Co je to hloubka ostrosti
Každá fotografie (nebo aspoň většina těch povedených) je zaostřena do určitého místa, do určité vzdálenosti od objektivu. Tomu místu, kam je zaostřeno, se říká „rovina zaostření“. Vše, co se nachází v této rovině či její bezprostřední blízkosti (před a za ní), je na výsledné fotografii ostré. Vše, co je mimo rovinu zaostření a její bezprostřední blízkost, vnímá naše oko jako neostré (rozostřené). A právě rozsah této „bezprostřední blízkosti od roviny zaostření“ nazýváme hloubka ostrosti (Depth of Field, zkráceně DOF). Jednoduše řečeno je hloubka ostrosti pásmo, odkud kam vnímá naše oko objekty na fotografii jako přijatelně ostré. Zjednodušeně rozlišujeme velkou a malou hloubku ostrosti. O velké hloubce ostrosti hovoříme, když je na fotografii ostrá většina objektů (vše od popředí až do pozadí), typicky u krajinářské fotografie. Malá hloubka ostrosti naopak znamená, že ostré je pouze něco. Přitom platí, že pokud je na fotografii něco neostré, mělo by jít o záměr fotografa, nikoliv o jeho selhání.
Příklad fotografie s velkou hloubkou ostrosti (rozklikněte pro větší verzi):
K čemu slouží hloubka ostrosti
Hloubka ostrosti je jedním ze základních výrazových prvků fotografie. Schopnost hloubku ostrosti kontrolovat a pracovat s ní patří k elementárním dovednostem každého fotografa. Obecně se dá říci, že „co je ostré, to je důležité“ (a obráceně – co je důležité, mělo by být ostré). Náš mozek totiž pracuje tak, že ostrým místům obrazu automaticky přiřazuje vyšší prioritu a místům neostrým přiřadí prioritu nižší. Proto vlastně fotografové úmyslně některé části fotografie rozostřují – chtějí pozornost diváka nasměrovat do těch míst, která považují za důležitá, a naopak jiná místa, pro danou fotografii nedůležitá, upozadit. Tím fotograf divákovi podstatně usnadňuje proces „čtení“ a vyhodnocení fotografie – podprahově tím vlastně říká „chci, aby ses díval hlavně sem, ostatní části jsou pro mě nedůležité“.
Velká hloubka ostrosti se typicky používá u krajinářské fotografie (chceme ostré vše od popředí do pozadí). Malá hloubka ostrosti se typicky používá u portrétů, kdy za důležitou část fotky se považuje pouze portrétovaná osoba.
Fotografie s malou hloubkou ostrosti:
Čím je hloubka ostrosti ovlivněna
Chceme-li s hloubkou ostrosti pracovat, musíme v prvé řadě vědět, které proměnné ji ovlivňují a jakým způsobem. Pro potřeby základního modulu Fotoškoly se omezím na konstatování, jakým směrem jednotlivé prvky DOF ovlivňují a nebudu zabíhat do matematických vzorců (nikdy jsem to v praxi ani nepotřeboval).
A) Poměr vzdáleností fotoaparát – objekt – pozadí
Čím dál je zaostřený objekt (rovina zaostření) od fotoaparátu, tím je hloubka ostrosti větší. Čím je blíže, tím je DOF nižší. DOF je také tím nižší, čím větší je odstup zaostřeného objektu od pozadí. Lidsky řečeno – chcete-li mít rozostřené pozadí, mějte rovinu zaostření (=objekt zájmu) blízko k fotoaparátu a daleko od pozadí.
B) Velikost clonového otvoru
Pro malou hloubku ostrosti nastavujeme malá clonová čísla, např. F=2,8. Pro velkou hloubku ostrosti nastavujeme vyšší clonová čísla (např. F=16). (Funkční důkaz zahrnuje delší vysvětlení včetně zavedení definice další veličiny, čímž tady nechci zatěžovat – prostě to přijměte jako fakt.)
C) Ohnisková vzdálenost
Obecně platí, že čím kratší je ohnisková vzdálenost, tím vyšší je DOF. Chceme-li tedy něco/někoho více „odpíchnout“ od pozadí (pozadí více rozostřit), dosáhneme toho lépe s delší ohniskovou vzdáleností (teleobjektivy).
D) Velikost záznamového média
Souvisí s předchozím bodem C). Větší čip generuje nižší hloubku ostrosti, protože pro zobrazení „normálního“ zorného úhlu je potřeba delší ohnisková vzdálenost. Za „normální zorný úhel“ považujeme to, co vidíme vlastním okem. Ne náhodou je to (zhruba) stejný zorný úhel, jaký má objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm na full-frame fotoaparátu (čip velikosti 24×36 mm). Proto se „padesátce“ často říká základní objektiv. Na menším APS-C čipu (23,7×15,6 mm) se stejného zorného úhlu dosahuje s objektivem 35 mm. Běžné kompaktní fotoaparáty s čipem o velikosti 6×8 mm dosahují stejného zorného úhlu při ohniskové vzdálenosti třeba 5 mm, takže u takových fotoaparátů lze s hloubkou ostrosti pracovat jen ve velmi omezené míře. Velikost čipu je však parametr, který nelze běžně měnit. Volíme jej pouze jednou – při pořízení fotoaparátu. Proto před nákupem více než o výrobci fotoaparátu a rozlišení přemýšlejte o velikosti čipu. Kdo říká, že na velikosti nezáleží, ten neví o čem mluví nebo záměrně lže. VĚTŠÍ JE LEPŠÍ! 😉
Hyperfokální vzdálenost
Pojednáváme-li o hloubce ostrosti, nelze tento termín vynechat. Pokud fotografujeme objekty, které jsou velmi blízko k objektivu (třeba půl metru či méně), a zároveň chceme mít ostré i pozadí (jako na příkladu nahoře), velmi často nedosáhneme dostatečně velké hloubky ostrosti ani při krátkém ohnisku a vysokém zaclonění. Ostření „na hyperfokální vzdálenost“ pak může být jedním z řešení. V podstatě jde o to, že pokud zaostříme přesně na nejbližší objekt, část hloubky ostrosti nacházející se před rovinou ostrosti je nevyužitá. Je tedy možné zaostřit „kousek za“ nejbližší objekt, čímž využijeme i přední část hloubky ostrosti a zároveň tím podstatně prodloužíme zadní hranici hloubky ostrosti.
Hyperfokální vzdálenost je potom vzdálenost, na kterou je potřeba zaostřit, tak aby vše od nejbližšího objektu až po nekonečno bylo přijatelně ostré.
Na internetu lze dohledat tabulky hyperfokálních vzdáleností pro jednotlivá ohniska a clonová čísla. V současné době boomu digitální fotografie však považuji tuto techniku již za zastaralou. Nesrovnatelně lepších výsledků v kvalitě fotografií lze dosáhnout technikou tzv. „vrstvení zaostření“ (focus stacking). Tato technika spočívá v pořízení více fotografií (alespoň 2) zaostřených na různá místa v celém poli a pozdější prolnutí fotografií v editoru tak, aby z každého snímku zůstala viditelná pouze ta zaostřená část. Pokud ovládnete techniku focus stackingu společně třeba s metodou HDR, dokonalým krajinářským fotkám už může stát v cestě jen to, že nedokážete vstát dost brzy ráno ;-).
Praktické závěry
Chceme-li vyšší hloubku ostrosti, budeme volit kratší ohniskové vzdálenosti, vyšší clonová čísla a rovinu zaostření umístíme dále od fotoaparátu (a blíže k pozadí). Chceme-li DOF nižší, zvolíme delší ohnisko, odcloníme objektiv třeba na F=2,8 nebo méně (Cože, na vašem přístroji to nejde nastavit?!? Tak alou do obchodu pro delší a světelnější objektiv! Takový Nikkor 200 mm f/2 je na portréty doslova k nezaplacení!) a pokud to jde, zmenšíme vzdálenost mezi fotoaparátem a fotografovaným objektem (rovinou zaostření) a naopak zvětšíme vzdálenost mezi rovinou zaostření a pozadím.