BARVA jako kompoziční prvek

Občas si tak přemýšlím, jakým technologickým vývojem fotografie od svého začátku prošla. Nejdříve byly fotografie jen monochromatické (tj. jednobarevné). Dlouhá desetiletí trvala éra černobílých negativních filmů, než přišly na trh materiály barevné. To byla v zásadě revoluční změna, která umožnila vytvářet papírové fotografie takové, které odpovídaly našemu běžnému vidění. Heuréka! Je však barva ve fotografii vždy k užitku?

Někdy při pohledu na fotografii si připadám jako zmatený, roztěkaný, oči běhají ze strany na stranu a neví, jak se ve fotce zorientovat, jak ji číst. A čím dál častěji docházím k závěru, že problém je v nepromyšleném užití barvy (alibisticky nepřiznávám, že problém může být mezi mýma ušima:-)). Já vím, řeknete si, normálně vidíme barevně, protože nejsme ani býk, ani pes, a co v tom hledám za problém. Jenže někdy s tím problém mám. Kromě luminosity (světlá místa, ke kterým oči zamíří nejdříve) a kompozice obrazu má v tu chvíli mozek k dekódování ještě další rozměr – barvu. Je to jako v geometrii analyzovat a počítat s trojrozměrnými objekty místo dvourozměrných – úvahy i výpočty jsou najednou řádově složitější. Proto se poslední dobou kloním k názoru, za který by mě ve středověku jistojistě prohlásili za kacíře.

Nejdříve ale trocha nudné teorie:

Kolem nás existují (velmi zjednodušeně) barvy primární (příp. sekundární jako kombinace primárních) a barvy komplementární (tj. barevně kontrastní). Primární barvy jsou žlutá, modrá a červená. Sekundární pak zelená (kombinace žluté a modré) oranžová (kombinace žluté a červené) a fialová (kombinace modré a červené). Vzájemným mícháním barev pak můžeme odstíny do nekonečna prolínat. Komplementární barvy jsou pak takové, které leží na barevném kruhu NAPROTI SOBĚ.

Color-Wheel1
Barva jako kompoziční prvek staví na tom, že dává k sobě barvy stejné nebo staví do kontrastu barvy komplementární. Chápu, že běžný člověk o tom takhle nepřemýšlí, ale oko fotografické a mozek fotografický – i ten jednoduchý (můj) – fungují asi takto: fotka se mi buď líbí, nebo nelíbí. Než však mozek dojde k jednomu z těchto závěrů, probíhá analytická fáze „zatím nevím a hledám důvody pro a proti“. A barva je právě jedním z těch důvodů, které mohou fotku vyzdvihnout nebo naopak úplně potopit. (Pozn.: Teď se nebavím o fotografii typu reprodukce uměleckého díla.)

Barva v praxi…

Na monochromatické (záměrně neříkám černobílé) fotce tak zbývají luminosita, kontrast a kompozice. Analyzovat monochromatickou fotku je pro mozek o dost jednodušší, protože výpočty jsou o jeden rozměr (barvu) menší. Jestli si to někdy vyzkoušíte, dojdete zřejmě k podobnému závěru. Na monochromatických fotkách se mozek orientuje podle světlých míst a soustředí se na dění na snímku – co je hlavním motivem, co vedlejším, v jakém vztahu jsou kompoziční prvky. Na barevných fotkách je analýza o něco složitější, právě o rozměr barvy – mozek přemýšlí, jestli je fotka „správně“ barevná, k čemu tam barva je, jestli přispívá ke kompozici nebo k náladě, jestli k sobě barvy ladí. A když neladí, tak proč. A nemá fotka nějaký „divný“ barevný nádech? Proč je tak zvláštně žlutozelená či namodralá? Udělal to autor cíleně nebo je to důsledek jeho nedbalosti? Sami jistě uznáte, že odpovědět na takovou spoustu otázek, které se navíc týkají jen jednoho rozměru fotky, je dost složité. Proto říkám:

Pokud má fotografie být barevná, ať má barva v dané fotografii význam. Ať je barva primárním objektem – kompozičním prvkem, nebo ať dotváří atmosféru. Pokud je fotografie barevná jen proto, že nějaký chytrý inženýr před náš snímač  naplánoval Bayerovu masku, říkám NE.

Upalte mě.

DSC_1279🙂

Napsat komentář