Rubrika: Fotomise

Publikováno

Business portrét koučky + BTS

Před pár týdny jsem fotil portrét začínající koučky. V zadání rezonovalo „business“ a „reprezentativní“, aby to byla první fotka, která by na vás měla vykouknout z jejích stránek. Janu jsem několikrát fotil už dřív – vždy to byla laskavost z její strany na moje pozvání. A bylo na čase, abych jí to oplatil.

Začali jsme na parkovišti u rustikální betonové zdi. Lepší pozadí si nemůžete přát. Trochu podexponovat (-0,7 EV), white balance téměř na žárovku (4000 K) a přidat blesk s polovičním CTO gelem – (nejen) můj oblíbený trik. Tentokrát v 60 cm softboxu s mřížkou, aby rozptyl byl co nejmenší.

Pokračovali jsme v interiéru. Využil jsem zábradlí jako vodící linii (a k pohodovému opření), rychle klesající slunko ještě vytvořilo zajímavý barevný kontrast na pozadí. Svíceno 90 cm softboxem (bez mřížky). Větší měkčí světlo, menší kontrast.

Následovala série fotek „v akci“, kdy Jana vysvětluje…….. ….no zkrátka to co zrovna potřebovala vysvětlit 😊 Vzhledem k tomu, že jsme byli ve standardní konferenční místnosti, kde světla nebylo úplně nazbyt, zkusil jsem trik, který jsem okoukal u Jerryho Ghionise – blesk jednoduše nasadíte do patice fotoaparátu, hlava otočená o 90° do strany (do zdi) a režim TTL bez kompenzace necháte dělat, co umí. Nikon využívá sofistikovaných technologií a má za sebou desítky let vývoje, tak proč toho nevyužít. Výsledkem je jemně rozptýlené boční světlo.

Nakonec jsem ve zbytku času chtěl ještě udělat klasický headshot s bílým pozadím. Použil jsem jen jeden blesk, takže bílá úplně nevyšla, ale myslím že to tentokrát moc nevadí.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Kačka a Martin

Před pár týdny jsem měl tu čest fotit svatbu Kačce a Martinovi. Full-day event, z domu jsem vyrážel po páté ráno, domů přijel před desátou večer.

Fotit svatbu je vždycky tak trochu adrenalin a tak trochu hodně tíha zodpovědnosti za očekávaný výsledek z akce, která se nedá zopakovat. Kdybyste se v pozici svatebního fotografa někdy ocitli, můžete se inspirovat v sérii mých článků Jak fotit svatbu.

Když jsme si domlouvali parametry zakázky, chtěl jsem se s nimi sejít osobně. Na rozdíl od všech předchozích svateb jsem totiž nastávající novomanžele vůbec neznal. Jen jeden opatrný telefonát kvůli rezervaci termínu, ze kterého nepoznáte téměř nic. Jedině z osobního setkání totiž máte šanci „nasát“ jací jsou. Jestli si s nimi budete vyhovovat. A mimo jiné taky navnímat, jak daleko budete moci při focení zajít.

Překvapilo mě, jak moc milí, přátelští, vstřícní a ohleduplní Martin a Kačka jsou. Opatrně sdělovali svá přání a představy a pokud si něčím nebyli zcela jistí, neměli problém nechat si poradit. Obvykle se při focení svatby potýkáte s nedostatkem času. Dvě samostatné hodinové fotící session na různých místech (dopoledne + podvečer) a k tomu svědkyně jako asistentka na mě proto působily jako dar z nebes. Jediné, co na chvíli překazilo plány, bylo počasí. Obřad měl být na rodinné vinici, nakonec jej museli přesunout do interiéru. Byli však dobře připraveni i na takovou variantu.

Při focení neměli problém věnovat dostatek své pozornosti objektivu a byli pro každou hloupost, kterou jsem vymyslel. Dovolím si říct, že svou prezenci před fotoaparátem si vyloženě užívali. Dobře totiž chápali, že fotograf je tam pro ně a že pustit jej k sobě dostatečně blízko je investice, která má vysokou návratnost a prémiové dividendy. A já myslím, že na fotkách je to znát.

A kdyby to někomu znělo jako „standardní svatba“, pro mě přece jen byla něčím výjimečná. Poprvé jsem totiž vyráběl zakázkovou fotoknihu. Ale o tom zase až někdy jindy 😉

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Nový život

Nedávno jsem si vyzkoušel, jaké to je fotit newborn. Mám sice dvě vlastní děti, na kterých jsem toho vyzkoušel docela dost, ale toto je něco jiného. K vlastním dětem totiž nejspíš nepřistupujete jako k zakázce s jasným zadáním a časovým rámcem („Když to nevyjde dnes, tak to zkusím zase zítra, pozítří, den poté….“). Ne však, když jedete k někomu domů.

Docela dlouho jsem neměl ponětí, co vlastně mám dělat. Tak jsem se aspoň snažil nasát co nejvíc informací z tutoriálů. Ono to totiž moc není o tom, co dokážete, ale o tom, co dokážete v mezích, které vám ten maličký nový človíček vytyčí. Proto se newborn fotí ve druhém nebo třetím týdnu – v době, kdy človíček ještě většinu dne prospí.

