Autor: David Taranza

Publikováno

Vpřed do minulosti (I.)

Táta kdysi fotíval. Právě s jeho pomocí jsem udělal svou první fotku (no – udělal…. moje účast byla omezena toliko na stisk spouště). A po tátovi jsem pak zdědil jeho zrcadlovku – východoněmeckou středoformátovou legendu Pentacon Six TL na svitkový film. S šachtovým hledáčkem, kde vpravo je vlevo a vlevo je vpravo (aspoň že dole není nahoře, to už by bylo regulérní peklo). Bez expozimetru. S malinko radioaktivním (při výrobě se tehdy používalo thorium) objektivem přezdívaným „zebra“ (pruhovaný design nenechá nikoho na pochybách). Carl Zeiss Jena, DDR. To celé 1970, plus mínus (spíš mínus). Jestli někdo z Vašich známých pamatuje Woodstock, tak to je ta doba.

Patnáct let jsem tu myšlenku zavrhoval. Patnáct let jsem si říkal, že na film nikdy fotit nebudu – jsem přece dítě digitální éry. Jenže na YouTube je VŠECHNO a naučí vás tam i všechno kolem focení na film. Tak jsem si letos na konci léta řekl, že by nemuselo být úplně marné to zkusit. Jen tak ze zvědavosti. Že bych si mohl na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to tenkrát bylo dělat fotky. A že by mě to mohlo koneckonců i něco naučit. Experimenty k cestě přece patří.

Fast forward, zakládám svůj první film. Podle návodu z YouTube, pochopitelně. Beru P-6ku ven. Nacházím si záběr. Jaké hodnoty mám nastavit? Vytahuju sovětský externí expozimetr Leningrad 4 a měřím množství odraženého světla. Nastavuju citlivost filmu a na stupnici odečítám naměřené ekvivalentní kombinace clonových čísel a expozičních časů. Stejné hodnoty volím i na foťáku se slepou důvěrou, že měřící schopnost selenového článku se za těch 50 let nezměnila.

Vyklápím šachtu a natahuju spoušť, čímž se taky zrcadlo pod matnicí sklápí do pracovní polohy. Konečně vidím v šachtě to, co vidí foťák. Obraz na matnici je obrácený (není tu hranol, který by jej převracel zase zpátky, tak jak jsme zvyklí), takže mi chvíli trvá, než obraz zkomponuju tak, jak chci. Ještě nemám zaostřeno. Zhruba odhaduju vzdálenost mezi aparátem a objektem a nastavuju ji na „zebře“. Na matnici není přesnost zaostření dost dobře vidět, takže vyklápím miniaturní lupu, která mi s tím pomůže. Lupu zaklapnu zpátky, znovu ještě trochu zmateně manévruju s kompozicí, ale nakonec je to tam a já mačkám. S nezvykle dutým zvukem vrací pružinka zrcadlo do základní polohy a matnice je zase mléčně bílá. Trvalo to celé asi pět minut (no dobře, tak jednu a půl), ale krátce poté se do podvědomí dostavuje lehké opojení z druhé fotky v mém životě zachycené na film (a první, u které jsem věděl, co dělám). Ještě jich mám na svitku (při formátu 6×6) k dispozici jedenáct. JEDENÁCT!!!

„Tatíííí, a můžeš mi tu fotku ukázat?“
„No, to právě že ne, broučku.“
„Jaktože ne? Vždyť na NORMÁLNÍM foťáku je to vidět hned…“
„Napřed ten film dofotím a pak ho musím dát do labu, kde ho vyvolají.“
„Jak jako vyvolají???“

Po zbytek cesty cítím kolem žaludku lehké chvění. Ještě totiž nevím, jestli to „vyšlo“.

O prvních dojmech po vycvakání tří, čtyř filmů, o uvědomění a poučení zase příště ;-).

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Lucka a Zdenda

Začalo to objednávkou termínu půl roku dopředu.

„Pátek, 27. května.“
„Jasný, v zásadě nou problém.“
„Čtyři lidi plus fotograf.“
„Jasný, jaký si to uděláte…“
„Na Bezdězu.“
„Jasný. Cože – moment, KDE?!?“

Zakázek sice nemám plný diář (fotky mě neživí), ale v tu chvíli jsem si musel ujasnit, jaké zakázky chci dělat a jaké ne. 300 km není zrovna za rohem.

