Na plátno

„Víš, moje maminka bude mít narozeniny, a já bych jí chtěla nechat udělat fotku dětí na plátno“, oslovila mě nedávno kolegyně. „Šůr“, řekl jsem já, a v hlavě se mi začala roztáčet kolečka.

Kolik dětí je? V jakém věku? Kde budeme fotit? Prostor se našel nečekaně snadno. Nevyužitá místnost bez oken, kde se nacvičuje divadlo. Prostor cca 5×5 metrů s bílým promítacím plátnem na zdi. Ideální atelier. Bohužel mi neříká „pane“ 🙁 Ale jak svítit? Obecně jsou dvě možnosti: sázka na jistotu nebo experiment. Sázka na jistotu je víceméně můj životní styl. Zároveň je to ale trochu nuda. Chtěl bych zkusit experiment podle své stávající filozofie – na každém shootu něco nového.

Jsem ale dost frajer na to, abych si na akci „na zakázku“, kde navíc budu fotit úplně cizí lidi, dovolil risknout techniku, kterou jsem ještě nikdy nezkoušel?
Co když to podělám?!? Proboha, vždyť ona na mě spoléhá.

Jenže kdo se bojí, nesmí do lesa. Základním úkolem fotografa je přenést 3D objekt do 2D fotografie, ale přitom zachovat dojem prostorovosti. Z běžného života jsme zvyklí vnímat prostorovost okolního světa pomocí světla a stínu. Framework byl tedy na světě:

  1. Hlavní světlo (key light) – menší odrazný deštník – pro svícení zboku a tím vytvoření plasticity (prostorovosti) snímku. Toto světlo má dominovat (protože je hlavní).
  2. Velký 150 cm deštník přímo za fotoaparátem jako výplňové světlo (fill light), které jen zlehka dosvítí stíny. Přitom ale nevnímáte, že tam tohle světlo je. Spávně použitého výplňového světla si totiž všimnete až ve chvíli, kdy jej vypnete – v tom okamžiku všechny části, které nejsou osvětleny malým deštníkem (hlavním světlem), zůstanou černé. Což je tady ale nežádoucí – babička určitě potřebuje chce svoje vnoučata dobře vidět. Změnou vzájemného poměru intenzity hlavního a výplňového světla potom určujete kontrast mezi světlými a tmavými částmi snímku (resp. tváří).

Na fotoaparátu nastavuji již odzkoušené „ateliérové“ hodnoty – ISO 100, čas 1/250 a clonu f/6,3. Kombo, které spolehlivě odstraní veškeré stávající světlo (zářivky), zajistí dostatečnou hloubku ostrosti a zároveň nevycucá tužkové baterky v obou blescích do sucha. Výkonově to na blescích (SB-900) vychází někam mezi 1/8 a 1/4 výkonu.

Nejdříve zhruba nastavuji světla, přitom se lehce seznamuji s dětmi. Přeci jen jsem pro ně úplně cizí a je na nich vidět, že tak trochu neví, co mají čekat. Musíme si na sebe trochu zvyknout, také děti si musí zvyknout na blesky. Třeba jim trochu pomůže, když zapojím maminky. Ne kvůli fotkám, které by se měly uchovat. Kvůli tomu, abychom se všichni dostali do provozní teploty a já měl možnost správně nastavit poměr hlavního a výplňového světla. Následuje pár individuálních fotek, poté přecházíme na skupinky. Poměr key:fill ladím „podle chuti“. Pro individuální fotky trochu výplňového světla uberu, pro skupinové trochu přidám.

