Business portrét koučky + BTS

Před pár týdny jsem fotil portrét začínající koučky. V zadání rezonovalo „business“ a „reprezentativní“, aby to byla první fotka, která by na vás měla vykouknout z jejích stránek. Janu jsem několikrát fotil už dřív – vždy to byla laskavost z její strany na moje pozvání. A bylo na čase, abych jí to oplatil.

Začali jsme na parkovišti u rustikální betonové zdi. Lepší pozadí si nemůžete přát. Trochu podexponovat (-0,7 EV), white balance téměř na žárovku (4000 K) a přidat blesk s polovičním CTO gelem – (nejen) můj oblíbený trik. Tentokrát v 60 cm softboxu s mřížkou, aby rozptyl byl co nejmenší.

Pokračovali jsme v interiéru. Využil jsem zábradlí jako vodící linii (a k pohodovému opření), rychle klesající slunko ještě vytvořilo zajímavý barevný kontrast na pozadí. Svíceno 90 cm softboxem (bez mřížky). Větší měkčí světlo, menší kontrast.

Následovala série fotek „v akci“, kdy Jana vysvětluje…….. ….no zkrátka to co zrovna potřebovala vysvětlit 😊 Vzhledem k tomu, že jsme byli ve standardní konferenční místnosti, kde světla nebylo úplně nazbyt, zkusil jsem trik, který jsem okoukal u Jerryho Ghionise – blesk jednoduše nasadíte do patice fotoaparátu, hlava otočená o 90° do strany (do zdi) a režim TTL bez kompenzace necháte dělat, co umí. Nikon využívá sofistikovaných technologií a má za sebou desítky let vývoje, tak proč toho nevyužít. Výsledkem je jemně rozptýlené boční světlo.

Nakonec jsem ve zbytku času chtěl ještě udělat klasický headshot s bílým pozadím. Použil jsem jen jeden blesk, takže bílá úplně nevyšla, ale myslím že to tentokrát moc nevadí.

. . . [ o ] . . .

Podzimní portrét

Obrázek ze společného víkendu s Martinem a Kačkou. Zrovna jsme natrefili na peak podzimních barev a vymetenou oblohu. Při procházce zámeckým parkem se Druhorozená chtěla válet v hromadě ořechového listí, to jsme jí naštěstí vymluvili. Jako náhradu za „zkaženou legraci“ jsem vymyslel aspoň tento skupinový portrétek v podzimních barvách a padajícím listí, které Prvorozený i Druhorozená hodili do vzduchu. Momentální malý nápad, do kterého se podařilo vměstnat místo, barvy, počasí, lidi a hlavně pohodovou atmosféru.

Malý nápad, ze kterého mám velkou radost.

Fotka, ve které je vše podstatné.

Fotka, která pro mě zůstane mementem toho víkendu.

Důvod, proč v prvé řadě bereme foťák do ruky.

. . . [ o ] . . .

Světlo ze supermarketu

Muže nefotím příliš často. Když ale mám takovou příležitost na dosah, neodmítnu ji. A pokud jde o muže se silným charismatickým pohledem, jdu té příležitosti aktivně naproti.

Tento portrét vznikl víceméně jako doplněk při práci na jiné zakázce. Jednoduchý one-light headshot ve zbytku času. Ten „zbytek času“ byl možná jádrem problému. Použité (téměř frontální) svícení, které fantasticky sluší ženám (ženu jsem fotil pro tu jinou zakázku), se k němu moc nehodí. Jeho tvář prozrazuje, že tento chlapík prožil bohatý a plný život. Že má zkušeností na rozdávání. A za to by si zasloužil lépe padnoucí světlo.

Je to asi jako když si na sebe místo obleku ušitého na míru vezmete oblek ze supermarketu. Bude relativně dobrý, ale ne dokonalý. Protože obleky ze supermarketu mají univerzální střih – aby padly relativně dobře na průměrnou postavu. Jenže lidé nejsou univerzální ani průměrní, lidé jsou individuality.

A toto bylo takové univerzální světlo ze supermarketu. Kdybych fotil znovu nebo měl trochu víc času, volil bych jiný typ svícení – tvrdší, kontrastnější, s druhým bleskem kontra a tmavším pozadím – tak aby se světlo lépe hodilo k té drsné tváři. (Podrobněji na toto téma také zde.)

