Čas od času člověka přepadne melancholická. Čas od času bezmezná euforie, jindy zase splín (cíleně se vyhýbám výrazu „deprese“, jelikož to je diagnóza, ne nálada… podobně jako třeba „učitelka“ taky není povolání). A někdy člověka přepadne nechuť.
Obvykle, když je všechno v pořádku, vás pohled na něj dokáže uvnitř rozzářit. Zrychlí se vám tep, vaše nitro se rozechvěje a do mozku se začne vyplavovat endorfin ve zvýšeném množství. Vezmete jej do ruky a najednou si to uvědomíte: znáte jej tak dobře, že se právě stal prodloužením vaší ruky. Mocným nástrojem, kterým dokážete svou fantazii nebo momentální náladu přenést na médium. Zapnout hlavní spínač. Rychlá kontrola stavu baterie a paměťové karty a můžete jeho prostřednictvím komunikovat s jinými lidmi. Nebo prostě jen zachytit pomíjivé okamžiky každodenního života, na tom nezáleží.
Někdy se ale stane, že „to necítíte“. Je to jako nemoc. Kouknete na ten kus matného černého plastu, trochy kovu, pár koleček optického skla a pryže a……. necítíte to, co obvykle. Ta věc jako by najednou nebyla plnohodnotným členem vaší rodiny. Skoro se až bojíte vzít ho do ruky a když už na to přijde, jako byste drželi kalkulačku/kleště/hrnek/mixér (dle vlastního uvážení doplňte libovolný běžný předmět, k němuž nemáte žádný emocionální vztah (btw, není emoční vztah k neživým předmětům výrazem povrchnosti a dekadence?)). Najednou vám vůbec nepadne do ruky. Nevíte, co máte v tom černém obdélníku vidět. Jako byste stáli před zaplněným náměstím s mikrofonem v ruce. Všichni zticha stojí a čekají, co z vás vypadne. Ale vy najednou nemáte co říct. Nejhorší pak je vědomí, že vám to nevadí.
Takové období může trvat různě dlouho. Někdy dny, jindy měsíce. A vám nezbývá, než věřit, že choroba vyvrcholí akutními příznaky a odezní. A nepřejde do chronického stadia. Že zase přijde doba, kdy budete mít potřebu tomu davu na náměstí (či jen skromnému hloučku, nebo třeba jen sám sobě) něco říct.