Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .

V hlavě

To co vidíte nahoře, není pro mě tak úplně typická fotka. Alespoň tedy ne v intencích toho, co tu běžně věším. Přesto jsem měl neodolatelnou potřebu tuhle fotku udělat. Její hodnota je pro mě nikoliv vizuální, ale ryze symbolická.

jedné chytré knize jsem četl, že věci fotografujeme pro to, čím jsou, a pak pro to, čím JINÝM jsou. Jednodušeji řečeno, v našich rozhodnutích o tom, co fotografovat, hrají důležitou roli asociace nyní viděného s jinými věcmi nebo situacemi z našich životů.

Když jsem vloni poprvé viděl ten barák a k němu přilepenou polorozpadlou kůlničku, uvědomil jsem si, že něco takového aktuálně prožívám ve vztahu k fotografii. Něco na způsob ostrovů z populárního animáku V hlavě. Dům zde reprezentuje váš život a osobnost a časem k němu lepíte kůlničky všeho, co děláte a co vás ovlivňuje. Kůlnička rodiny, kůlnička adrenalinových sportů, kůlnička hulení trávy… každý má to své. Já před patnácti lety postavil kůlničku fotografie. Dlouho stála bez údržby. Víc než deset let. Pak do ní někudy zateklo. Zřejmě na mě dolehl pocit neschopnosti uspokojivě zodpovědět fundamentální otázku toho mého cvakání – proč to vlastně dělám. Aby fotka nebyla konečným produktem, ale nástrojem/prostředkem k dosažení vyššího cíle. Jenže CO je ten vyšší cíl? Pomalu jedna po druhé začaly uhnívat střešní latě, až nedokázaly unést tíhu svého břemene. Střecha se propadla a kůlničce hrozilo celkové sesunutí.

Dlouhé měsíce jsem stál na rozcestí a přešlapoval. Volby byly přitom jasné – buď kůlničku zbourat a přilepit k domu jinou, nebo ji opravit tím, že najdu odpovědi. Teď vás určitě napadne, že asi nebudu moc bystrej, když dojít do této fáze mi trvalo víc než deset let. Jenže já celou tu dobu takovou otázku řešit nepotřeboval. Drajv pro fotku tam byl od začátku sám o sobě a to mi vždycky stačilo. Pak to tak nějak plíživě a nepozorovaně přišlo. A tak jsem provedl celkovou dekonstrukci až k základům a čekal, co z toho bude.

A ty odpovědi jsem skutečně našel. Dokonce mě to oklikou přivedlo zpět k Projektu Portrét, jehož třetí etapa se právě začíná rozjíždět.

 

Na rozcestích se všichni ocitáme s železnou pravidelností.

Některá jsou jednoduchá, jiná ne.

Záleží jen na vás, jakou cestou se vydáte.

Vzdát se je snadné.

Už jen TO je důvod, proč to nedělat.

 . . . [ o ] . . .

Na hliník

Před nějakou dobou jsem měl příležitost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na plátno. 90×60 cm. Poté přišel samolepící plakát 60×40 cm. Nyní jsem měl možnost podívat se, jak vypadá moje fotka vytištěná na hliníkovou desku. 120×80 cm! Nikdy jsem nic tak velkého nedělal.

Přitom to začalo docela nevinně.

„Chtěl bych nějakou tvou fotku do chatičky. Abych se díval do přírody, když vejdu.“
„No jo, na té straně nemáš vokno. Po libosti, vyber si. A jak velký? Chtělo by to aspoň 90×60.“

Výběr padl na břízy ve větru. Po zvážení klimatických podmínek v chatičce (0-30 °C a kolísající vlhkost) jsem zavrhl papír i plátno a zvolil hliníkovou desku. 90×60 bylo ok. Jenže kdesi vzadu v hlavě mě šimrala zvědavost. Co takhle trochu prozkoumat možnosti a rezervy mé 8 let staré D7000? Pojďme do toho. Největší co mají ve formátu 3:2 – 120×80. Za tři pracovní dny přišla zpráva o expedici. Když jsem o další dva dny později přijel do trafiky, kde si hotové zakázky normálně vyzvedávám, nikde jsem žádný větší placatý balík neviděl. Že by tady ještě nebyl? To je divný.

„Dobrý den, jdu si vyzvednout zakázku z Fotolabu.“
„Jo jo, museli jsme to kvůli velikosti dát tady za roh…“

Málem mi vypadly oči z důlků. Pane bože, to je monstrum, běželo mi hlavou. Jak dám tohle do auta?!? Naštěstí se vešlo, s odřeným balením. Nad hlavy všem, jako druhá střecha. Další úžas čekal doma po rozbalení. Nádherné detaily, krásné barvy, kontrast, ostrost… zkrátka – jiná liga. Těším se, až uvidím reakci budoucího majitele.

…A kdesi vzadu v hlavě se skládá plán. Tohle musím ještě někdy zopakovat.

. . . [ o ] . . .

The Power of a Photograph

The Power of a Photograph – Síla fotografie

Fotografové mají tu moc zachytit okamžiky lidských životů,…
…výjimečné okamžiky,…
…ikonické momenty,…
…vtipné momenty.

Fotky dokáží zachytit okamžiky ztráty a zoufalství…
…okamžiky vzdoru…
…statečnost…
…lásku a respekt…
…a také momenty triumfálního vítězství.

Takže vezměte svůj fotoaparát,…
…a je-li to třeba jen prostý okamžik lásky,…
…umělecké dílo…
…nebo prostě jen polední přestávka.

Nikdy nevíte, který moment inspiruje svět.
NEPŘESTÁVEJTE FOTIT.