Nakoukal jsem pár základních póz a s vidinou, že mě čeká paneláková 1+1, pravděpodobně s přebytkem věcí a nedostatkem denního světla, se vybavil dvojicí pevných skel (50/1,8 + 85/1,8), pro jistotu velkým deštníkem (150 cm) a dvěma blesky (jeden svítí, druhý řídí) a dvojicí černých a dvojicí bílých pozadí, které používám v atelieru. K tomu jsme se domluvili na černých a bílých tričkách pro tatínka i maminku.

Světlo v kuchyni bylo naštěstí docela luxusní (jako softbox 2×2 metry), a tak jsem si většinu doby vystačil s denním světlem a „padesátkou“. Fotilo se s bílou zdí v pozadí a kuchyňským stolem mezi námi. Pak jsme na chvíli z bílé zdi udělali černou, se stolem nešlo udělat nic. V druhém pokoji bylo světla o poznání méně (předsazený zasklený balkon), ale ani to nebyl pro D750 a pevné světelné sklo vyloženě problém. Kde to nestačilo (fotka dole – protisvětlo), tam jsme přidali odraznou desku a trochu toho protisvětla přesměrovali. Když jsme nefotili předem připravené pózy, snažil jsem se zachytit detaily a to, čemu se říká mateřská něha…

Bílá trika na bílém pozadí a černá trika na černém pozadí vybízela k finálnímu monochromatickému vyvedení. Jim se víc líbily plnobarevné, mně tentokrát ne. Původní předpoklad byl 4-5 hodin, podle toho, co človíček dovolí. Zvládli jsme to celé za 2 hodiny. Všehovšudy bylo asi 200 fotek, z čehož jsem ve výsledku vybral necelých 30. Mám zase o zkušenost víc. A děkuji za ni dvěma milým hodným lidem, kteří měli dostatek odvahy a důvěry na to, aby v této době a do tak intimních momentů vpustili téměř cizího člověka.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Jana za 5 minut (BTS)

Před půl rokem jsem tu dával příspěvek o Janě – o záměru a jeho přípravě. O tom, že se vyplatí věnovat pozornost detailům. Dnes se podíváme na to, jak to celé probíhalo na místě a jak dlouho trvá takovou fotku udělat (ano, v nadpisu je spoiler). Kameramana, co by o tom natočil video, zatím nemám (hlaste se!), tak bude muset stačit běžný popis (ano, to je totálně oldschool, jako já).

OK, jsme na místě – Kozí horka, brněnská přehrada. Přicházím od auta ověšený jako vánoční stromeček. Je vlahý červencový večer a na tomto konkrétním místě bohužel i plno komárů a žravých mušek. Vědět tohle dopředu, objednal bych pár včelařů s dýmákem. Na břehu rozkládám stojan, gumovou šňůrou k němu přivazuji pytel s pískem, aby se stojan náhodně nepřevrátil a já v přehradě neutopil blesk za 12 tisíc….to by byla drahá sranda. Na ramínko dávám velkou mámu, do ní SB-910 s plným CTO filtrem. Celý „rig“ přemísťuji do vody. Všechny následující fotky jsou SOOC (straight out of camera), tedy bez jakýchkoli úprav.

19:58:20 – První zkouška (zatím bez Jany): Manuální režim, od oka ladím ISO 100, 1/60, f/5,6. WB – 4000K.

Zhodnocení: Pozadí je moc tmavé, jsme tu později, než jsem původně plánoval (zakecali jsme se v garáži). Mám 3 možnosti: prodloužit čas na 1/30 (to už je docela na hraně, to z ruky nejspíš neudržím), odclonit na f/4 (na plnou díru je ale kresba trochu měkká a taky chci mít rozumnou hloubku ostrosti), zbývá zvýšit ISO na 200. To zní jako nejrozumnější možnost. Šum bude pořád na nízké úrovni, taky tím relativně zvýším dosah blesku a nebudu jej ždímat na hranici výkonnosti.

19:58:30 – Oprava.

To už je lepší. Povolávám Janu s knihou dle vlastního výběru, dávám základní instrukce.

20:00:08 – První „ostrá“ fotka.

Zhodnocení: Moc blesku, Jana příliš oranžová, pozadí by mohlo být ještě světlejší. Blesk svítí i na vodu kolem Janiných nohou, to nechci. Koriguji WB na 3100K (posun spektra směrem ke studenějším barvám), prodlužuji čas na 1/40 (spoléhám na stabilizátor v objektivu), výkon blesku snižuji o 1 EV a velkou mámu trochu klopím z původně svislé roviny směrem nahoru k nebi, abych omezil osvětlení vody a nohou.

20:00:57 – Další fotka.

Zhodnocení: Naprosto přesně taková, jakou jsem chtěl. Teď už jen správně vyladit výšku fotoaparátu, správnou projekci Janiny pózy a uhlídat náklon horizontu. Zažívám ultimátní opojení a fotím jako o život, než přijdu o světlo.

20:03:36 – Vzniká fotka, pro kterou jsem přišel. Pro srovnání dávám verzi bez úprav i s úpravami, abyste měli představu o rozsahu retuše.

Zdrželi jsme se pak ještě o trochu déle, abych udělal skládaný portrét – ten jsem použil v původním příspěvku. To už ale byl jen příjemný bonus.

Nakonec ještě BTS fotka, jak to celé vypadalo. 20:21:10.

Doprovázím Janu ke břehu, nabízím ručník na osušení. Mezitím balím věci, odcházíme. Za těch pár štípanců to rozhodně stálo! 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně. Pokračovat ve čtení „Eva“

Publikováno

Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

„light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .