S vánočním časem již tradičně děkuji všem čtenářům a návštěvníkům blogu za přízeň v roce 2019 a přeji vše nejlepší do přicházejícího roku 2020. Pokračovat ve čtení „PF 2020“
PF 2020
Fotíme s mobilem
Možná byste si mohli myslet, že jsem se zbláznil, že fotím s telefonem. Ale opak je pravdou. Ta předložka tam má svůj význam. Pokračovat ve čtení „Fotíme s mobilem“
Totalitně úniková
Obvykle sem souvislé reportáže z akcí nedávám, ale tentokrát udělám výjimku. Na třicáté výročí 17. listopadu ’89 měli Prvorozený i Druhorozená možnost vrátit se v čase zpět do doby dětství svých rodičů a zúčastnit se ve škole tématické únikové hry s názvem „Cesta z totality do svobody„. A já se přidal jako pozorovatel/fotoreportér.
Čtyři a půl decky za MUNI
Asi před patnácti lety jsem se chtěl stát dárcem. Nechtěli mě. Tak jsem se nedávno zeptal znovu. A už chtějí.
Impulsem byl projekt 100 litrů krve díky MUNI. Původně jsem si chtěl s sebou vzít foťák a pořídit obrázek přímo z akce. Včera večer při nácviku jsem ale zjistil, že s pevnou padesátkou s minimální zaostřovací vzdáleností 45 cm nedokážu spolehlivě zamířit a zaostřit. A taky mi došlo, že každý by nemusel snést pohled na napíchnutou ruku, byť na obrázku. Tak alespoň takto symbolicky.
Dnes za MUNI. Příště už sám za sebe.
Pojďte se zapojit taky. Zachráníte život.
Nejste z MUNI? Nevadí, může kdokoliv.
. . . [ o ] . . .
Protisvětlo v barvách podzimu
Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.
Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂
. . . [ o ] . . .
Popředí, střední pole, pozadí
Už několikrát zde padlo, že ve fotografii převádíte trojrozměrný svět kolem nás do dvourozměrného obrázku, přičemž je jedno, jestli ve finále skončí na papíře, nebo jen na monitoru. Pokračovat ve čtení „Popředí, střední pole, pozadí“
Pan učitel
Na letošní dovolené jsme opět (už asi po páté či po šesté) zavítali do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Už jsme tu viděli víceméně všechno. Ale otevřenou školu a v ní učitele teprve poprvé. Kouzelný stařík. Distinguovaný pán, který i přes svůj pokročilý věk vyzařoval duševní svěžest a moudrý životní nadhled na všechny strany. Poutavě a nikoli nesouvisle vyprávěl o realitě věku minulého, jakoby ji sám zažil, přestože nemohl. Vůbec se mi nechtělo pryč, dokázal bych poslouchat hodiny. Tak jsem se zeptal (to považuji za základní slušnost), zda si můžu udělat obrázek. Velkoryse svolil.
Jeden z mála environmentálních portrétů, které v mém portfoliu najdete. Je na první pohled jasné, kde byla fotka pořízena. Kompozice je na střed. Někdo jistě bude namítat, že je to velké faux-pas. Já si to nemyslím. Učitel je obklopen věcmi, které určují charakter místa – černá školní tabule, svinovací obraz, katedra s učebními pomůckami. Kam jinam učitele umístit, než doprostřed. TAM přece logicky patří. A přitom těch věcí není tak moc, aby mezi nimi vizuálně zanikl. Stačí přece náznak. Náš mozek nabídnuté indicie bleskurychle vyhodnotí a správně zařadí do existujících konceptů a zkušeností. Také díky světlu hraje pan učitel na fotce jasný prim. Jediné, co mi trošku vadí, je odkládací polička na křídy/hadr na zdi. Čistý prostor by se mi líbil víc. Ale nebyl jsem pánem situace. Byl jsem jen návštěvník.
Nakonec jsem poděkoval a se srdečným podáním ruky jsme se rozloučili. Takového učitele bych si přál mít…
. . . [ o ] . . .
Sebevědomí a otevřenost
Chci, aby lidé na mých portétech vypadali dobře. Aby se líbili sami sobě. Aby měli fotku, kterou se nebudou stydět ukázat. Pokračovat ve čtení „Sebevědomí a otevřenost“
Nezapomeňte se otočit
Když fotíte krajinu, jste otočení určitým směrem a zíráte na to krásné světlo, které jste tentokrát (zaplať pan Bu) stihli, a přemýšlíte, jak nejlépe zkomponovat. Přitom často zůstanete zafixovaní na úhel pohledu a směr, kvůli kterému jste přišli. Tak jako já nedávno:
Než ale odejdete, nezapomeňte se otočit kolem své osy. Nezabere vám to déle než 10 sekund. Uvidíte, co jste předtím neviděli. A někdy to může být stejně (nebo ještě více) atraktivní záběr, než ten, pro který jste původně přišli. I když to bude jen hloupé selfíčko. Vivian Maier je fotila pořád.
Buďte otevření a přístupní novým možnostem.
Dívejte se kolem sebe.
Dívejte se líp.
Dívejte se „out of the box“. 🙂
. . . [ o ] . . .
V hlavě
To co vidíte nahoře, není pro mě tak úplně typická fotka. Alespoň tedy ne v intencích toho, co tu běžně věším. Přesto jsem měl neodolatelnou potřebu tuhle fotku udělat. Její hodnota je pro mě nikoliv vizuální, ale ryze symbolická.
V jedné chytré knize jsem četl, že věci fotografujeme pro to, čím jsou, a pak pro to, čím JINÝM jsou. Jednodušeji řečeno, v našich rozhodnutích o tom, co fotografovat, hrají důležitou roli asociace nyní viděného s jinými věcmi nebo situacemi z našich životů.
Když jsem vloni poprvé viděl ten barák a k němu přilepenou polorozpadlou kůlničku, uvědomil jsem si, že něco takového aktuálně prožívám ve vztahu k fotografii. Něco na způsob ostrovů z populárního animáku V hlavě. Dům zde reprezentuje váš život a osobnost a časem k němu lepíte kůlničky všeho, co děláte a co vás ovlivňuje. Kůlnička rodiny, kůlnička adrenalinových sportů, kůlnička hulení trávy… každý má to své. Já před patnácti lety postavil kůlničku fotografie. Dlouho stála bez údržby. Víc než deset let. Pak do ní někudy zateklo. Zřejmě na mě dolehl pocit neschopnosti uspokojivě zodpovědět fundamentální otázku toho mého cvakání – proč to vlastně dělám. Aby fotka nebyla konečným produktem, ale nástrojem/prostředkem k dosažení vyššího cíle. Jenže CO je ten vyšší cíl? Pomalu jedna po druhé začaly uhnívat střešní latě, až nedokázaly unést tíhu svého břemene. Střecha se propadla a kůlničce hrozilo celkové sesunutí.
Dlouhé měsíce jsem stál na rozcestí a přešlapoval. Volby byly přitom jasné – buď kůlničku zbourat a přilepit k domu jinou, nebo ji opravit tím, že najdu odpovědi. Teď vás určitě napadne, že asi nebudu moc bystrej, když dojít do této fáze mi trvalo víc než deset let. Jenže já celou tu dobu takovou otázku řešit nepotřeboval. Drajv pro fotku tam byl od začátku sám o sobě a to mi vždycky stačilo. Pak to tak nějak plíživě a nepozorovaně přišlo. A tak jsem provedl celkovou dekonstrukci až k základům a čekal, co z toho bude.
A ty odpovědi jsem skutečně našel. Dokonce mě to oklikou přivedlo zpět k Projektu Portrét, jehož třetí etapa se právě začíná rozjíždět.
Na rozcestích se všichni ocitáme s železnou pravidelností.
Některá jsou jednoduchá, jiná ne.
Záleží jen na vás, jakou cestou se vydáte.
Vzdát se je snadné.
Už jen TO je důvod, proč to nedělat.