Leckdo by si mohl říct, že fotka vznikla k příležitosti třetího výročí svatby Kačky a Martina. Bylo to ale jen tak, při krátké společné procházce. Většinou na takové procházky beru foťák nebo dva (prý to takhle fotografové často dělávají). Sem tam zmáčknu spoušť a sem tam z toho vyjde něco docela pěkného.
Jak na to? Slunko dejte zezadu, to udělá ty krásné světlé kontury. Za sebou mějte nejlépe otevřenou oblohu, abyste nachytali co nejvíc výplňového světla, které projasní stíny. Pokud máte s sebou asistenta a větší odraznou desku, můžete trochu toho slunka odrazit zpět na ně. Ale to pravda nemá každý. Výsledek je pak lepší, ale není to nezbytně nutné – dá se to dohnat několika lokálními úpravami v postprocesu.
Hodí se mít trochu větší odstup od pozadí a fotit delším sklem, alespoň 100 mm (zde to bylo 135 mm), kterým je izolujete a budete mít vzadu méně rušivých prvků. Nemějte úplně otevřenou clonu – mohlo by se pak stát, že někdo z nich bude vlivem malé hloubky ostrosti nedocloněný. Kolem f/5 bývá ideál.
Zlehka je naveďte, co mají plus mínus dělat, a zbytek nechte na nich. Na prcka stačí udělat pár obličejů nebo máchat rukama. Pokud zrovna nefotíte komisní, přísnou tetu, můžete zkusit do placu prohodit něco vtipného, třeba jako „A teď řeknou všichni „varlataaa“!“ O přirozený smích nebudete mít nouzi.
. . . [ o ] . . .