KOMPOZICE aneb úvaha o definicích

Každý z nás se už v životě setkal se slovem „kompozice“ nebo, pro náš účel přesněji, „obrazová/fotografická kompozice“. Fotografové to slovo běžně používají, leč mám za to, že málokdo opravdu rozumí tomu, co to ve skutečnosti znamená. Zkusme se tedy podívat na pudla a zjistit, jestli se dostaneme k jeho jádru.

Nejčastěji se setkáte s definicí fotografické kompozice v této podobě:

„Kompozice je způsob uspořádání fotografických prvků v obraze.“

Definice veskrze obecná. Věta je sice hezká – na první přečtení zní poměrně erudovaně – ale sama o sobě neříká nic užitečného. Narazil jsem v literatuře i na další definice, například:

„Kompozice je způsob vedení divákova oka fotografií.“

Ve své podstatě je to jen opis toho samého jinými slovy. Zřejmě proto, aby se autor vyhnul možného nařčení z plagiátorství. Zpravidla jsou tyto definice doprovázeny výčtem základních kompozičních prvků (linie, tvar, světlo, rytmus, barva, hloubka ostrosti atd.) a větším či menším souborem pravidel (zlatý řez, pravidlo třetin, úhel záběru, perspektiva, symetrie atd.), jakým prvky v obraze uspořádat.

Obě výše uvedené definice mají jedno společné – žádná z nich neříká, JAK komponovat.

Bez dále uvedených pravidel jsou obě definice v podstatě bezcenné. Ano, já vím, že definici nemáme chápat, že stačí, když si ji osvojíme. Alespoň tak to říkával jeden z mých pedagogů matematiky. Pravidla kompozice určité návody poskytují. Například pravidlo zlatého řezu, resp. zjednodušené na pravidlo třetin, nám říká, že obraz rozdělíme dvěma přímkami na třetiny (horizontálně i vertikálně) a ústřední body zájmu umístíme podél těchto přímek nebo na jejich průsečíky (například horizont v krajině, oči v portrétu).

ProbléDSC_1778m však bývá v tom, že někdy je nutné komponovat v rozporu s těmito pravidly. Situace si prostě a jednoduše „vynutí“ umístění objektu zájmu do středu fotky, přestože podle obecně tradovaných pravidel je to zásadně špatně.  „Jsou to jen taková doporučení, neberte je moc vážně„, nebo: „pravidla existují proto, aby se porušovala„, zazní obvykle někde v závěru kapitoly nebo článku o kompozici. Potom ale vyvstává otázka, k čemu taková „pravidla“ vlastně jsou? Máme je tedy dodržovat nebo ne? Nebo třikrát ano, jednou ne? Jak to vlastně je? Nebylo by v tom případě jednodušší pravidla nemít?

V jedné knize jsem narazil na definici kompozice, jejímž autorem je Edward Weston. Ten uvádí, že

kompozice je ZPŮSOB VIDĚNÍ.

Na první pohled možná ne uplně jednoznačně srozumitelná definice. Zřejmě je to dáno tím, že je orientována zcela opačně než obvyklé (výše uvedené) definice. Jejich podstatou je totiž zvenčí dodaný soubor pravidel, která si máme osvojit. To je ovšem od základu špatně. Umění je o vyjádření pocitu. Pocity však vycházejí zevnitř, nikoliv zvenčí. Uvnitř sebe sama je potřeba hledat odpověď na otázku, jak komponovat. Dobrá kompozice je tedy podle Westona taková, kdy způsob vidění je z osobního (!) pohledu nejsilnější. Na tuto třetí definici nenavazují žádná pravidla. Není jich totiž třeba. Tato skoro až magická větička v sobě nese jediný univerzální návod, jak komponovat: zapomenout na všechna „pravidla“ a nechat se vést svou vlastní intuicí. Kompozice je způsob vidění. A nikdo přece nemůže jinému říkat, jak má „správně“ vidět.

DSC_4346_m

DEDPXL #06 – VEJCE

Tématem šestým fotoprojektu Z. Ariase pro širokou veřejnost bylo „vejce“. Obyčejné slepičí vejce. Banalita. Opravdu?

