O čem je dnešní příspěvek? Krajinářská fotografie – jak kritické je být na správném místě včas…
Občas si tak vykouknu z okna své ložnice do přírody na cestu pod domem, která vede kolem zahrádkářské kolonie nad Údolím oddechu. Chodím tam pozorovat světlo – jeho směr, intenzitu, barvu. Chodím je pozorovat několikrát denně. O víkendech, kdy jsem doma, tak i několikrát za jedno ráno. A když je světlo zajímavé, vyfotím ho. Pokaždé stejný pohled – stejný směr, stejný výřez. Jen měnící se světlo.
Jeden z nejkrásnějších pohledů je v zimě, na konci roku. Slunko je v takové pozici a v takovém úhlu, že není stíněno vedlejším domem. A když se povede, aby slunko na chvíli prosvitlo mezi horizontem a zimními mraky, a přidá se stoupající mlha a námraza na stromech, je to krásná podívaná. Netrvá ale dlouho. Fotky v úvodu příspěvku jsou vyfoceny s odstupem dvou minut – první v 8:12, druhá v 8:14. V jednu chvíli světlo je a vy máte pocit, že jste v pohádce (nevím proč mě zrovna napadl Mrazík). Za dvě minuty už není. Je to jako okno do jiné dimenze, které se otvírá jednou za čas a jen na krátkou chvíli. Podobně, jako zde nebo zde.
To ráno jsem vyfotil víc fotek. Třeba v 7:25, kdy slunko ještě nebylo nad horizontem (dole). Stejný pohled, úplně jiné světlo. Krajinářská fotografie stojí a padá se zajímavým světlem. A na tom, zda je dokážete zachytit. Na tom, jestli jste ve správnou chvíli na správném místě. Okno se otvírá jen někdy a jen na krátkou chvíli. Buďte připraveni. Buďte tam. Budete odměněni.
Skvělá ukázka!
„Tady jsem si dovolil, pane učiteli, hruštičky…. z naší zahrádky, jenom pro Vás!“ 😀