Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Portrét začínající fotografky

Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.

Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:

Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“

Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.

Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.

. . . [o] . . .

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …

. . . [ o ] . . .

U jezírka

Kdesi v polích mezi lesy leží poměrně důmyslně ukryté Maršovské jezírko. Když v létě sestoupíte k jeho hladině, máte pocit, že jste u menší verze Stříbrného jezera s pokladem. Julie navrhla fotit u něj, na mně bylo vymyslet ten zbytek. Oblečení jsme volili tak, aby nebylo moc křiklavé a hlavně – aby se mohla namočit (určitě jste si už všimli, že vodu, u vody a nebo ve vodě fotím poměrně často).

Největší výzvou (jakkoli to v současnosti zprofanované slovo nemám rád) se ukázalo nikoliv focení, ale samotná cesta k jezírku. Pro běžná auta není moc přístupné, a proto jsme museli necelý kilometr dojít pěšky. Což v zásadě není problém, pokud s sebou nemáte 25 kg vybavení, z čehož zhruba polovinu nesete v rukách. Na zádech batoh a v něm dvě těla (záloha pro případ selhání) se dvěma objektivy (širokáč a tele), pár blesků a dalších drobností – šedý ND filtr, korekční gely na blesk atd. No a na ruce pak zbyl stativ, světelný stojan, zátěžový pytel, vak se softboxem a deka. Julie se sice nabízela, že mi pomůže něco vzít, ale to jsem nemohl připustit, protože modelka je na krásu a ne na nošení věcí.

Po příchodu k jezírku jsme si vysvětlili, jak bude první fotka vypadat (tak trochu jako z Erbenovy Kytice), a každý jsme zaujali svou pozici. Potíž byla v tom, že za těch asi 800 metrů cesty byly moje ruce tak vysílené, že jsem nedokázal udržet foťák v klidu a musel jsem si vzít na pomoc stativ. Kdybychom přidali dýmovnici, byla by fotka možná ještě lepší. Něco si ale musím nechat i na příště.

Na fotce v úvodu bylo nejtěžší najít kompozici tak, aby žádná ze dvou linií (vody a kraje lesa) neprocházela Julii hlavou. Středová kompozice se vyloženě nabízela – vzhledem k liniím, které přirozeně vedou oko ze všech čtyř rohů do středu. Na pravidlo třetin (či jakékoliv další) zapomeňte. Kompozice totiž není soubor pravidel, ale ZPŮSOB VIDĚNÍ. O zbytek už se postaral barevný kontrast oranžové (poloviční CTO na blesku) a modré (WB 3600 K).

Na pastvině nad jezírkem jsme pak udělali ještě tuto fotku a pak už nás čekala jen cesta zpět k autu s původní zátěží.

Fyzicky zřejmě nejnáročnější focení, které jsem kdy absolvoval. Ponaučení? Pokud chcete fotit něco víc než jen běžné výcvaky, pořiďte si asistenta 😀

. . . [ O ] . . .

Best of 2021

Je konec roku a s ním přichází i tradiční bilancování a nízký průlet nad letošními fotkami. Tentokrát je jich víc, protože jsem víc fotil. Přírůstek digitálního archivu za tento rok jen o chlup nedosáhl pěti tisíc snímků. Přeji všem klidný závěr roku a úspěšný vstup do toho příštího. 🙂

. . . [ o ] . . .

PF 2022

Všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům hezké pohodové Vánoce
a do nového roku hlavně zdraví, méně starostí a více radostí.

A vím, že se budu opakovat, když si budu přát, aby příští rok byl zase o něco víc normální.

Navíc ještě celé naší současné společnosti bych přál:
Aby bylo méně zákazů a méně příkazů.
Aby bylo více tolerance vůči druhým.
Aby ubylo všudypřítomného napětí a podrážděnosti.
Aby lidé pro sebe měli více vlídnosti a pochopení.
Aby se i na nejvyšší místa vrátil zdravý rozum.
Aby si lidé uvědomili, že není jen černá a bílá.
Že existuje i široká škála odstínů šedé mezi tím…

A aby se každému z nás splnilo to, co si nejvíc přeje.

Mějte se fajn. 🙂

. . . [ o ] . . .

Těhotenský portrét + BTS

Tato fotka je sice už pár měsíců stará, ale teprve nedávno jsem dostal svolení ji zveřejnit. Už si úplně přesně nepamatuju, jestli mě o fotky požádala, nebo jsem jí svou nabídku tak trochu vnutil. Známe se totiž už drahně let a fotil jsem ji za tu dobu už tolikrát, že jsem si tak nějak nechtěl připustit, že bych u tak důležité věci, jako je první těhotenství, se svým objektivem nebyl.

Zadání tedy bylo jasné – série fotek jak párových, tak samostatných. Obvykle si světlo na fotce tvořím sám, místo abych se přizpůsoboval tomu, co zrovna je. Jelikož se ale člověk musí neustále zlepšovat a posouvat („U gotta keep movin‘, bro!“), byla tentokrát strategie malinko jiná – jako základ pracovat s přirozeným světlem a pomocně přiblýsknout jen v případě, že to bude potřeba. A většina fotek opravdu byla jen s přirozeným světlem, byť v zatažený lednový den toho světla nebylo úplně moc – průměrná expozice vycházela přibližně na 1/40 sec. při f/4,5 a ISO 800.

Základem každého portrétního focení jsou dobré pózy. A ty musí zvládat fotograf. Portrétovaní, pokud to nejsou profesionální modelové a modelky, toho většinou o pózování moc neví, takže očekávají, že je fotograf „nastaví“ tak, aby to dobře vypadalo. Je fotografův job říct svému modelu, co chce. Portrétovaný se totiž nevidí, takže nemůže posoudit, jak právě vypadá. Zadání přitom musí být dostatečně konkrétní (typu „levou nohu dej na schodek a loktem se opři o koleno“), aby se nemnožily okamžiky nechápavě pozvednutého obočí („a teď udělej něco trochu jinak, ne ještě jinak…“). Výborně funguje přímo předvedení nebo například zrcadlení – fotograf dělá to, co chce po portrétovaném, a portrétovaný dělá to co fotograf, jako by se díval na svůj obraz do zrcadla. Výhodou je, že tato technika nepotřebuje rozsáhlou slovní zásobu 😀

Po prozkoumání možností a limitů přirozeného světla jsem přece jen vytáhl blesk a trochu přeskupil světelné poměry v místnosti. Chtěl jsem něco tmavšího, kontrastnějšího, kompozičně výraznějšího. Stáhnul jsem tedy expozici na -2 EV a rozsvítil lampu, abych pozadí trochu prosvětlil – jsme přece v interiéru a tam umělé žárovkové světlo očekáváte. Těhuli jsem posadil na kraj židle v popředí a z pravé strany – odkud mimochodem přicházelo přirozené světlo oknem – jsem přisvítil 90 cm softboxem. Ke kompoziční výraznosti jsem si dopomohl širokým ohniskem (24 mm). Abych ale zachoval tu tmavší a kontrastnější atmosféru, potřeboval jsem mít absolutní kontrolu nad rozptylem a směrováním světla tak, aby blesk svítil jenom tam kam chci a ne jinam. Na softbox jsem proto přidal mřížku. Použít na přisvícení něco jako odraz od bílého stropu nebo průsvitný deštník, světlo by se rozletělo všude a atmosféra by byla zcela zabitá.

A pak je tu ještě barva světla. Žárovka je červená (3000 K), zatímco blesk má barvu neutrálního denního světla (5400 K). To moc nejde dohromady. Navíc světlo není téměř nikdy neutrálně bílé. Zde se snažím bleskem simulovat přirozené existující světlo, nechci žádné divoké teatrální efekty. A jelikož divák ve fotce vidí svítit žárovky, PŘEDPOKLÁDÁ, že nastávající maminka je osvětlená právě tímto zdrojem světla. Kdyby ale světlo v popředí mělo barevně výrazně jiné spektrum, byl by tam logický rozpor. Pro částečné „sblížení“ teplot obou světel jsem proto na blesk přidal čtvrtinový CTO gel. Setup vypadal přibližně takto:

Fotky se líbily. To mě moc těší. Mně se z nich nejvíc líbí ta úvodní a jsem rád, že jsem ji tady mohl vyvěsit.

. . . [ o ] . . .

Adventní

A je to tu…. První adventní neděle. Těším se, letos na mě ta vánoční atmosféra leze nějak dřív. A když ani nebudou ty vánoční trhy, tak jsme si aspoň rozsvítili na návsi stromeček…

Zátišíčka obvykle nefotím, ale Rusovlasá tak hezky vyzdobila balkon, že jsem nemohl odolat. Stačilo jen dát foťák na stativ, aktivovat samospoušť a přidat světlo luny… 🙂

Krásný advent všem.

. . . [ o ] . . .

Na sídlišti

Párkrát už jsem tu psal, že víc než fotek z atraktivních destinací si vážím fotek, které vzniknou v okolí bydliště. Když totiž přijedete do Alp, na Seychely nebo na Island, udělat pěknou fotku je takové…. jednodušší. Už jen z toho důvodu, že máte smysly zbystřené a našponované a očekáváte, že o dobré fotky budete doslova zakopávat na každém kroku.

Zatímco v okolí domova nejste většinou ve střehu a máte pocit, že všechno, co tam je, už jste viděli tisíckrát. Musíte vyvinout mnohem víc vědomého úsilí k tomu, abyste v té změti tisíckrát viděného našli fotku. Něco podobného se mi stalo minulý víkend, když jsem vyšel z domu, abych odvezl auto do garáže. Normálně totiž vidíte toto:

Jen když napnete smysly, uvidíte v tom zmatku „běžných“ věcí, které tak na sídlišti obvykle čekáte, i fotku v úvodu. Obě jsou focené ze stejného místa, jen jiným ohniskem (a ta úvodní s neutrálním šedým filtrem k prodloužení expozičního času). Upoutalo mě totiž, jak vítr třepotá podzimem zbarvenými javorovými listy (věnujte jednu celou minutu pojmenování toho, co fotíte!). A zachytit to se nakonec povedlo.

. . . [ o ] . . .