Když nad tím začnete přemýšlet, dojdete k závěru, že až tak úplně banální to není. Jak ztvárnit vajíčko, aby to bylo dostatečně elegantní, originální a odlišné od všech ostatních? Můžete je vyfotit celé. Nebo rozbité. Nebo usmažené, rozšlápnuté, prosvícené, rozstřelené, jen skořápky, atd. Jedinou podmínkou je, aby dominantním objektem fotky bylo fyzické vejce (nebo jeho část).

Jelikož jsem invenčně poměrně omezený (rozumějte na štíru s nápady), rozhodl jsem se ztvárnit vajíčko pomocí krásného světla. A jelikož jsem jedinec podstaty plytké, tady je první pokus (větší na rozklik):

Obrysy vajíčka. Fotka jednoduchá jako já sám. Jen dokonalé obrysy. Nic víc, nic míň. Vejce. Po domácku vyrobený stripbox s mřížkou. Položil jsem jej horizontálně na zem, do něj jeden SB-900, přes střed stripboxu černá látka. Vajíčko drží na špičce na miniaturní kulaté součástce z dětské stavebnice Seva (díky, synu!), kterou jsem v postprodukci vyretušoval. Kdosi poznamenal, že tato fotka nemá daleko k původnímu posteru k filmu Vetřelec. Přísahám, na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, že jsem nekopíroval!

Dobrá. Jednoduché, ale trošku nuda. Čas na něco akčnějšího. Následovalo několik vcelku neúspěšných pokusů se sklenkou na víno, napřed prázdnou, pak do poloviny zaplněnou vodou a optické hrátky s lomem světla. Pořád to nebylo ono, ale přivedlo mě to k další myšlence – žbluňk do vody.

vejce-2

Původní představa byla taková, že pozadí bude opět černé a vázu, žbluňk a vajíčko budou osvětlovat dva blesky z boku – každý z jedné strany. Než jsem se ale dostal k této variantě, vyzkoušel jsem napřed bílé pozadí, osvětlené jedním bleskem zezadu – aranžmá bylo jednodušší. Nejtěžší bylo podle očekávání správně načasovat stisk spouště. Vajíčko padalo do vody a předpokladem tedy bylo, že při vstupu do jiného prostředí s nepoměrně vyšší hustotou voda jeho pohyb značně zbrzdí (takhle nějak se to ve fyzice učí, ne?). Voda však, navzdory všem dusičnanům, bakteriím a vodnímu kameni, není tak hustá, jak by jeden čekal… Možná to taky trošku kazil ten téměř dokonalý aero resp. akvadynamický tvar.

Při finálním výběru jsem nakonec upřednostnil variantu s bílým pozadím, jelikož tmavé vejce zde jednoznačně dominuje celému obrazu. Šplíchanec vody je díky své průhlednosti jen subtilním doplňkem, jakýmsi spojovacím mostem mezi negativním a pozitivním prostorem. Varianta s černým pozadím a jiným úhlem světla byla více o té vodě, což vzhledem k zadání bylo vcelku kontraproduktivní. Při akci utrpěla zranění celkem tři vajíčka, která zemřela na následky zranění během následujícího dne (rozklepnutím do pánve). Čestná salva, R. I. P.

Do kritiky se tentokrát ani jedna z fotek nedostala. Holt, není každé téma posvícení. Zpětně si říkám, že jsem neprozkoumal dostatečně všechny možnosti, ale to se holt někdy stává, že máte víc nápadů než času na jejich provedení. I když jde o tak banální věc, jako je vejce.

Záchodová…

Jdete a jako lusknutím prstu se před vámi objeví. Vidíte ji poprvé v životě, ale přesto se do ní okamžitě zamilujete…

Fotka. Někdy je hrou světla a stínu, jindy zase o vzájemném vztahu kompozičních prvků. Někdy si svou fotku musíte jak se říká vychodit. Někdy stačí, když si ji prostě a jednoduše vystojíte.

Dnešní den je dnem kompozičního humoru 🙂 Přeji vám vše dobré.

Parková…

Světlo. Alfa a omega fotografie. Je okouzlující, když je. A je frustrující, když není…

Stojí za to si ráno přivstat. 😉

Pouliční portrét (I.)