Oba jsem znal zběžně od loňského června – Lucku jako svědkyni Kačky a Martina, Zdendu jako jejího přítele.  A protože jsme si lidsky skvěle vyhovovali, byla volba po chvilce vnitřního dialogu o pořadí priorit krystalicky jasná. Deset dnů před termínem jsme se potkali k doladění detailů a malé fotozkoušce. Jen tak, pár obrázků. Aby si zvykli být před objektivem.

Na místo jsem na nabídku Lucky přijel už ve čtvrtek večer (ostatní tam byli už od středy). To jednak umožnilo zredukovat stres z včasného příjezdu na minimum a jednak značně rozšířilo repertoir „nesvatebních“ fotek, které dokreslily atmosféru celé události. Pátek pak byl od rána naprosto pohodovým dnem. Nahoře nás sice trošičku zaskočilo počasí (chvílemi silný déšť, mlha, studený vítr a pocitová teplota asi 6° C), ale pochopil jsem to jako příležitost ke zhotovení více fotek. Zakončení u Máchova jezera pak už bylo jen třešničkou na dortu.

I když jsem měl s sebou dva malé blesky a jeden velký, snažil jsem se co nejvíc pracovat hlavně s přirozeným světlem, kompozicí a grafikou. Tím, že byla svatba takto minimalistická, nebylo nic, co by se nutně muselo a nebylo nic, co by se nemohlo. Lucka se Zdendou mi dali téměř absolutní kreativní svobodu. Záměrně píšu „téměř“, jelikož v určitém okamžiku se mi podařilo hranice té svobody objevit – když jsem se jim na nádvoří Bezdězu (za ne zcela příznivého počasí a teploty) pokoušel nastínit vizi své „signature fotky“, při které se měli asi do půli lýtek namočit do jezera (podobně jako třeba tady), Zdenda zchoulený v budně a kapuci přimhouřil oči, ústa se roztáhla do úsměvu od ucha k uchu a ledově klidným hlasem prohlásil: „Ty si se asi úplně pos*al, ne?“ A tak jsem je do vody nenamáčel a zůstali jsme raději na suchu.

Více fotek najdete na samostatné stránce.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

A zase na Dářku…

Rok jsem tu nebyl. Letos na jaře jsem měl velké plány na focení. Vesmír se pak jaksi postaral, že na focení aktuálně nezbývá moc času ani energie.

Když jsem letos k Dářku přijel a za hudebního doprovodu jakéhosi Kabát revivalu jsem z kempu vyrazil po hrázi směrem k přístavu plachetnic, cítil jsem všudypřítomnou roztěkanost a nedařilo se mi najít myšlenkový klid ke kompozici. Foukal docela silný vítr, mraky jely rychle a voda poměrně hodně vlnkovala. Podmínky jak dělané na dlouhou expozici. Roztáhl jsem stativ a začal si štelovat obraz v hledáčku. Dlouhá pauza ve focení byla hodně znát. Vnitřně mě naprosto šokovalo, jak těžce jsem z útrob paměti lovil, jak se tenhle typ fotek vlastně dělá. Co musím kde nastavit a v jakém pořadí. Zatáhnout stativ, zaostřit a přepnout na manuální ostření, polarizační filtr, šedý filtr, dálková spoušť, kabel, stínítko očnice. Z expoziční tabulky vybrat správnou hodnotu času. Vyfotit. Odhadem podle stupnice na objektivu přeostřit na pozadí. Vyfotit znovu. Měl jsem za to, že je to jako plavání nebo jízda na kole. Že tohle se nezapomíná. Opak je zřejmě pravdou.

Než jsem se propracoval ke kompozici, se kterou jsem byl spokojený, obloha se vyčistila a mraky byly tytam. Ale poslední světlo se mi naštěstí podařilo zachytit. Udělal jsem na místě celkem asi 160 fotek. Tato se mi zatím líbí nejvíc, hromadu z nich ještě nemám zpracovaných. I tuto první postuji s asi měsíčním zpožděním. Plány jsou hezká věc – když vycházejí. Doufám, že se na Dářko příští rok zase vrátím. Je to v plánu.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Martin

Martin mě kontaktoval přes moje stránky a chtěl zhotovit reprezentativní fotky. Že prý si připadá nefotogenický, má problematickou pleť a chce se proto svěřit do rukou někomu, kdo s tím má zkušenosti. Stigma špatných fotek je, zdá se, poměrně rozšířené. Ale jak už bylo objasněno dříve, nefotogeničnost je mýtus – každý může mít dobrou fotku. A Martin udělal dobře, že se rozhodl to stigma prolomit.

Mužům více svědčí boční, kontrastnější svícení. Zvolil jsem proto větší softbox s mřížkou umístěný zleva a docela blízko, tak aby světlo bylo v zásadě měkké, ale přesto kontrastní. Pod softbox na levé straně jsem umístil odraznou desku, tak abych jeho obličej světlem více „obalil“ a trochou světla vyplnil stíny. Boční světlo je sice kontrastní a zvýrazňuje nerovnosti pleti, to ale platí hlavně pro přední část obličeje. Jelikož zde je problematická část na boku, udělalo v tomto případě přesný opak – prosvítilo celou strukturu kolmo a snížilo tím kontrast v klíčové oblasti. Zezadu zprava jsem pak přidal ještě druhý (menší) softbox s mřížkou, abych Martina oddělil od pozadí. A protože světlo není téměř nikdy bílé, přidal jsem barevné gely (slabý oranžový ¼ CTO a modrý ½ CTB), aby ve fotce byl nejen kontrast jasový (světlo x stín), ale také lehký barevný.

Možná si řeknete, že ten druhý blesk neudělal Martinově pleti nejlepší službu, protože její struktura na (jeho) levé tváři je docela viditelná. Možná máte pravdu. Mohl jsem druhý blesk vypnout nebo jej otočit směrem na pravou polovinu pozadí. Silueta by krásně vynikla a struktura pleti by zmizela ve stínech. To jsem ale úplně nechtěl. Nefotil jsem šampónka pro reklamu do módního časopisu. Fotil jsem portrét. A jeho pleť k němu patří, je součástí jeho osobnosti. Nechtěl jsem svítit tak, abych vytvářel zmanipulovaný obraz reality. Chtěl jsem svítit tak, abych realitu jen malinko ohnul v jeho prospěch.

Pokud bych mohl něco udělat jinak, rozsvítil bych světla v rozích garáže před Martinem (tj. za mnou). Ne, že by měly šanci jakkoli promluvit do expozice, na to jsou asi moc daleko. Ale zařídily by, aby se Martinovi stáhly oční zornice, takže by měl daleko větší a barevnější duhovky.

Pak už stačilo jen pohlídat klíčové atributy pro S&O (sebevědomí a otevřenost), tj. zřetelnou linii čelistí, nepatrně přimhouřená dolní víčka a malý úsměv. A bylo hotovo 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Portrét začínající fotografky

Letošní první fotomisí byl portrét začínající fotografky Anny. Jednou už jsem měl tu čest a důvěru zachytit důležité okamžiky z jejího života. Tentokrát byl však účel jiný – pár fotek, které by mohla použít na profil svých stránek a sociálních sítí.

Když fotíte něčí profil, jako první musí nejdříve přijít otázka:

„Koho fotím? Kdo je můj klient a co chci vlastně prezentovat?“

Zatímco já často tíhnu k relativně větší produkci a není pro mě výjimkou si na focení přinést 20 i více kg vybavení (což souvisí s tím, jaké fotky chci dělat), Anna je z mého pohledu maximálně minimalistická. Jedno tělo (fotoaparátu), k němu jeden kvalitní pevný objektiv a přirozené světlo. To je všechno, co potřebuje a co jí stačí. Což (nečekaně) souvisí zase s tím, jaké fotky chce dělat ona. Vím sice, že má i menší odraznou desku a systémový blesk, ale nic z toho jsem ji ještě neviděl používat. Fotí sice teprve krátce, ale z jejích fotek je znát, že se světlem pracuje citlivě a dobře. Navíc minimalistické vybavení naznačuje, že při focení se soustředí hlavně na práci s klienty a ne na mačkání tlačítek. A to je dobře.

Pro výsledek proto byly klíčové dva atributy – přítomnost „nářadí“ na fotce a žádný blesk, pouze přirozené světlo. Dopředu jsme domluvili oblečení a já si mezitím připravil asi tři lokace – jednu „bezpečnou“ (otevřený stín, severozápadní stěna), jednu se sytými barvami a jednu navíc. S výjimkou první „bezpečné“ lokace to bylo nejvíc o hledání světla, které by nebylo fádní a nudné. Trošku jako když Antonín Kratochvíl hledal světlo s Davidem Bowiem. A tak, když jsem na jednom místě „našel“ sluneční prasátka a na tom druhém zajímavé „kapsy“ pozdněodpoledního slunka (rozhraní světla a stínu) prostupujícího nedalekým keřem, nebylo nad čím váhat. Třešničkou na dortu pro mě bylo retrospektivní zjištění, že všechny tři fotky jsou zhotovené jedním (byť zoomovým) objektivem, tedy stejně minimalistickým kitem, který používá Anna.

. . . [o] . . .

Publikováno

Stolní světlo

Nedávno jsem tu dával článeček o světle ze supermarketu. Dnes to bude o světle, kterému se ve fotografické hantýrce říká „stolní“ (table-top light).

To totiž máte tak. Před minulým víkendem mi Rusovlasá slíbila, že se mnou zajde do garáže otestovat nové postupy ve svícení. A toho bylo potřeba využít. V podstatě by se dalo říct, že to byl workshop. Pro mě. Pro ni to byla malá procházka a pár (ona říká, že hodně) chvil otužování v 6°C.

Když se řekne stolní světlo, je to přesně to, co slyšíte. Světlo zvednete nahoru nad hlavu a namíříte svisle dolů na zem, tak aby jeho plocha byla vodorovně – jako deska stolu (odtud „table-top“). Takové světlo však může vytvářet poměrně hluboké stíny, a proto je vhodné volit světlo s větší plochou (čím větší, tím lepší), od věci není ani přidání odrazky pod světlo, tak aby se část světla mohla odrazit zpět nahoru a prosvítit stíny. Máte-li jen jeden blesk, odrazku potřebujete umístit těsně pod dolní hranu snímku. Sílu odrazu pak můžete částečně regulovat buď vzdáleností (nahoru/dolů), náklonem nebo volbou barvy odrazky (stříbrná/bílá). Regulace je ale v tomto případě poněkud omezená. Pokud máte blesků více, můžete odrazku jen tak ledabyle pohodit na zem a druhým bleskem svítit dolů na odrazku. Regulaci síly odrazu (a tím pádem vzájemný poměr množství světla shora a zespodu) pak máte plně pod kontrolou. Fotografovanou osobu umístíte těsně za okraj softboxu a odrazky, takže světlo vlastně svítí do prostoru mezi vámi a modelem.

Vzhledem k tomu, že takové světlo je frontální, má dvě zásadní výhody:

  • Do značné míry potlačuje nerovnosti a vady pleti, a proto je jako stvořené pro ženy. Pokud ženě dopřejete takové světlo, bude vás za to milovat.
  • Poloha světla je univerzální vzhledem k poloze modelu, tzn. není potřeba dělat žádné změny, pokud se model natočí na jinou stranu.

Suma sumárum, k fotce: 150 cm bílý odrazný deštník s rozptylnou vrstvou nahoře. Opravdu velká plocha, takže velmi měkké světlo. Není jako mořská vlna, která se nečekaně přižene a nevybíravě vás uhodí do tváře. Je spíš … jako by vás někdo položil do mechu. Na zemi přímo pod deštníkem leží stříbrná odrazka, do které pálím druhým bleskem, pro urychlení jej držím jen tak v levé ruce. Na pozadí pak miniaturním výkonem svítí třetí blesk s mřížkou domácí výroby. Jeden blesk v sáňkách fotoaparátu v režimu Commander řídí ty tři služebníky.

„Jeden blesk jim vládne všem, jeden jim všem káže, …“

. . . [ o ] . . .

Publikováno

U jezírka

Kdesi v polích mezi lesy leží poměrně důmyslně ukryté Maršovské jezírko. Když v létě sestoupíte k jeho hladině, máte pocit, že jste u menší verze Stříbrného jezera s pokladem. Julie navrhla fotit u něj, na mně bylo vymyslet ten zbytek. Oblečení jsme volili tak, aby nebylo moc křiklavé a hlavně – aby se mohla namočit (určitě jste si už všimli, že vodu, u vody a nebo ve vodě fotím poměrně často).

Největší výzvou (jakkoli to v současnosti zprofanované slovo nemám rád) se ukázalo nikoliv focení, ale samotná cesta k jezírku. Pro běžná auta není moc přístupné, a proto jsme museli necelý kilometr dojít pěšky. Což v zásadě není problém, pokud s sebou nemáte 25 kg vybavení, z čehož zhruba polovinu nesete v rukách. Na zádech batoh a v něm dvě těla (záloha pro případ selhání) se dvěma objektivy (širokáč a tele), pár blesků a dalších drobností – šedý ND filtr, korekční gely na blesk atd. No a na ruce pak zbyl stativ, světelný stojan, zátěžový pytel, vak se softboxem a deka. Julie se sice nabízela, že mi pomůže něco vzít, ale to jsem nemohl připustit, protože modelka je na krásu a ne na nošení věcí.

Po příchodu k jezírku jsme si vysvětlili, jak bude první fotka vypadat (tak trochu jako z Erbenovy Kytice), a každý jsme zaujali svou pozici. Potíž byla v tom, že za těch asi 800 metrů cesty byly moje ruce tak vysílené, že jsem nedokázal udržet foťák v klidu a musel jsem si vzít na pomoc stativ. Kdybychom přidali dýmovnici, byla by fotka možná ještě lepší. Něco si ale musím nechat i na příště.

Na fotce v úvodu bylo nejtěžší najít kompozici tak, aby žádná ze dvou linií (vody a kraje lesa) neprocházela Julii hlavou. Středová kompozice se vyloženě nabízela – vzhledem k liniím, které přirozeně vedou oko ze všech čtyř rohů do středu. Na pravidlo třetin (či jakékoliv další) zapomeňte. Kompozice totiž není soubor pravidel, ale ZPŮSOB VIDĚNÍ. O zbytek už se postaral barevný kontrast oranžové (poloviční CTO na blesku) a modré (WB 3600 K).

Na pastvině nad jezírkem jsme pak udělali ještě tuto fotku a pak už nás čekala jen cesta zpět k autu s původní zátěží.

Fyzicky zřejmě nejnáročnější focení, které jsem kdy absolvoval. Ponaučení? Pokud chcete fotit něco víc než jen běžné výcvaky, pořiďte si asistenta 😀

. . . [ O ] . . .

Publikováno

Best of 2021

Je konec roku a s ním přichází i tradiční bilancování a nízký průlet nad letošními fotkami. Tentokrát je jich víc, protože jsem víc fotil. Přírůstek digitálního archivu za tento rok jen o chlup nedosáhl pěti tisíc snímků. Přeji všem klidný závěr roku a úspěšný vstup do toho příštího. 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

PF 2022

Všem pravidelným čtenářům i náhodným návštěvníkům hezké pohodové Vánoce
a do nového roku hlavně zdraví, méně starostí a více radostí.

A vím, že se budu opakovat, když si budu přát, aby příští rok byl zase o něco víc normální.

Navíc ještě celé naší současné společnosti bych přál:
Aby bylo méně zákazů a méně příkazů.
Aby bylo více tolerance vůči druhým.
Aby ubylo všudypřítomného napětí a podrážděnosti.
Aby lidé pro sebe měli více vlídnosti a pochopení.
Aby se i na nejvyšší místa vrátil zdravý rozum.
Aby si lidé uvědomili, že není jen černá a bílá.
Že existuje i široká škála odstínů šedé mezi tím…

A aby se každému z nás splnilo to, co si nejvíc přeje.

Mějte se fajn. 🙂

. . . [ o ] . . .