Foťák jako vstupenka

Před několika lety jsem u Davida Hobbyho četl, že fotoaparát je vstupenkou. Vstupenkou do života lidí. Přestože jsem zhruba chápal, co tím myslí, ta představa byla pořád jakási…. abstraktní. Jak se to asi stane, že držíte v ruce foťák a někomu jen tak vlezete do života? Jak se to dělá?? Pak jsem na téma na nějakou dobu zapomněl, protože – upřímně – já toho v paměti zas tak moc neudržím.

Lehce mi to ťuklo zhruba před dvěma lety, když mi začínající fotografka se svým partnerem dali příležitost zachytit na paměťovou kartu jejich čerstvě narozeného syna. Bylo to zhruba rok po začátku covidu v ČR. Nemocnice byly narvané k prasknutí, kliky ulepené od desinfekčních gelů a všude plno strachu, nejistoty a respirátorů. Přesto mě pozvali k sobě domů. Díky tomu, že jsem měl foťák a nějaké zkušenosti (a nutno dodat, že NE s newborn fotografií).

Naplno jsem si to uvědomil vlastně až relativně nedávno. Když mě Kačka s Martinem po těhotenském focení požádali, abych jim udělal i newborn – že už si na mě zvykli a nikoho jiného prý shánět nebudou… A v ten okamžik mi došlo, že už skoro dva roky dokumentuji důležité momenty jejich vztahu – svatba, těhotenství, newborn. Odnikud se najednou objevil a byl tu – pověstný „Aha! moment“, že se to už vlastně stalo – že tu vstupenku do jejich života mám dávno v kapse, aniž bych si toho všiml. Teď už konečně vím, jak to ten Hobby myslel.

. . . [ o ] . . .