Mějte foťák vždy u sebe. Berte jej s sebou třeba i na oběd. Bez něj totiž nic nevyfotíte. Původní plán byl úplně jiný, ale…. Život je jako bonboniera. Nikdy nevíš, co ochutnáš. (Forrest Gump)

Pouliční portrét 1

Cesta fotografa

Každá cesta někde začíná

Každý z nás prochází v průběhu času vývojem. S tím, jak dospíváme a stárneme, nabýváme životní zkušenosti, které nás formují. Mění se naše názory, postoje a přístupy, ovlivňují nás různí lidé a různé životní události. Zkrátka, každý člověk absolvuje „svou cestu“ oblastmi, které jej (v lepším případě) zajímají. Já se pokusím popsat to, co doposud byla moje cesta světem fotografie a jakým směrem by se mohla v příštích chvílích (rozumějte letech, jelikož čas letí jako blázen) ubírat.

Do světa fotografie jsem poprvé nakoukl jako dítě. Táta fotil nejčastěji na 35 mm zrcadlovku Praktica Super TL s německou optikou Carl Zeiss Jena 50 mm f/1,8 (ostatně, co víc byste čekali v 80. letech hluboko uvnitř komunistického bloku) a někdy středoformátovým Pentaconem Six TL s šachtovým hledáčkem a základním objektivem Biometar 80 mm f/2,8. Materiál si vyvolával doma, matně si vzpomínám na místnost s tlumeným červeným světlem, ve které bylo několik plastových vaniček se záhadnými tekutinami. Byl jsem toho času malé dítě a moje účast se v podstatě omezila na jedno povolené „ostré“ stisknutí spouště Praktiky (viz fotka) a občasné (lehce zmatené) koukání na zrcadlově převrácený obraz na matnici Pentaconu („Čo to tam robíte? Veď já som tuná, prečo kúkáte dole?“). Nějaký čas poté táta onemocněl a fotografie šla stranou. Z mého pohledu bylo vlastně po všem dřív, než mě tato oblast vůbec stačila zaujmout (bohužel k mé škodě – jak mohly moje fotky dnes vypadat, kdybych měl o 15 let zkušeností víc?). No a jako puberťák jsem se zajímal o úplně jiné věci.

Moje první, cca 1987

Past zvaná technika

K celé problematice jsem se znovu dostal až asi o 15 let později (cca 2002). Jeden známý mi půjčil Tajnou knihu digitální fotografie od Ondřeje Neffa. Po přečtení jsem se rozhodl, že to musím alespoň zkusit. Z uspořených peněz jsem pořídil třímegový, plně automatický kompakt Olympus mju 300. Přece jen, nevěděl jsem, co mám od fotografie očekávat, jestli mě to bude vůbec bavit a tak dále. Lákaly mě dynamicky se rozvíjející možnosti zpracování digitálního obrazu. O analogu jsem v té době neuvažoval – objektiv Prakticy měl (zřejmě?) nefunkční clonu a ze středoformátového Pentaconu jsem měl prazvláštní respekt. Přece jen, není to úplně hračka pro děti. Nemá vestavěný expozimetr (což mi došlo až poté, co jsem původní tátův externí expozimetr vyhodil – byl totiž v ruštině, kdežto já jsem dítě vzdělané jazykem imperialistických yankees) a neměl jsem ve svém okolí nikoho, kdo by mi dokázal vysvětlit základní technické záležitosti kinofilmové fotografie. Kromě toho, digitální obrázky jsou přece „zadarmo“, kdežto za film i jeho vyvolání se musí platit. Přestože jsem se rozhodl pro digitál, oba analogové přístroje mám dodnes doma jako památku na tátu.

Nasával jsem tehdy všechny dostupné informace o (povětšinou) technické stránce focení. Během prvního roku už jsem věděl vše důležité a objevil v sobě dostatek zájmu na to, abych byl ochoten se do toho naplno opřít. Druhý rok byl ve znamení nasávání dalších informací a čekání na okamžik, kdy se digitální zrcadlovky formátu APS-C (v té době největší dostupný čip) stanou cenově přijatelnými i pro běžné smrtelníky. Naštěstí jsem se dočkal a pořídil výběhový Nikon D70.

