Uplynulý víkend byl vskutku zvláštní. Každý ze tří dní víkendu jsem měl možnost strávit určitý (nekrátký) čas s hledáčkem u oka. Víkend, jakých nemívám v roce mnoho. Fotovíkend. Každý den však byl zcela jiný, ten další vždy o něco horší než ten předchozí. Na samotném konci fotovíkendu polykám hořkou slinu rozčarování.
Pátek…
…byl jako kterýkoliv jiný den. Po příchodu z práce a nezbytném nákupu jsem doma vzal obě děti a foťák se širokoúhlým objektivem a vyrazili jsme na obvyklou odpolední procházku – děti provětrat a já realizovat některé nápady pro čtvrté kolo projektu DEDPXL s tématem „GET LOW“ (volně přeloženo „Foťte zespoda“). Vše probělo jak mělo, děti dostatkem pohybu vyprázdnily bříška před večeří a já ulovil svůj záběr.
Sobota…
…byla pro mě velkým dnem. V plánu byla portrétovací session v miniatelieru. Baterky nabité, čočky portrétního objektivu vyleštěné, stativy i blesky nachystané. K dispozici jsem dostal úctyhodných 100 minut plné pozornosti a bezchybné spolupráce. Můj výkon však byl víceméně rozpačitý. Od začátku jsem byl v křeči, nedokázal jsem potřebně uvolnit ani sebe ani modelku a tolik potřebnou dynamiku a ten správný „drajv“ dostala celá session až v posledních deseti minutách. Snad to bylo tím, že podobnou session jsem absolvoval před dlouhými devíti měsíci a za tu dobu jsem prostě vyšel ze cviku. To však ještě nebylo to nejhorší, co mě mělo tento fotovíkend potkat…
Neděle…
…byla opět ve znamení realizace další myšlenky pro „GET LOW“. V plánu bylo udělat ze syna na chvíli fotbalistu a pokus zachytit portrét chlapce s míčem takříkajíc od země. Dlouho jsem přemýšlel, zda to udělat jako jedinou fotku na lokaci se vším všudy, nebo jako kompozit zvlášť vyfoceného portrétu, v Photoshopu uměle umístěného na zvlášť vyfocené hřiště. Při pohledu na oblačností zastřené nebe zvítězila touha po experimentu a já se rozhodl udělat varianty OBĚ. Po příjezdu na lokaci a rozestavení „vercajku“ čítajícího dva stativy s odraznými deštníky (průměr 105 cm) a jeden stativ s 60 cm softboxem, se začal zvedat vítr. Nemaje k dispozici více než jeden pytel písku a jeden batoh s vybavením (když jsme vyráželi, bylo absolutní bezvětří), poryv větru převrátil jeden stativ a napínací dráty jednoho deštníku vzaly za své. Naštěstí (!) v tu chvíli ještě nebyl na stativu blesk. Nějakou dobu mi také trvalo najít správné vzdálenosti jednotlivých stativů vzhledem k pozici „hráče“ a sladit optické odpalování všech blesků. Během té doby se blesky (v režimu optical slave) odpalovaly zcela samy, bez mého přičinění (že by byl vzduch před blížící se bouřkou nabitý statickou elektřinou?), což jednoho nemálo překvapí. Po pár pokusech jsem to zabalil a přesunuli jsme se do miniatelieru dofotit poslední snímky pro kompozit. Při manipulaci s vybavením jsem si navíc silně skřípnul bříško prstu na levé ruce (fakt au) a od syna se mi na požadavek „Poslední dvě fotky, prosím!“ dostalo znuděného „Tak dobře, ale pak už mě s tím přestaneš otravovat, jo???“ (Opravdu jsem po něm nechtěl víc než 5 minut.)
Suma sumárum…
…k pátečnímu „normálu“ a sobotní ne zcela vydařené portrétní session se přidaly nedělní šrámy na vybavení, šrámy na těle a několik pravděpodobně nepoužitelných fotek. Což o to, dráty se nějak narovnají, prst se zahojí a nápadů pro Get Low mám ještě pár v zásobě. Největší šrám však mám na duši – z rozčarování. Tolik času a tak žalostný výsledek. Holt, vždycky se prostě nedaří.