Dopředu mám na papírku vypsané nějaké nápady (nikdy nepodceňujte přípravu!) a focení odsýpá poměrně rychle. Žádné z dětí nenechávám dlouho zahálet a snažím se jejich pozornost udržet „na place“. Odměňují mě příkladnou spoluprací. Ani ten nejmenší přede mnou neutekl, a to považuji za úspěch. Někde v průběhu vzniká fotka na plátno (úvodní). Po hodině mi dochází nápady (i ty z papírku), a tak dávám „padla“. Ale ne, přece jen jsem na něco zapomněl. Kompozit z profilů. Ještě je prosím o posledních 5 minut. Z kufru tahám teleobjektiv 70-200 mm, čtyřiadvacetipalcový softbox Lastolite Ezybox. Do prostoru dávám jedinou židli, na které se postupně vystřídají všichni tři. Světlo na deseti hodinách vzhledem k židli. Potřebuji, aby světlo vykreslilo profil, dopadlo na hranu tváře a pak náhle zmizelo – aby stín vytvořil dostatečně kontrastní prostor pro další profil. Doma ve Photoshopu potom poskládám finální obrázek:

Po příchodu domů následuje klasický postup – výběr nejlepších fotek, retušování, upřesnění „té“ fotky pro tisk na plátno a rozměrů a odeslání do labu na zpracování (o samotném procesu přípravy fotky pro plátno v některém z příštích příspěvků). Po pár dnech je obraz připraven k vyzvednutí. Rozbalení, kontrola výsledku a opětovné pečlivé zabalení. Teď už bude plátno jen čekat na svého nového majitele 😉

 . . . [ o ] . . .

Míša

Garáž photoshoot 2016-2 + BTS

Co dělat, když máte volné odpoledne bez dětí? Můžete jít na pivo. Nebo hodíte nohy na stůl a uděláte si doma pohodu. Nebo, něco vytvoříte. Třeba portrét kolegyně z práce. Má totiž jednu z těch tváří, která si dokáže získat objektiv.

Strategie byla jednoduchá. Začít s jedním velkým superměkkým světlem (a případně odrazkou) a pokud to půjde, nevytahovat jich víc. DSC_3203

Hmm, typická začáteční fotka. Docela to ujde, ale není to ono. „Něco“ tomu chybí. Ale, co by to mělo být? Snad se podaří na to přijít časem. Přidáme trochu pohybu a posouváme se k úvodní fotce příspěvku. Dynamika, akce, výrazná barva. Něco pro uvolnění atmosféry. Tahle fotka už nevypadá úplně obyčejně. Lepší, ale pořád to ještě není ono. Ještě to pořád nemá ten správný „drajv“.

Co dál? Odstraníme odraznou desku, hlavní světlo posuneme dál (bude vzhledem k tváři relativně menší) a přidáme druhé světlo. Ale pořád to není ono. To hlavní světlo je takové moc……velké a měkké. Že by?

Pro Míšu málo charakterní.

To je ono, už jsem na to přišel. Málo charakterní. Teď se asi budete divit, jak může mít světlo charakter? Je to jednoduché. Světlo je něco jako řeč. Fotograf světlem mluví. Vypráví. V řeči můžete volit různé intenzity a barvy hlasu. Můžete šeptat, můžete mluvit normálně, chraptět, zvýšit hlas, můžete křičet. Do hlasu můžete vetknout emoce, které se hodí dané situaci. To stejné můžete udělat i se světlem – jeho intenzitou, barvou, relativní velikostí (měkkostí nebo tvrdostí) či pozicí přímo ovlivňujete charakter světla. A ne každému sluší velké měkké světlo. Takže uděláme poměrně radikální změnu v relativní velikosti světla – místo 150 cm softboxu použijeme 50 cm softbox a ještě na něj dáme mřížku. Výsledkem je světlo pořád ještě relativně dost velké (protože je umístěné velmi blízko, hned za okrajem záběru), ale díky mřížce je poměrně dost tvrdé. DSC_3419

