Snad každý, kdo vlastní zrcadlovku, pocítil někdy chuť koupit si nový kus vybavení. Je to logické. Zrcadlovka zpravidla není otázkou jednorázové investice jako kompakt, který si koupíte a máte vystaráno. Zrcadlovka je základ systému, který můžete budovat dlouhá léta. Objektivy, filtry, blesky, stativy, nepřeberné množství studiového vybavení. Vše, na co jen si můžete vzpomenout a co vám pomůže rozvíjet se směrem, kterým chcete jít. Má to však drobné úskalí. Když ještě pořádně nevíte, o čem fotografie ve skutečnosti je, může vás posednout Fotoďábel. Začne vás nahlodávat, věší vám bulíky na nos a snaží se vás přesvědčit o tom, že s dalším (nebo lepším) kusem vybavení se z vás stane lepší fotograf.
V hlavě úplně slyšíte ten šepot:
„Se světelným objektivem budeš mít mnohem lépe rozostřené pozadí…“
„Vezmi přechodový filtr, na krajiny se bez něj neobejdeš…“
„Já vím, že máš docela dobré tele, ale takové portrétní sklo…“
„Softbox dává světlu úplně jiný charakter, než deštník…“
„Rádiové odpalování blesku je mnohem spolehlivější než optické…“
„Ten setový objektiv není dost široký. Není dossstt ššširokkýýýýý…“
…
Pokud nemáte dost silnou imunitu, onemocníte závažnou chorobou. Odborně se jí říká „syndrom akvizice vybavení“ (gear acquisition syndrome) a projevuje se lineárním úbytkem volného místa ve vaší fotografické brašně (batohu/kufru/skříni) současně s exponenciálním úbytkem vašich úspor. Léčba je velmi bolestivá, naděje na uzdravení je však podle posledních statistik zhruba 83%. Dobrou zprávou je, že Fotoďábel je jako neštovice – jakmile se jednou uzdravíte, nehrozí vám recidiva.
Obvykle to přichází samo. Jak postupně nabýváte znalosti a čerpáte zkušenosti, zjistíte, jak daleko jste sešli z cesty. Kolik moci nad sebou jste dali Fotoďáblu – tím, že jste neprozřeli dostatečně rychle. Že jste si neuvědomili, že ten nový objektiv je jen pár kusů plastu, skleněných koleček a drátků. Že i ten nejnovější model zrcadlovky je jen tupý kus vybavení.
Nežije. Nemyslí. Necítí. Neví, kam má zaostřit. Neví, co je to ranní atmosféra. Neví, že má zmáčknout spoušť až 0,8 vteřiny po tom, co prohodíte vtip. Neví, že když fotí za sluníčka na sněhu, má nastavit kompenzaci expozice na +1EV. Neví, že Alenka potřebuje daleko měkčí světlo než Mára Mlátička.
Že je to hloupý stroj, který udělá jen to, co mu řeknete. A že všechna kreativní rozhodnutí musí vyjít z prostoru mezi vašima ušima. Stroj jen zachytí to, co má před sebou. Je ale úkolem fotografa, aby tomu obrazu dal řád a emoce. Nový objektiv vám neřekne, že máte udělat krok doprava a kleknout, protože jen z této pozice budete moci zachytit dokonalou linii. Že máte použít širší ohnisko, jestliže chcete zdůraznit popředí. Že když ještě chvíli počkáte, kolem červené telefonní budky půjde někdo ve stejně červené bundě. Zkrátka, nový kus vybavení z vás neudělá lepšího fotografa. Jestliže neumím noty, je jedno, jestli budu hrát na housle za tisíc Kč nebo za milion Kč. Bude to znít hrozně. Proč? Protože neumím hrát. Ne proto, že nemám dost dobré housle.
To, jaké děláte fotky, souvisí vaší vizí a schopností vidět. Dám-li své babičce do ruky špičkový středoformátový systém za půl milionu, udělá s ním obsahově stejnou fotku jako s mobilem za dva tisíce. Proč? Protože neví nic o světle ani o kompozici. Bude to jen technicky dokonalejší špatná fotka. Ansel Adams neměl ani zdaleka takové vybavení, jaké máme k dispozici dnes. Žádné vestavěné expozimetry, žádné ultrazvukové ostření, stabilizátory obrazu nebo antireflexní vrstvy na čočkách objektivů. Žádný displej na zadní straně fotoaparátu, RGB histogram a blikající přepaly. Žádný Photoshop, Lightroom, žádné paměťové karty s kapacitou 512 GB, které nezaplníte ani za půlku svého života. A přesto uměl dělat fotografie, nad kterými žasneme dodnes. S vybavením, které je ve srovnání s tím dnešním předpotopní.
Já sám jsem tou nákazou také trpěl. Mám v batohu pár věcí (naštěstí je jich opravdu jen pár), které jsem použil jednou nebo dvakrát a od té doby jen zabírají místo. Možná je to tím, že fotím málo. Ale spíš je to tím, že jsem si myslel, že budu mít lepší fotky. Neměl jsem.
Logika je taková, že s větším množstvím vybavení budete mít větší možnosti. To je neoddiskutovatelně pravda. Druhou stranou této pravdy je ale to, že větší množství vybavení dusí kreativitu. Namísto přemýšlení o své vizi a o tom, jak moc se (ne)shoduje s tím, co právě vidíte v hledáčku, přemýšlíte o druhotných záležitostech: Které tělo (fotoaparátu) mám použít? Pevný objektiv pro kvalitu kresby nebo raději univerzální zoom? Budu fotit na prioritu clony, nebo na prioritu času? Zónové nebo bodové měření expozice? Deštník nebo softbox? Který filtr nasadit na objektiv? Zkrátka, čím více možností, tím komplikovanější rozhodovací proces. Váš mozek je zaměstnán velkým množstvím iterací namísto toho, aby se soustředil na to podstatné – jak nejlépe ztvárnit objekt/subjekt, který máte před sebou. Budete-li mít jen jedno tělo a jeden (třeba pevný) objektiv, bezpochyby omezujete své možnosti. O to větší však musí být vaše kreativita, abyste z daného úkolu vytěžili maximum a udělali excelentní fotky, i když máte JEN JEDEN PEVNÝ (panebožecositeďpočnu!) objektiv.
Lepší vybavení z vás neudělá lepšího fotografa. Každý z nás ví, jak používat psací stroj. Ne každý ale umí napsat román. Máte-li vizi, lepší vybavení vám může usnadnit cestu k jejímu ztvárnění. Vize však nevzniká uvnitř fotoaparátu. Vize vzniká dvacet centimetrů za ním.
Na trhu jsou tuny skvělého vybavení. A Fotoďábel nespí. Nenechte se nakazit.