Jdu si takhle po ulici a vidím Kérku. A říkám si – toho musím mít. Vzhled drsňáka, co pro ránu nejde daleko (tím myslím sebe), přistoupil jsem s obvyklou otázkou. Věřte nevěřte, nebyl to problém. Místo očekávaného „Vysmahni voe, než dostaneš do řepy!“ byl Kérka nezvykle milý, přátelský a vstřícný. Člověk by skoro až řekl, že klame tělem. Nesmírně rád bych tu jeho bezesporu obdivuhodnou fyzikalitu a kérky zvěčnil v atelieru. Byla by to výzva.
Kérko, jestli tohle čteš, ozvi se!
Většina lidí se nechá vyfotit, i když vás vidí poprvé v životě. Stačí se jen zeptat…
Foceno pro Projekt portrét: Tvář, která si získá objektiv.