BUM! TO JE ONO! Konečně jsem našel světlo, které jí sluší. A teď pojď, dávej, dávej! Ještě trocha experimentů. Blesk, který ji odděluje od pozadí (rim light), umístíme dozadu tak, aby svítil přímo do objektivu. Předpokladem je, že jak se bude světlo v objektivu odrážet sem a tam mezi jednotlivými čočkami, udělá prasátko (lens flare). Něco podobného je, když vám zasvítí do objektivu sluníčko. Hle, je to tak. Jako bonus je prasátko krásně barevné. Jen drobnými změnami úhlu vychytat pozici prasátka tak, aby nebylo přímo v obličeji. Povedlo se!DSC_3332

diagram-misaZajímavý experiment. Pro každý photoshoot se snažím vymyslet jiný. Zkrátka, pokaždé zkusit něco nového, co jsem předtím ještě nikdy nedělal. Tentokrát z toho vyšla světelně zajímavá fotka. Největším překvapením pro mě však bylo zjištění, že to „správné“ světlo bude mnohem tvrdší, než jsem původně předpokládal. Život je zkrátka samé překvapení…

Pro mě nejlepší portrét je však ten bez prasátka. Na čistém černém pozadí. Když ten šudypřítomný úsměv jí najednou z tváře zmizel a zůstal jen lehce tajemný výraz. Ráno ještě vůbec netušila, že odpoledne bude sedět v garáži na židli a kusem polystyrenu v ruce odrážet světlo. Jakoby přemýšlela, kam to ten den může ještě gradovat. Přímý oční kontakt. Konečně bez ostychu a spontánních obranných mechanismů, které člověk nevědomky zapojuje, když na něj někdo namíří objektiv. Konečně TEN kontakt, který hledám.

Míša. S ostrým charakterním světlem s hlubokými stíny. Se světlem, které jí sluší.

DSC_3355

. . . [ O ] . . .

Svatba – Alena a Marek

Svatba - Alena a Marek

Alenka a Marek. Jsou jeden pro druhého stvořeni a spolu kráčí světem už pěkných pár let. A mně se dostalo té cti, být s nimi v jejich nejdůležitější den. Kdo nechce číst dál, může hned přejít na stránku s fotografiemi.

Když fotíte pro někoho, koho dobře znáte, je to o to těžší. Nemůžete si dovolit selhat. Tedy, ne že v komerční rovině byste si to dovolit mohli, ale u cizích lidí vás výčitky svědomí nestraší tak dlouho. Obvyklá ranní neuróza (moje) mi napovídala, že to určitě nedopadne špatně. Technika fungovala, jak měla (naštěstí!), harmonogram dne byl víceméně pozvolný a ani celková atmosféra nebyla nijak nervózně hektická a zmatečná, jak to na svatbě někdy umí být. A protože se svatbovalo na Valašsku, trnky tekly proudem od začátku až do samého konce.DSC_3737

Z fotografického hlediska šlo o běžný standard – tmavý kostel s lešením uvnitř a tmavá restaurace („Děkujeme Ti, Pane náš, za moderní nešumící čipy, světelná skla a externí blesky…“), a tak jsem stavěl na osvědčených pilířích – dostatek času na portrétové fotky a (tentokrát dopředu domluvená) asistentka Eva (svědkyně a sestra nevěsty), která skvěle zvládala všechny (nejen mnou) svěřené úkoly a funkce. O Alenku a Marka sem se bát nemusel. Oba byli uvolnění, bezprostřední a skvěle spolupracující. Přesně takoví, jak je znám z běžného života.

. . . [ O ] . . .

Alena

Garáž photoshoot 2016-1 + BTS

Portrét drahé kamarádky. Čekal jsem asi 3,5 roku, než stane před mým objektivem. Až dostuduje. Až zhubne. Až se trošku opálí, aby nebyla bledá (kromě toho dostudování by se dalo všechno zařídit i ve Photoshopu, ale proč to dělat složitě). Všechno dohromady se sešlo až toto léto. Potkali jsme se v garáži, kde obvykle fotím. Protože se známe už 4 roky, atmosféra byla od začátku příjemná a nenucená a já jsem z její strany cítil stoprocentní důvěru.

Před samotným focením jsem přemýšlel, jaké světlo jí bude slušet. Volba nakonec padla na velký deštníkový softbox (150 cm, bílý interiér, difúzní vrstva), jehož použití se prolínalo téměř celým focením jako červená nit. Velké měkké světlo. Je jako něžný podvečerní vánek. Není ostré a tvrdé jako facka. Ani energické a devastující jako přílivová vlna. Je jako do vzduchu hozený hedvábný šátek. Velké, měkké, příjemné. Všeobjímající. Jako dělané pro krásnou ženu. Velký box jsem sem tam doplňoval bílou odraznou či černou pohlcující deskou (tzv. „V-flat„) nebo deštníkem.

Joe McNally často říká, že začínat máte vždy jen s jedním světlem a nevytahovat jich z tašky víc, pokud to není nutné. Tak fajn. Ten pán už má něco za sebou, tak na tom asi něco bude. Začínáme s jedním světlem na boku a lehce vzadu (plus černý V-flat vpravo, aby se světlo v malém prostoru garáže neodráželo všude kolem). Výsledkem je dle očekávání hodně kontrastní fotka s hlubokými stíny.DSC_1786-2

Pro fotku v úvodu (nad příspěvkem) jsem černý V-flat nahradil bílým odrazným a přidal druhé světlo. Velký box vlevo a lehce vpředu a menší box (odrazný deštník ve verzi Softlighter) vpravo vzadu, odkud osvětloval její levou stranu a odděloval od pozadí. Jemný dotek světla na její levé tváři je od světla z boxu, odraženého zpět. Možná se budete ptát, proč oba boxy nemíří přímo na ni, ale kousek mimo. Ze zkušenosti vím, že zhruba někde uprostřed světelného zdroje je světlo nejsilnější a směrem k okrajům jeho intenzita slábne. Raději než se samotným jádrem světla pracuji s jeho měkčím okrajem. Proto jádro boxu natáčím „kousek před“ nebo „kousek za“. Anglický výraz „feathering the light“ (feather=peří) to myslím vystihuje poměrně přesně. Jednak je na okraji světlo méně agresivní a jednak mám také prostor část světla odrazkou natvarovat a vrátit tam, kde by chybělo (na stinné straně tváře). Boxy pak umisťuji tak blízko, jak to jen z hlediska záběru jde. Jejich relativní velikost vzhledem k subjektu (a tím pádem měkkost světla) je tak největší možná a postačí menší výkon blesků.

lighting-diagram-alena1

* * *

Jako další jsem chtěl vyzkoušet high-key vzhled (převaha světlých tónů) s velkýmlighting-diagram-alena3 boxem vzadu a dvěma deštníky po stranách. High-key fotky podle mě nejlépe vynikají v černobílé (případně monochromaticky tónované do nějakého odstínu).

DSC_1903-2

* * *

Povinné, předem namyšlené fotky splněny. Přišel čas na zábavu. Velké světlo pryč a na řadu přichází malé hraní s barevnými gely. Zelená a oranžová, modrá a červená. Barvy, které se navzájem dobře doplňují. DSC_1925-2lighting-diagram-alena4

Tmavé, zamyšlené, tajemné. Úplně jiné než všechny předchozí.

* * *

Známe se čtyři roky a za tu dobu jsme se stali dobrými přáteli. A protože se známe tak dobře, bylo celé focení příjemné. Tak uvolněné, nenucené. Tak snadné. 3,5 roku jsem čekal, až to přijde. A to čekání stálo za to.

…  [ O ]  …

3D nadšenec

Portrét Prvorozeného s 3D brýlemi aneb další náhled pod fotografovu pokličku. Co vše obnáší fotka jako je tahle? Tak především zdrojovou fotku.

Zdrojová fotka

Jako primární a zcela nezbytné se jeví využít počátečního nadšení Prvorozeného ze zapůjčených brýlí. Železo se má kout, dokud je žhavé… A vzhledem k tomu, že jeho přirozená ochota spolupracovat při focení s rostoucím věkem klesá, musíte konat rychle.
Fotoaparát v manuálním režimu, ISO 100 (pro nejnižší šum), clona 5,6 (pro dobrou hloubku ostrosti) a čas 1/250 (maximální synchročas blesku).
Svíceno je třemi blesky. Hlavní světlo je 50 cm softbox uprostřed, těsně nad objektivem. Světla po stranách jsou dva deštníky (Fomei EW-114) s odnímatelným návlekem.

lighting-diagram-14

Deštníky jsou svléknuté jen napůl. Potřebuji, aby světlo šlo jen dopředu, nikoliv na pozadí. A takový „polonaháč“ poskytuje (pro tuto situaci) dostatečné množství kontroly nad světlem. Zde je potřeba pohlídat, aby světla po stranách byla symetrická, tj. aby deštníky byly stejně veliké, ve stejné vzdálenosti od fotografovaného a blesky nastaveny na stejný výkon (ideálně by to měly být dvě identické jednotky). Polovina každého deštníku směřující na pozadí je zakrytá, takže světlo nepropouští a nedělá pozadí zbytečně světlé. Toto světelné schéma (tmavší pozadí + boční světla) mi poskytuje maximální flexibilitu pro pozdější úpravy v editoru – zejména pro snadné vyříznutí postavy od pozadí a tím možnost vytvořit působivý kompozit. Zde je fotka tak, jak vypadla z fotoaparátu:

DSC_5965

Retuš

V Adobe Lightroom (Lr) jsem provedl jen základní úpravu tonality, expozice (zesvětlit) a kontrastu (pro začátek snížit; přidat mohu kdykoliv později). Bílá je vyvážená dobře, fotka nemá žádný barevný nádech. Pro složitější úpravy se přesouvám do Adobe Photoshopu (Ps). Zde dochází k úpravám, které nelze provést v Lr – retuš pleti, odstranění odlesků v pravém sklíčku brýlí (klonovacím razítkem), zesvětlení očí, lehké zesvětlení zubů, vytažení detailů ve stínech, zvýšení kontrastu ve středních tónech. Také jsem si všimnul, že na této fotce je velikost hlavy a těla v lehoučkém nepoměru – to je způsobeno tím, že Prvorozený je v pase lehce nakloněn směrem k fotoaparátu. Objektiv střední délky 50 mm nedokáže zcela potlačit perspektivní zkreslení, na to by bylo potřeba delšího teleobjektivu (nebo větší celkové vzdálenosti Prvorozeného od fotoaparátu). Rozhodl jsem se tento nepoměr ještě trošku zvýraznit a umocnit tak jeho nadšený výraz lehkou karikaturou. Filtrem „Zkapalnit“ – jsem nepatrně zvětšil hlavu a stejně tak nepatrně zmenšil ramena. Precizní „vyříznutí“ mi pak umožnilo přidat nové pozadí, vyplnit je doplňkovou barvou k modrým brýlím (co je doplňková barva se dočtete zde) a částečně zesvětlit od středu do stran radiálním gradientem (zní to jako hodně sprosté slovo, ale je to obyčejný kruhový přechod). Celkem asi 15 vrstev úprav, nic moc složitého. Nakonec už jen doostřit a dílo je hotovo. Pro srovnání přidám ještě šoupací obrázek „před/po“ úpravách:

Archiv roku 2014.

Monika

Garáž photoshoot 2015-1 + BTS

Hodil jsem rukavici a čekal, až ji zvedne. Trvalo to snad dva roky. Až dostuduje. Až zhubne (jakoby měla co). Až nebude ona ani já na dovolené. Až bude v atelieru víc než 7 a míň než 30 stupňů (což se zařizuje dost komplikovaně, když v každém z rohů máte neustále 90). Ale nakonec ji přece jen zvedla a přijela. Pokračovat ve čtení „Monika“

Těhotenská…

DSC_5220
Těhotenská

Nedávno mě moje kamarádka, bývalá i současná kolegyně a dřívější spoluškolačka (vše v jedné osobě) požádala, zda bych jí mohl udělat pár fotek, aby měla památku na období prvního těhotenství. Těhotenská fotografie je sice oblast, se kterou nemám moc zkušeností, ale jako portrétní fotograf jsem nemohl odolat. Naložil jsem do auta fotobatoh plus všechno, co mohlo držet, podpírat nebo rozptýlit blesk, a vyrazil.  Pokračovat ve čtení „Těhotenská…“