Zamiloval jsem se do ranního světla. Mám rád ty chvíle, kdy se slunko začne objevovat nad obzorem a město ještě spí. Okamžik zrození nového dne. Žádný jiný se tomu nevyrovná. Stojí za to si přivstat. Pokaždé, když si takovou chvíli můžu vychutnat, cítím se obohacen. Obohacen o zážitek, který pro většinu ostatních zůstal skrytý. Protože jednoduše – ještě leží v posteli.
Foceno 2. června v 5:58, cestou do práce. 
Ranní světlo dokáže zázraky. Ze zdánlivě nezajímavého kousku trávy mezi chodníkem a silnicí vykouzlí na pár desítek minut obraz plný něžnosti a půvabu.
Stačí jen vnímat, co se děje kolem vás.
A když máte u sebe fotoaparát, není nic jednoduššího, než ten prchlivý okamžik zachytit do správného výřezu. A radím vám, když na něco takového narazíte, zastavte se a obětujte těch pět nebo sedm minut.
Stůjte. A. Vnímejte. Nechte. Se. Unést.
Vytáhněte foťák a foťte. Foťte jako o život. Protože za méně než 24 hodin…
…může ta stejná scéna vypadat úplně jinak.
Nádherná 🙂 Taková jiskrná a přitom uklidňující…
A právě proto stojí za to si přivstat…. Díky, jsem rád, že fotka dokázala přenést emoce na diváka, tak to má být 🙂
Díky za zachycení toho, co zažívám téměř každé ráno při venčení…když má člověk otevřené oči, tak vidí, jak je na světě krásně
Tak tak. Je hezké „vidět“ tam, kde se ostatní jen dívají 🙂