Na několik dalších let se mi podařilo uvíznout v pasti záplavy technických informací a víceméně opomíjet to podstatné – co je ve fotografii (či umění obecně) esenciální a že vybavení je jen pouhým nástrojem k dosažení cíle. Ne, že by se mi nepodařilo sem tam udělat hezkou fotku krajiny. Znalost technických informací mi v tom bezesporu pomohla, ale v retrospektivním zhodnocení docházím k závěru, že ty hezké fotky vznikly zejména proto, že jsem náhodou byl ve správnou dobu na správném místě. Že málokterá z nich vyjadřuje moje momentální emoční rozpoložení. A že kreativní proces za většinou z nich se omezil na položení a zodpovězení sekundární sady otázek:

„Co vše má/nemá být v rámečku?“
„Jakou clonu nastavit?“
„Jakou rychlost závěrky?“
„Mám nasadit polarizační/šedý/přechodový filtr?“
„S bleskem nebo bez?“ Atd.

To vše mělo jeden neblahý důsledek: za celou tu dobu jsem nepřemýšlel hlouběji o podstatě a cíli fotografie. Nikdy jsem se sám sebe neptal, proč to vlastně celé dělám. Naivně jsem se cítil uspokojen tím 1% subjektivně dobrých fotek, které si troufnu ukazovat světu. Nikdy jsem si však nepokládal tu primární sadu otázek:

„Kdo jsem?“
„Co mě skutečně zajímá“? (Odpovědi „fotograf“ a „fotografie“ jsou opravdu slepá ulička.)
„Co cítím, když se podívám na to, co chci fotit?“

Proč tedy? Nejsem profesionál, takže otázka peněz k obživě jde očividně stranou. Jako koníček, jistě. A pak vzpomínky. Fotka dokáže zastavit čas. Připomíná nám, co všechno jsme prožili. Obraz doby. Svědectví událostí. Vzpomínky po čase blednou. Fotky zůstávají.

Jsou však fotky samy o sobě cílem, ke kterému to všechno směřuje?

Dlouhou dobu jsem to tak cítil. Dlouhou dobu mi to stačilo. (Ano, JSEM jednoduchý a povrchní.) V posledních pár letech mě však ty primární otázky trápí čím dál víc. Kam odtud dál? Jak se ponořit hlouběji? Cítím rozčarování z toho, že na ně nedokážu rezolutně a jednoznačně odpovědět. V průběhu těch deseti let byly okamžiky, kdy jsem zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál. Jestli chci. Jestli mám na to, abych obstál sám před sebou. Vzdát se je TAK snadné. Teď vím, že všechy ty křižovatky na mé cestě jsou přímým důsledkem neschopnosti odpovědět na primární otázky. A důsledkem ultimátním, všeobjímajícím, je tvorba bez cíle. Jako byste se plavili po moři, ale přitom nevěděli, kam vlastně chcete doplout. Nápady ad hoc, takzvané momentální. A nedostatek fantazie, to je pro umělce smrt.

Jedno však vím jistě: ve fotografii jsem objevil tolik zaujetí a vášně, jako doposud v ničem jiném ve svém životě. Když mám prst na spoušti a hledáček u oka, na ničem jiném nezáleží. Jen já a „okamžik“. A cítím, že je to záležitost, které se nemůžu vzdát. Přes všechny útrapy a neúspěchy (a že jich není málo) vždycky najdu vůli vzít tu věc zase do ruky a pokračovat dál.

Transice

Najít odpovědi na primární otázky. To je úkolem, který člověka posune dál a rozvíjí. Inspirace a motivace, která vzniká uvnitř člověka. Ne ta, která přichází zvenčí. V jedné knize jsem četl, že „Photography is a statement.„, v překladu: „Fotografie je prohlášení, výpověď, názor.“ Uvědomil jsem si, že když přemýšlím nad tématy, která mě zajímají či nenechávají lhostejným (a fotografii uchopím jako nástroj potřebný k vyjádření názoru), nápady přicházejí relativně snadno. Je totiž nesnadné mít názor na něco, co vás nezajímá. A je nemožné mít názor, pokud nevíte, na co jej máte mít. Názor. Vyjádření osobního postoje. Fotografie jako soubor schopností a dovedností, který bude sloužit „vyššímu“ cíli. Na tom založím svůj další projekt.

Moje cesta dostává směr. Poprvé za tu dlouhou dobu střelka kompasu ukazuje jedním směrem. Nevím, jestli ten směr je správný, ale je to směr. Ne jen neurčité otáčení.

Street…

Když se řekne street fotografie

Street1Street neboli pouliční fotografie je žánrem dokumentární fotografie, která zobrazuje lidi a věci v běžných, nearanžovaných situacích na veřejně přístupných místech. Často se koncentruje na jediný, tzv. „rozhodující“ okamžik. Jedním z jejích cílů je zachytit obraz doby. Pokračovat ve čtení „Street…“

DEDPXL #03 – Stíny

Tématem třetího kola projektu DEDPXL byly STÍNY. Stín často vyfotíte nevědomky, nebo jako sekundární motiv, ale málokdy je stín ústředním prvkem kompozice. Na téma jsem měl jsem k dispozici 12 dní. Deset z toho byla obloha zatažená. Co dělat, když máte fotit stíny a sluníčko nikde? Vytáhnete blesk. Nebo dva. Tentokrát to byla sázka na jedinou kartu.

Pátek třináctého
Pátek třináctého

Pokračovat ve čtení „DEDPXL #03 – Stíny“

Černý fotovíkend

Uplynulý víkend byl vskutku zvláštní. Každý ze tří dní víkendu jsem měl možnost strávit určitý (nekrátký) čas s hledáčkem u oka. Víkend, jakých nemívám v roce mnoho. Fotovíkend. Každý den však byl zcela jiný, ten další vždy o něco horší než ten předchozí. Na samotném konci fotovíkendu polykám hořkou slinu rozčarování. Pokračovat ve čtení „Černý fotovíkend“

DEDPXL #02 – Opakující se tvar, forma, vzor, rytmus

Tématem druhého kola projektu DEDPXL byly opakující se tvary, formy, vzorek a rytmus. Toto kolo bylo subjektivně o dost těžší než první. Linie, ty máte všude – ať už jako spojité čáry (horizont, plaňky plotu či zábradlí, hrany schodů atd.), nebo linie imaginární, tvořené posloupností diskrétních prvků či například hranicí světla a stínu. Pokračovat ve čtení „DEDPXL #02 – Opakující se tvar, forma, vzor, rytmus“

Těhotenská…

DSC_5220
Těhotenská

Nedávno mě moje kamarádka, bývalá i současná kolegyně a dřívější spoluškolačka (vše v jedné osobě) požádala, zda bych jí mohl udělat pár fotek, aby měla památku na období prvního těhotenství. Těhotenská fotografie je sice oblast, se kterou nemám moc zkušeností, ale jako portrétní fotograf jsem nemohl odolat. Naložil jsem do auta fotobatoh plus všechno, co mohlo držet, podpírat nebo rozptýlit blesk, a vyrazil.  Pokračovat ve čtení „Těhotenská…“

Signál a šum

Obecně:
SIGNÁL je znamení nebo stručná zpráva, nesoucí informaci.
ŠUM naproti tomu jsou data bez významu, vznikající jako vedlejší produkt jiných aktivit. Šum poškozuje a zkresluje signál.

V digitální fotografii:
Dopadem fotonu na snímací čip fotoaparátu dojde k vyzáření jeho energie. Světlocitlivá buňka snímače (pixel) vygeneruje příslušně velký elektrický SIGNÁL. Generovaný signál je však ovlivněn i jinými druhy existujícího elektromagnetického záření (rádiové vlny, mikrovlny, teplota polovodičových součástek atd.), čímž vzniká náhodný, nechtěný náboj, neboli ŠUM.

Tolik Wikipedie.

Video, které natočil Zack Arias pro server scottkelby.com. Můj oblíbený nástroj motivace. Pro ty, kteří nevládnou angličtinou, uvádím pod videem český překlad komentáře.

Pokračovat ve čtení „Signál a šum“

Kužely

DSC_5489-EditV sobotu odpoledne jsme byli na procházce v lese. Bylo horko, obloha azurově modrá a přestože už byly čtyři hodiny, slunko stálo ještě pořád hodně vysoko. Sluneční paprsky pronikaly mezi větvemi stromů a nemilosrdně vysušovaly zem i z ní rostoucí drobné rostlinstvo. Pokračovat ve čtení „Kužely“