Naštěstí pro mě, jeho tvář a pohled mají TOLIK charakteru, že celou fotku „utáhnou“ i přes to supermarketové svícení.

. . . [ o ] . . .

K čemu je širokáč

Spousta lidí vlastní a spousta lidí plánuje si pořídit širokoúhlý objektiv – lidově širokáč, širočina nebo široko. To je objektiv, který má krátkou ohniskovou vzdálenost (např. 24 mm, 20 mm, 15 mm) a široký úhel záběru. Ne každý jej ale používá správně.

Hlavní účel širokáče

Tím, že má objektiv široký zorný úhel, vleze se do záběru hodně věcí.

Podstata širokáče ale nespočívá v tom, abyste do záběru dostali všechno. Podstata spočívá v tom, že širokáč dokáže zvýraznit perspektivu.

Takový objektiv se tedy hodí zejména ke zdůraznění popředí. Důležité také je, abyste se k tomu popředí, které má být zvýrazněno, hodně přiblížili. Podrobněji v tomto samostatném článku o perspektivě.

Jistě, někdy je širokáč dobrý k tomu, abyste do záběru dostali například celý zámek. Ale to pravé ořechové nastává, když se přiblížíte na dosah ruky nebo blíž. Nebojte se klidně na dvacet, třicet centimetrů. Čím blíže budete, tím výraznější bude i perspektivní zkreslení.

Na co si dát pozor

  1. Správný výběr popředí – čím výraznější popředí bude, tím víc úsilí musíte věnovat výběru dobrého (zajímavého) motivu.
  2. Minimální zaostřovací vzdálenost objektivu – každý asi chápe, že by popředí nemělo být od objektivu v menší vzdálenosti, než na jakou dokáže objektiv zaostřit.
  3. Hloubka ostrosti – přestože širokáče mívají velkou hloubku ostrosti, při velkém přiblížení je dobré volit vyšší clonová čísla (f/11, f/16 apod.), případně exponovat vícekrát s různou zaostřovací vzdáleností a následně fotky složit v editoru (focus stacking).
  4. Linie – tím, že se do širokého záběru vlezou celé domy, je snadné nechat se zlákat a při focení trochu naklopit foťák dozadu (chcete přece i střechu…). A máte zaděláno na častý problém amatérských snímků architektury – kácející se linie. Jde to sice korigovat v editoru, ale jak už to tak bývá – čím víc naklopíte, tím hůř se to pak napravuje.

Až příště nasadíte širokáč (nebo zazůmujete na široký konec setového objektivu), vzpomeňte si, k čemu široký úhel záběru vlastně je. Ne proto, abyste tam měli víc věcí. Ale proto, aby věci ve předu byly víc vidět. Správně použitý širokáč pak dokáže vyprodukovat divácky velmi atraktivní snímky.

. . . [ o ] . . .

Vlasy

Tentokrát ovšem nejde o slavný muzikál, ale právě o obyčejné vlasy. No, vlastně ne tak úplně obyčejné. Jde o vlasy, které se nestříhaly déle než dva roky. A mým úkolem bylo je obrazově ztvárnit před tím, než je ostré břity znovu zkrátí.

Vzhledem k tomu, že vrcholilo léto, byly k dispozici louky a pole s obilím – tj. zelená a žlutá. Zvolili jsme proto zelené šaty – jdou dobře ke žluté i zelené a jsou kontrastní k oranžové. Ke zvýraznění vlasů se nejlépe hodí protisvtětlo, a tak jsem se snažil mít pozdně-odpolední slunko nejvíc na pozici kolem desáté nebo druhé hodiny.

Místo obvyklých stojanů s blesky, softboxy a deštníky jsem se tentokrát snažil pracovat jen s přirozeným světlem a zúročit nakoukané tutoriály o pózování. Jestli se to povedlo nebo ne, posuďte sami.

Zhruba za týden po focení vjel do pole s obilím kombajn a do vlasů nůžky. Pevně svázané lokny putovaly do krabice a směrem k dobrovolníkům v noveharo.cz, kteří jim brzy najdou nového majitele.

. . . [ o ] . . .

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Kačka a Martin

Před pár týdny jsem měl tu čest fotit svatbu Kačce a Martinovi. Full-day event, z domu jsem vyrážel po páté ráno, domů přijel před desátou večer.

Fotit svatbu je vždycky tak trochu adrenalin a tak trochu hodně tíha zodpovědnosti za očekávaný výsledek z akce, která se nedá zopakovat. Kdybyste se v pozici svatebního fotografa někdy ocitli, můžete se inspirovat v sérii mých článků Jak fotit svatbu.

Když jsme si domlouvali parametry zakázky, chtěl jsem se s nimi sejít osobně. Na rozdíl od všech předchozích svateb jsem totiž nastávající novomanžele vůbec neznal. Jen jeden opatrný telefonát kvůli rezervaci termínu, ze kterého nepoznáte téměř nic. Jedině z osobního setkání totiž máte šanci „nasát“ jací jsou. Jestli si s nimi budete vyhovovat. A mimo jiné taky navnímat, jak daleko budete moci při focení zajít.

Překvapilo mě, jak moc milí, přátelští, vstřícní a ohleduplní Martin a Kačka jsou. Opatrně sdělovali svá přání a představy a pokud si něčím nebyli zcela jistí, neměli problém nechat si poradit. Obvykle se při focení svatby potýkáte s nedostatkem času. Dvě samostatné hodinové fotící session na různých místech (dopoledne + podvečer) a k tomu svědkyně jako asistentka na mě proto působily jako dar z nebes. Jediné, co na chvíli překazilo plány, bylo počasí. Obřad měl být na rodinné vinici, nakonec jej museli přesunout do interiéru. Byli však dobře připraveni i na takovou variantu.

Při focení neměli problém věnovat dostatek své pozornosti objektivu a byli pro každou hloupost, kterou jsem vymyslel. Dovolím si říct, že svou prezenci před fotoaparátem si vyloženě užívali. Dobře totiž chápali, že fotograf je tam pro ně a že pustit jej k sobě dostatečně blízko je investice, která má vysokou návratnost a prémiové dividendy. A já myslím, že na fotkách je to znát.

A kdyby to někomu znělo jako „standardní svatba“, pro mě přece jen byla něčím výjimečná. Poprvé jsem totiž vyráběl zakázkovou fotoknihu. Ale o tom zase až někdy jindy 😉

. . . [ o ] . . .

Na dřevo

V době, kdy se fotilo na kinofilm a všechny fotky se vyvolávaly na papír, jste měli hmatatelný produkt své tvorby. Digitální doba s sebou přinesla nové trendy – fotí se mnohem víc než dřív, ale zároveň se vyvolává (resp. tiskne) míň než dřív. Přinesete si domů plnou kartu fotek, kdo chce, ten je nějak zpracuje, a do minilabu k vytisknutí posíláte jen těch pár vybraných, které se vám líbí nejvíc. Hard-disk počítače se vám plní tisícovkami fotek ročně, ale drtivá většina z nich zůstává v podobě jedniček a nul kdesi hluboko v útrobách digitálního archivu.

Na jednu stranu – proč ne. Téma paperless života a elektronizace všeho je nepopiratelně fenoménem doby a udržitelného rozvoje. Nemusíte doma nostalgicky skladovat tuny fotek, které se vám nepovedly. V případě cloudového řešení svého archivu pak můžete mít všechny fotky neustále při sobě prostřednictvím telefonu/tabletu. Na druhou stranu, když zůstanou všechny fotky jen digitální, může vám chybět ten hmatatelný produkt. Jistě, sem tam si pošlete do labu pár fotek, abyste si je mohli pověsit v práci na nástěnku. Sem tam stvoříte fotoknihu z dovolené, sem tam kalendář pro prarodiče vašich dětí.

Ale někdy….někdy to chce něco pořádného. Naplno využít ty desítky megapixelů, které nám výrobci neustále nutí v nových a nových modelech fotoaparátů. Před nějakým časem jsem nechal zhotovit fotku na hliníkovou desku. Tentokrát to byly tři fotky na dřevo. Aby stylově doplnily dřevěný ručně malovaný obrázek v ložnici. Byl jsem zvědavý, jak taková věc vypadá. A věřte nebo ne, vypadá skvěle. Když jsem obrazy vybaloval, samým vzrušením se mi chvěly ruce. Kdybych byl youtuber, určitě bych natočil bezva vlogísek o unboxingu.

Konečně si zase můžu na nějakou ze svých fotek sáhnout. Už jen pověsit…. Dopřejte si to někdy, je to úžasně satisfakční 🙂

. . . [ o ] . . .

Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .