K čemu je širokáč

Spousta lidí vlastní a spousta lidí plánuje si pořídit širokoúhlý objektiv – lidově širokáč, širočina nebo široko. To je objektiv, který má krátkou ohniskovou vzdálenost (např. 24 mm, 20 mm, 15 mm) a široký úhel záběru. Ne každý jej ale používá správně.

Hlavní účel širokáče

Tím, že má objektiv široký zorný úhel, vleze se do záběru hodně věcí.

Podstata širokáče ale nespočívá v tom, abyste do záběru dostali všechno. Podstata spočívá v tom, že širokáč dokáže zvýraznit perspektivu.

Takový objektiv se tedy hodí zejména ke zdůraznění popředí. Důležité také je, abyste se k tomu popředí, které má být zvýrazněno, hodně přiblížili. Podrobněji v tomto samostatném článku o perspektivě.

Jistě, někdy je širokáč dobrý k tomu, abyste do záběru dostali například celý zámek. Ale to pravé ořechové nastává, když se přiblížíte na dosah ruky nebo blíž. Nebojte se klidně na dvacet, třicet centimetrů. Čím blíže budete, tím výraznější bude i perspektivní zkreslení.

Na co si dát pozor

  1. Správný výběr popředí – čím výraznější popředí bude, tím víc úsilí musíte věnovat výběru dobrého (zajímavého) motivu.
  2. Minimální zaostřovací vzdálenost objektivu – každý asi chápe, že by popředí nemělo být od objektivu v menší vzdálenosti, než na jakou dokáže objektiv zaostřit.
  3. Hloubka ostrosti – přestože širokáče mívají velkou hloubku ostrosti, při velkém přiblížení je dobré volit vyšší clonová čísla (f/11, f/16 apod.), případně exponovat vícekrát s různou zaostřovací vzdáleností a následně fotky složit v editoru (focus stacking).
  4. Linie – tím, že se do širokého záběru vlezou celé domy, je snadné nechat se zlákat a při focení trochu naklopit foťák dozadu (chcete přece i střechu…). A máte zaděláno na častý problém amatérských snímků architektury – kácející se linie. Jde to sice korigovat v editoru, ale jak už to tak bývá – čím víc naklopíte, tím hůř se to pak napravuje.

Až příště nasadíte širokáč (nebo zazůmujete na široký konec setového objektivu), vzpomeňte si, k čemu široký úhel záběru vlastně je. Ne proto, abyste tam měli víc věcí. Ale proto, aby věci ve předu byly víc vidět. Správně použitý širokáč pak dokáže vyprodukovat divácky velmi atraktivní snímky.

. . . [ o ] . . .

Vlasy

Tentokrát ovšem nejde o slavný muzikál, ale právě o obyčejné vlasy. No, vlastně ne tak úplně obyčejné. Jde o vlasy, které se nestříhaly déle než dva roky. A mým úkolem bylo je obrazově ztvárnit před tím, než je ostré břity znovu zkrátí.

Vzhledem k tomu, že vrcholilo léto, byly k dispozici louky a pole s obilím – tj. zelená a žlutá. Zvolili jsme proto zelené šaty – jdou dobře ke žluté i zelené a jsou kontrastní k oranžové. Ke zvýraznění vlasů se nejlépe hodí protisvtětlo, a tak jsem se snažil mít pozdně-odpolední slunko nejvíc na pozici kolem desáté nebo druhé hodiny.

Místo obvyklých stojanů s blesky, softboxy a deštníky jsem se tentokrát snažil pracovat jen s přirozeným světlem a zúročit nakoukané tutoriály o pózování. Jestli se to povedlo nebo ne, posuďte sami.

Zhruba za týden po focení vjel do pole s obilím kombajn a do vlasů nůžky. Pevně svázané lokny putovaly do krabice a směrem k dobrovolníkům v noveharo.cz, kteří jim brzy najdou nového majitele.

. . . [ o ] . . .

A zase ta Julie

Julii jsem fotil už dřív. Tentokrát jsme však knížky vyměnili za housle a z atelieru vyrazili do plenéru. Hraje totiž už od základky a já rád fotím lidi při tom, co dělají. Snažil jsem se, ostatně jako vždy, vytvořit několik různých vzhledů, aby bylo z čeho vybírat. Lokaci jsem si obhlížel nedávno.

Fotka v úvodu byla třešničkou na dortu celého focení. Chtěl jsem barevný kontrast, oblohu po západu slunka a hlavně pohyb. Řešení tedy bylo jasné – šaty barevně kontrastní k modré a zelené a delší expoziční čas. Přestože už bylo jen chvíli před setměním, obloha na západě pořád svítila skoro nukleárně, a tak jsem musel nasadit neutrální šedý filtr, abych se na ten relativně delší čas vůbec dostal. Odhadoval jsem, že na zobrazení pohybu bude nutné použít přibližně ¼ sekundy. Julii bylo také nutné prosvítit bleskem, aby to celé nebyla jen divná tmavá mazanice se světlou oblohou. Ten správný čas byl nakonec 1/8 sec. (ISO 50 a f/5,6), blesk na druhou lamelu, aby na konci expozice vyřízl ostrý zmrazený obraz.

Za dobu, co jsme fotili, zahrála pěkných pár písniček a byla radost ji poslouchat. Několikrát jsem se přistihl, že místo focení jen poslouchám. Několik skvělých fotek jsme udělali i u jezírka, ale o těch (a o strastech k nim vedoucích) zase někdy příště.

. . . [ o ] . . .

Kačka a Martin

Před pár týdny jsem měl tu čest fotit svatbu Kačce a Martinovi. Full-day event, z domu jsem vyrážel po páté ráno, domů přijel před desátou večer.

Fotit svatbu je vždycky tak trochu adrenalin a tak trochu hodně tíha zodpovědnosti za očekávaný výsledek z akce, která se nedá zopakovat. Kdybyste se v pozici svatebního fotografa někdy ocitli, můžete se inspirovat v sérii mých článků Jak fotit svatbu.

Když jsme si domlouvali parametry zakázky, chtěl jsem se s nimi sejít osobně. Na rozdíl od všech předchozích svateb jsem totiž nastávající novomanžele vůbec neznal. Jen jeden opatrný telefonát kvůli rezervaci termínu, ze kterého nepoznáte téměř nic. Jedině z osobního setkání totiž máte šanci „nasát“ jací jsou. Jestli si s nimi budete vyhovovat. A mimo jiné taky navnímat, jak daleko budete moci při focení zajít.

Překvapilo mě, jak moc milí, přátelští, vstřícní a ohleduplní Martin a Kačka jsou. Opatrně sdělovali svá přání a představy a pokud si něčím nebyli zcela jistí, neměli problém nechat si poradit. Obvykle se při focení svatby potýkáte s nedostatkem času. Dvě samostatné hodinové fotící session na různých místech (dopoledne + podvečer) a k tomu svědkyně jako asistentka na mě proto působily jako dar z nebes. Jediné, co na chvíli překazilo plány, bylo počasí. Obřad měl být na rodinné vinici, nakonec jej museli přesunout do interiéru. Byli však dobře připraveni i na takovou variantu.

Při focení neměli problém věnovat dostatek své pozornosti objektivu a byli pro každou hloupost, kterou jsem vymyslel. Dovolím si říct, že svou prezenci před fotoaparátem si vyloženě užívali. Dobře totiž chápali, že fotograf je tam pro ně a že pustit jej k sobě dostatečně blízko je investice, která má vysokou návratnost a prémiové dividendy. A já myslím, že na fotkách je to znát.

A kdyby to někomu znělo jako „standardní svatba“, pro mě přece jen byla něčím výjimečná. Poprvé jsem totiž vyráběl zakázkovou fotoknihu. Ale o tom zase až někdy jindy 😉

. . . [ o ] . . .

Na dřevo

V době, kdy se fotilo na kinofilm a všechny fotky se vyvolávaly na papír, jste měli hmatatelný produkt své tvorby. Digitální doba s sebou přinesla nové trendy – fotí se mnohem víc než dřív, ale zároveň se vyvolává (resp. tiskne) míň než dřív. Přinesete si domů plnou kartu fotek, kdo chce, ten je nějak zpracuje, a do minilabu k vytisknutí posíláte jen těch pár vybraných, které se vám líbí nejvíc. Hard-disk počítače se vám plní tisícovkami fotek ročně, ale drtivá většina z nich zůstává v podobě jedniček a nul kdesi hluboko v útrobách digitálního archivu.

Na jednu stranu – proč ne. Téma paperless života a elektronizace všeho je nepopiratelně fenoménem doby a udržitelného rozvoje. Nemusíte doma nostalgicky skladovat tuny fotek, které se vám nepovedly. V případě cloudového řešení svého archivu pak můžete mít všechny fotky neustále při sobě prostřednictvím telefonu/tabletu. Na druhou stranu, když zůstanou všechny fotky jen digitální, může vám chybět ten hmatatelný produkt. Jistě, sem tam si pošlete do labu pár fotek, abyste si je mohli pověsit v práci na nástěnku. Sem tam stvoříte fotoknihu z dovolené, sem tam kalendář pro prarodiče vašich dětí.

Ale někdy….někdy to chce něco pořádného. Naplno využít ty desítky megapixelů, které nám výrobci neustále nutí v nových a nových modelech fotoaparátů. Před nějakým časem jsem nechal zhotovit fotku na hliníkovou desku. Tentokrát to byly tři fotky na dřevo. Aby stylově doplnily dřevěný ručně malovaný obrázek v ložnici. Byl jsem zvědavý, jak taková věc vypadá. A věřte nebo ne, vypadá skvěle. Když jsem obrazy vybaloval, samým vzrušením se mi chvěly ruce. Kdybych byl youtuber, určitě bych natočil bezva vlogísek o unboxingu.

Konečně si zase můžu na nějakou ze svých fotek sáhnout. Už jen pověsit…. Dopřejte si to někdy, je to úžasně satisfakční 🙂

. . . [ o ] . . .

Maršovské jezírko

Kdesi v půli cesty mezi Lažánkami a Maršovem, mezi poli, několik metrů pod úrovní okolní krajiny a obklopený kouskem lesa, se nachází skrytý poklad. Oáza klidu, čisté vody, kousek krajiny nezatížený civilizačním bordelem.

Na doporučení Julie jsem si tam zajel na scouting – hledat lokaci na naše příští focení. Bylo zrovna po dvou dnech intenzivních dešťů a přeháněk. Když jsem hledal přístupovou cestu k jezírku, našel jsem jen jednu. Byl to sice poněkud strmý svah vymletý tekoucí vodou, ale rozhodl jsem se to risknout. No neudělal jsem dobře, protože asi tak na 20. metru sestupu (z 25 celkem) jsem se moc hezky vyválel v blatíčku. Radost z toho měla zejména Rusovlasá, protože měla čím naplnit pračku 🙂

Chtěl jsem vytáhnout stativ s panohlavou a polarizační filtr. Ale všude bylo asi 3 cm bahna, tak ani nebylo kam pložit batoh…. Tak jsem to risknul z ruky – panorama ze 4 fotek vertikálně. Svítilo slunko a zároveň pršelo. Při obcházení jezírka jsem pak našel tu druhou cestu. Budete-li mít někdy čas, zajeďte si a chvíli poseďte. Je tam krásně.

. . . [ o ] . . .

Na skok v české Itálii

Vloni na jaře jsem plánoval vyrazit do tuzemské Mekky krajinářských fotografů – Moravského Toskánska. Už pár let mě totiž ze zdi dráždí velkoformátové kalendáře Ladislava Kamaráda, ve kterých se pravidelně fotky z této lokality objevují. Vláda to ale vymyslela jinak a zavřela nás doma. Letos se to konečně povedlo. Sice jen na skok a s drobnými obtížemi na začátku – jedno pozdní odpoledne, navíc zkrácené o hodinový průjezd ucpaným Brnem – ale stálo to za to.

Na některých místech se dá fotit přímo z auta – jen stáhnete okýnko a můžete cvakat. Čtyři z pěti lidí, kteří tam zastaví a z auta vystoupí (popřípadě slezou z motorky), mají v ruce foťák s větším teleobjektivem. Ten pátý foťák v ruce nemá, protože z kufru svého auta vytahuje drona… A pokud chcete objet více míst, pravděpodobně některého z těch pěti lidí ještě potkáte.

Bylo to hodně uspěchané, abychom se s Prvorozeným stihli vrátit domů ve slušnou hodinu. Ale bylo to boží. Stojíte tam a zažíváte obrázky hodně podobné těm, které vidíte v luxusním kalendáři od špičkového Pana krajináře. Nasáváte genia loci. A skoro nemůžete uvěřit tomu, že se to opravdu děje.

. . . [ o ] . . .

Nový život

Nedávno jsem si vyzkoušel, jaké to je fotit newborn. Mám sice dvě vlastní děti, na kterých jsem toho vyzkoušel docela dost, ale toto je něco jiného. K vlastním dětem totiž nejspíš nepřistupujete jako k zakázce s jasným zadáním a časovým rámcem („Když to nevyjde dnes, tak to zkusím zase zítra, pozítří, den poté….“). Ne však, když jedete k někomu domů.

Docela dlouho jsem neměl ponětí, co vlastně mám dělat. Tak jsem se aspoň snažil nasát co nejvíc informací z tutoriálů. Ono to totiž moc není o tom, co dokážete, ale o tom, co dokážete v mezích, které vám ten maličký nový človíček vytyčí. Proto se newborn fotí ve druhém nebo třetím týdnu – v době, kdy človíček ještě většinu dne prospí.

Nakoukal jsem pár základních póz a s vidinou, že mě čeká paneláková 1+1, pravděpodobně s přebytkem věcí a nedostatkem denního světla, se vybavil dvojicí pevných skel (50/1,8 + 85/1,8), pro jistotu velkým deštníkem (150 cm) a dvěma blesky (jeden svítí, druhý řídí) a dvojicí černých a dvojicí bílých pozadí, které používám v atelieru. K tomu jsme se domluvili na černých a bílých tričkách pro tatínka i maminku.

Světlo v kuchyni bylo naštěstí docela luxusní (jako softbox 2×2 metry), a tak jsem si většinu doby vystačil s denním světlem a „padesátkou“. Fotilo se s bílou zdí v pozadí a kuchyňským stolem mezi námi. Pak jsme na chvíli z bílé zdi udělali černou, se stolem nešlo udělat nic. V druhém pokoji bylo světla o poznání méně (předsazený zasklený balkon), ale ani to nebyl pro D750 a pevné světelné sklo vyloženě problém. Kde to nestačilo (fotka dole – protisvětlo), tam jsme přidali odraznou desku a trochu toho protisvětla přesměrovali. Když jsme nefotili předem připravené pózy, snažil jsem se zachytit detaily a to, čemu se říká mateřská něha…

Bílá trika na bílém pozadí a černá trika na černém pozadí vybízela k finálnímu monochromatickému vyvedení. Jim se víc líbily plnobarevné, mně tentokrát ne. Původní předpoklad byl 4-5 hodin, podle toho, co človíček dovolí. Zvládli jsme to celé za 2 hodiny. Všehovšudy bylo asi 200 fotek, z čehož jsem ve výsledku vybral necelých 30. Mám zase o zkušenost víc. A děkuji za ni dvěma milým hodným lidem, kteří měli dostatek odvahy a důvěry na to, aby v této době a do tak intimních momentů vpustili téměř cizího člověka.

. . . [ o ] . . .

Lockdown a poučení z archivu

Jedním z pozitiv toho, že nás vláda zavřela doma, je příležitost ohlédnout se zpátky. Můžete zasednout ke svému digitálnímu archivu a projít se pár let do minulosti. Obvykle s tím přichází – aspoň u mě to tak je – několik různých pocitů a myšlenek. Jedním z nich je „Páni, to je ale fotek.“ Hodně často (častěji, než bych sám chtěl) je to zdvižené obočí ve smyslu „Boha jeho, na co jsem myslel, když jsem toto fotil?!?“ No a někdy se stane, že objevím obrázek, u kterého si řeknu „Počkat, jak jsem TOHLE mohl přehlédnout?“ V každém případě pak máte příležitost se něco naučit. Protože jak postupně získáváte více zkušeností, děláte věci jinak, lépe. A když se pak ohlédnete zpátky, vidíte všechny ty věci, které byste dnes udělali jinak.

Jednou z takových „přehlédnutých“ fotek je i tento charakterní portrét nejlepšího přítele, který sedí na hard disku už pěkných pár let (portrét, ne přítel). Chvíle relaxu s nezdravou rekvizitou na konci focení (a taky netriviální porušení provozního řádu objektu). Jednoduché křížové svícení. Zprava zepředu čtyřiadvacetipalcový softbox. Zleva zezadu jen holý blesk s modrým gelem.

A co bych udělal dnes jinak?


1. Relativní tvrdost/měkkost světel. Když zepředu svítíte docela zblízka softboxem 60×60 cm, nemůžete zezadu, z dvakrát větší vzdálenosti, svítit holým bleskem s velikostí výbojky 4×5 cm. Stíny z různých světel jsou pak různě tvrdé, vy na to koukáte, něco vám na tom vadí, ale nemůžete přesně přijít na to, co to je. Používáte-li více světel, jejich relativní velikosti by měly být obdobné.

2. Barva světla. Zadní blesk má modrý nádech – v pořádku. Vpředu je však blesk bez barvy – čistě bílý. Jenže světlo není téměř nikdy čistě bílé. Kdybych přidal poloviční CTO gel, dosáhl bych většího barevného kontrastu a celkově lepší chromatické komplexity snímku. No jo, jenže já tehdy o barvě ještě moc nepřemýšlel.

3. Oblečení. Tohle nejspíš mělo být na prvním místě. Bílé tílko a holá ramena mají vysokou odrazivost, tím pádem vysoký jas a hodně přitahují pozornost. I když jsem se snažil v editoru rozložení světla trochu změnit a vést oko diváka k tomu, co považuji za důležité, stejně to není dost. Tmavá košile – nebo ještě lépe kabát – by udělaly ohromné množství práce, pokud jde o rozložení světla. Detailům se totiž vyplatí věnovat pozornost. Každý se holt učí. A nejlíp se učí z vlastních chyb.

. . . [ o ] . . .

Sobotní fotolov

Včera ráno při pohledu z okna moje fotografické srdce zaplesalo. Hle – MLHA! Využil jsem toho, že bylo navařeno, a hned po snídani vytáhl všechny členy domácnosti (s výjimkou křečka, ten nechtěl a radši se šel zahrabat) na celodopolední procházku na přehradu. Po posledních mrazech je ještě zamrzlá, ale místy už praská a při krajích je na ledu už malá vrstvička vody. S sebou samozřejmě batoh se dvěma těly, širokáč, tele a stativ. Máloco ve fotografii mám totiž raději, než procházky v mlze.

Mlha se víc držela ve vyšších polohách, takže se mi ji podařilo ulovit také, ale i na přehradě trocha zbyla k volnému použití. A když jsem uviděl tenhle klacek kousek od kraje, bylo jasno. Není to sice typická fotka mlhy, ale líbí se mi pro svou jednoduchost – kompoziční i barevnou. Plánem pro letošní rok je více minimalistických fotek, a na to je mlha jako stvořená. Od Rusovlasé se mi sice záhy dostalo důrazného upozornění, že jako otec mám jít dětem lepším příkladem, ale nešlo to. Dobrá hospodyňka totiž pro pírko i přes plot skočí a dobrý fotograf pro fotku i na netlustý led vleze.

16 mm, f/9, 1/80 sec. a „zapomenutých“ ISO 200.

. . . [ o ] . . .

Jana za 5 minut (BTS)

Před půl rokem jsem tu dával příspěvek o Janě – o záměru a jeho přípravě. O tom, že se vyplatí věnovat pozornost detailům. Dnes se podíváme na to, jak to celé probíhalo na místě a jak dlouho trvá takovou fotku udělat (ano, v nadpisu je spoiler). Kameramana, co by o tom natočil video, zatím nemám (hlaste se!), tak bude muset stačit běžný popis (ano, to je totálně oldschool, jako já).


OK, jsme na místě – Kozí horka, brněnská přehrada. Přicházím od auta ověšený jako vánoční stromeček. Je vlahý červencový večer a na tomto konkrétním místě bohužel i plno komárů a žravých mušek. Vědět tohle dopředu, objednal bych pár včelařů s dýmákem. Na břehu rozkládám stojan, gumovou šňůrou k němu přivazuji pytel s pískem, aby se stojan náhodně nepřevrátil a já v přehradě neutopil blesk za 12 tisíc….to by byla drahá sranda. Na ramínko dávám velkou mámu, do ní SB-910 s plným CTO filtrem. Celý „rig“ přemísťuji do vody. Všechny následující fotky jsou SOOC (straight out of camera), tedy bez jakýchkoli úprav.

19:58:20 – První zkouška (zatím bez Jany): Manuální režim, od oka ladím ISO 100, 1/60, f/5,6. WB – 4000K.

Zhodnocení: Pozadí je moc tmavé, jsme tu později, než jsem původně plánoval (zakecali jsme se v garáži). Mám 3 možnosti: prodloužit čas na 1/30 (to už je docela na hraně, to z ruky nejspíš neudržím), odclonit na f/4 (na plnou díru je ale kresba trochu měkká a taky chci mít rozumnou hloubku ostrosti), zbývá zvýšit ISO na 200. To zní jako nejrozumnější možnost. Šum bude pořád na nízké úrovni, taky tím relativně zvýším dosah blesku a nebudu jej ždímat na hranici výkonnosti.

19:58:30 – Oprava.

To už je lepší. Povolávám Janu s knihou dle vlastního výběru, dávám základní instrukce.

20:00:08 – První „ostrá“ fotka.

Zhodnocení: Moc blesku, Jana příliš oranžová, pozadí by mohlo být ještě světlejší. Blesk svítí i na vodu kolem Janiných nohou, to nechci. Koriguji WB na 3100K (posun spektra směrem ke studenějším barvám), prodlužuji čas na 1/40 (spoléhám na stabilizátor v objektivu), výkon blesku snižuji o 1 EV a velkou mámu trochu klopím z původně svislé roviny směrem nahoru k nebi, abych omezil osvětlení vody a nohou.

20:00:57 – Další fotka.

Zhodnocení: Naprosto přesně taková, jakou jsem chtěl. Teď už jen správně vyladit výšku fotoaparátu, správnou projekci Janiny pózy a uhlídat náklon horizontu. Zažívám ultimátní opojení a fotím jako o život, než přijdu o světlo.

20:03:36 – Vzniká fotka, pro kterou jsem přišel. Pro srovnání dávám verzi bez úprav i s úpravami, abyste měli představu o rozsahu retuše.

Zdrželi jsme se pak ještě o trochu déle, abych udělal skládaný portrét – ten jsem použil v původním příspěvku. To už ale byl jen příjemný bonus.

Nakonec ještě BTS fotka, jak to celé vypadalo. 20:21:10.

Doprovázím Janu ke břehu, nabízím ručník na osušení. Mezitím balím věci, odcházíme. Za těch pár štípanců to rozhodně stálo! 🙂

. . . [ o ] . . .

Best of 2020

Je tu konec roku a s ním již tradiční ohlédnutí zpět přes rameno na to, co bylo. Rok 2020 byl zvláštní, divný, překvapivý, šokující, náročný, emotivní…. zkrátka všechno, jen ne „běžný“. Na 2020 budeme myslím hodně dlouho vzpomínat. A ještě déle jej budou mít v paměti všichni lékaři, zdravotníci, záchranáři, učitelé, policisté, studenti nasazení v rámci pracovní povinnosti a rodiče školou povinných dětí. Takže vlastně skoro všichni.

Naštěstí pořád nacházím důvody, proč přiložit foťák k oku a zmáčknout. Původně jsem tady chtěl dát výběr reportážních fotek, které spojuje letošní celosvětové téma. Nakonec jsem ale naznal, že takhle to bude lepší, a dávám prostor výběru několika fotek, které tady na blogu v průběhu roku nedostaly prostor.

Vyšlo to, co jsem si plánoval před dvěma roky – neplánovat. Letos to stejně ani moc nešlo. A na konci roku být možná příjemně překvapen. To se opravdu splnilo. A nejen ve fotografii. Užijte si letmý průlet letošními cvaky 😉

. . . [ o ] . . .

PF 2021

Co napsat na konec tohoto divného roku. Snad jen, aby ten příští byl aspoň o trochu víc normální.

Díky, že sem chodíte, čtete a koukáte na obrázky.

Budu rád, když sem budete chodit dál 🙂

. . . [ o ] . . .

CAMPování s dětmi

Babička si objednala fotku dětí, že prý potřebuje čerstvou, aby měla na co koukat. Nou problém. Jdu na to jako obvykle – způsobem, který se tak nějak spontánně zformoval praxí za dobu, co fotím. Pye Jirsa (provozující skvělý web SLRLounge.com) tento přístup uceleně popsal a říká mu „C.A.M.P. framework“.

Jde o zkratku z počátečních písmen slov „Composition“ (kompozice), „Ambient“ (přirozené světlo), „Modify/Add“ (upravit/přidat) a „Photograph“ (vyfotit).

Strategie je jasná. Fotíme v interiéru, chce to nízké clonové číslo – zejména proto, že tam není úplně moc světla. Podmínky jsou konstantní, takže manuální režim dává smysl. Ze všeho nejdříve najdeme vhodnou kompozici – světýlka na nábytku působí jako zajímavý grafický prvek – a naskládáme děti („Composition“). Dál určíme požadovanou expozici přirozeného světla. Mně se líbí pozadí o něco podexponovat – zde vyšla 1/100 s. při f/2,8 a ISO 200 („Ambient“). Takový kompromis mezi rozumnou hloubkou ostrosti, nízkým šumem a časem, který jde při ohnisku 85 mm bezpečně udržet z ruky. A jak na popředí? Když to nechám jen na přirozeném světle, budou totálně ve tmě. Přidávám tedy blesk do čtyřiadvacetipalcového softboxu (pozice centrálně shora zcela před dětmi) a na zem po celé šířce rozprostírám stříbrný obal na velkou odrazku („Modify/Add“). Tím, že blesk svítí ze softboxu a téměř svisle dolů, nerozplizává se nekontrolovatelně po celé místnosti (jako kdybych svítil třeba deštníkem) a neruší atomosféru ambientního osvětlení. Jeho úkolem je jen expozičně „odpíchnout“ děti od pozadí. Velká stříbrná odrazka zase zařídí, že nemají tmu v očích a pod bradami. Výkon blesku? Nic velkého. Trochu. Vyváženě. Ne nukleárně. Ne tornádo, které odnáší střechy, krávy a auta. S citem smíchat s již existující expozicí. Jako když v létě foukne větřík do vysoké trávy. Bylo to tuším TTL -1,7 EV. A fotíme („Photograph“).

Nejdůležitější element? Výraz. Snažil jsem se děti pozitivně motivovat, ale nějak se mi nedařilo je svým euforickým povzbuzováním strhnout k tomu samému. Dva metry za mnou to celé pozorovala Rusovlasá. Když viděla, jak se moje snaha zcela míjí účinkem a já začínám být zoufalý, elegantně přispěla svou troškou do mlýna:

„A Prvorozený štípne obě holky do zadku!“

A tohle je fotka, která následovala necelou vteřinu po tom. Když jsem pak na Rusovlasou upřel svůj pohled mixující rovným dílem úžas a obdiv, jen suše dodala: „Já vím. Nemáš zač. Až zas budeš příště potřebovat, tak si řekni.“

Úkol splněn. A já se už teď těším, jak budu příště zase CAMPovat.

. . . [ o ] . . .

Možná překvapivý fakt

Nikoho asi nepřekvapí, že když člověk vyrazí s fotografickým přístrojem do přírody, výsledkem jsou fotky. Málokdo si ale uvědomuje, že – ač se to zřejmě nezdá – samotné fotografování (krajiny) má s výslednými fotografiemi jen pramálo společného.

Když vyrazíte, máte hrubou představu o tom, co vás čeká – kam jedete, co tam bude, co byste chtěli fotit. Pak jsou věci, které byste si přáli, ale neovlivníte je – zejména to, jestli bude světlo, které chcete. Obojí jsou jen podružné věci, spadající do šuplíku s nálepkou „JAK“. Hlavní důvod, proč tam jedete, totiž není ani světlo, ani fotky. Nejedete tam přemýšlet o clonových číslech, dynamickém rozsahu, expozičním bracketingu nebo optimálním kontrastu středních tónů.

Jedete tam kvůli tomu, co se schovává v šuplíku s nálepkou“PROČ“.

Kvůli tomu procesu samotnému. Jedete tam postát nebo posedět. Roztáhnout stativ, upnout do něj foťák a užít si pár desítek nerušených (máte-li štěstí) minut. Podívat se na východ/západ slunka. Zaposlouchat se do zurčení vody nebo šumění větru ve větvích stromů. Jedete tam být sami.

Naplnit svůj vnitřní energetický rezevoár.

A někdy obnovit vlastní příčetnost, pokud rezervoár zeje prázdnotou.

Jestli jste si mysleli, že lidi chodí rybařit, aby nachytali ryby, pletete se. Prut nebo foťák, to je fuk. Ryby i fotky jsou jen bonus. Někdy ryby a fotky jsou, někdy ne. Ale to nevadí. Protože ryby a fotky jsou JEN bonus. Vedlejší produkt. Fotografování má s fotkami jen pramálo společného. Stejně jako rybaření nemá téměř nic společného s chytáním ryb.

. . . [ o ] . . .

Podzimní vycházková

Zřejmě nejbarevnější víkend tohoto roku je za námi. Kdo vyrazil, měl skvělé podmínky. Ranní mlhy, barvy na vrcholu, slunko. Ne každý ale bydlí v Českém Švýcarsku, v Alpách nebo Beskydech, které se ikonickými vyhlídkami do krajiny hemží stejně jako příslušník SNB zajímavými příběhy. Ne vždy máte podmínky, abyste mohli vyrazit ve správný čas a na správné místo. Jednou už jsem o tom psal tady.

O to cennější je pak fotka z úplně obyčejné procházky, na kterou vyrazíte v neděli odpoledne s rodinou. Žádná mlha, téměř zataženo. Chce to jen vidět ten správný výřez. Kompozici příliš nekomplikovat – čím jednodušší, tím lepší. Všechno, co tam nepatří, musí pryč. Nic složitého. Dvě linie, protnuté uprostřed. Jemná dynamika drobného náklonu spolu s výraznou diagonálou, značící probíhající proces změny. Barevný kontrast. A samozřejmě čisté okraje. Víc netřeba.

Joo, vlastně ještě něco. Mít foťák s sebou a cvaknout. Bez toho to fakt nejde.

. . . [ o ] . . .

Rusovlasá ladí do podzimu

Když jsme minulý víkend jen tak procházeli lesem, byla všude spousta zelené a žluté. Dvě barvy oku lahodící, které spolu sousedí na barevném kruhu. Ale něco jim tam chybělo. Ještě jedna barva, která sedí hned vedle. Naštěstí ji Rusovlasá nosí všude s sebou, tak mi na pár fotek trochu půjčila.

. . . [ o ] . . .

Minimalistická

Tato fotka vznikla dnes ráno jako vedlejší produkt. Čeho? Touhy posouvat hranice vlastních možností a schopností. Říká se, že člověk má zkoušet nové věci, aby si rozšiřoval obzory. Já jsem se třeba ještě nikdy nekoupal v brněnské přehradě v říjnu, tak to teď, lehce inspirován Wimem Hofem, trochu zkouším.

Dnes ráno byla parádní mlha, asi 9 °C. A protože mám mlhu rád, vzal jsem si s sebou kromě plavek a ručníku i foťák. Co kdyby náhodou. Vyplatilo se. Po plných dvou minutách náležitého tělesného i duševního tužení (a plašení ryb nedaleko sedícím rybářům) jsem zašel k blízkému molu, po delší době zase kouknout na svět skrz hledáček a prozkoumat kompoziční možnosti. Jednoduché fotky mě totiž baví. A minimalismus ve fotografii mě doslova uchvacuje, byť to tak z mého portfolia nevypadá (tohle prostě moc neumím). Mlha je v takovém případě vynikajícím pomocníkem.

Po pár úvodních fotkách mě zaujaly trubky žebříku a dokonalá absence horizontu za nimi. Prostě jen trubky a pak už nic. Žlutá bójka. Její barevný kontrast s namodralým chladným tichým ránem. A kde se vzali, tu se vzali, dva rybáři na loďce. Posouvali se po hladině docela pomalu, takže stačilo jen o 2 kroky změnit stanoviště, přikleknout, zkomponovat a čekat, až naplují do správného místa. Do místa, kde opticky vyváží žlutou bójku. Čisté okraje. Svislé svislice. Jen malý kousek mola. Negativní prostor. Namáčknout, zaostřit. Nádech, výdech. Cvak. A bylo to tam. Jedna z nejlepších krajinářských fotek, co jsem kdy udělal. A definitivně nejlepší moment dneška.

. . . [ o ] . . .

Sportovní portrét + BTS

Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.

Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.

A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.

Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.

. . . [ o ] . . .

Velký pomocník malému blesku

Každý, kdo zavítal na tento blog, určitě pochopil, že rád fotím s bleskem. Proč? Protože blesk mi dává svobodu. Ne, že bych jej s sebou nosil pořád. Fotit bez něj je (pokud je to z hlediska množství dostupného světla možné) jednodušší a rychlejší. Fotit s ním je v mnoha směrech omezující – množství vybavení a jeho váha („Nosič!“), baterie, synchročas atd. Všechno toto jsem ochoten podstoupit výměnou za možnost zcela změnit světelné podmínky na scéně ve svůj prospěch.

V exteriérech obvykle bývá světla habakuk, ale často má světlo malou kvalitu nebo špatnou směrovost. Často obojí. A protože ve svém jednočlenném fotoklubu nemám asistenta, který by mi držel odraznou desku (aby tu kvalitu a směrovost aspoň trošičku vylepšil), nezbývá mi než dát deštník na stojan a prohnat skrze něj trochu blesku, aby tu a tam prosvětlil stíny nebo aby třeba kompletně změnil rozložení světla přede mnou, což je právě dnešní případ.

Na úvodní fotce jsem chtěl malou hloubku ostrosti. Té, jak už víme z příslušné kapitoly Fotoškoly, dosáhneme použitím delšího ohniska a malého clonového čísla. To samo o sobě není problém, pokud nasadíte třeba něco jako 85 mm f/1,8. A aby to stálo za to, přepnete na prioritu clony a rovnou nastavíte plnou díru (zde tedy minimální clonové číslo 1,8). Pokud totiž budete fotit na F=8 nebo F=11, tak to pozadí moc rozostřené nebude a divák bude obtížněji hledat, co je na fotce nedůležitější.

* * *

Ten den bylo sice zataženo, ale expoziční čas při ISO 100 a F=1,8 vycházel 1/2000 sec. Pozadí jsem chtěl trochu podexponovat, aby se nepřetahovalo o pozornost s Druhorozenou. Zhruba o 2 expoziční stupně, v praktické rovině to znamenalo čas 1/8000. A popředí vypíchnout bleskem. Zde ale nastal malý problém. Nejen, že moje D750 umí „jen“ 1/4000, ono se to ještě dál komplikuje tím bleskem. Ten totiž za normálních okolností může blýskat s časem 1/250 (maximální synchročas, také se označuje zkratkou x-sync) a delším. Jestli počítám správně, množství přirozeného světla je o 5 EV (tedy 32x) větší, než bych pro focení s bleskem potřeboval. Některé fotoaparáty a blesky naštěstí umí vysokorychlostní synchronizaci (HSS), která dovolí fotit s časy kratšími než x-sync. To je ale vykoupeno poměrně velkým úbytkem výkonu blesku (technické detaily dnes vynechám). A když máte jen malý systémový blesk, toho výkonu opravdu není na rozdávání. Ale jak z toho ven?

Jedna varianta je fotit bez blesku a fotku náležitě „zretušovat“ v PC. To ale asi nikdy nebude vypadat stejně jako fotka focená s bleskem. Další variantou je pořídit silnější blesk (kterým to usvítíte i na nejkratší čas závěrky). Ne malý systémový, ale klasický studiový. Na baterii (potřebujeme jej přece vzít ven), s vysokorychlostní synchronizací a dostatečným výkonem. To se ale bavíme o investici cca 15-25 tisíc – v případě, že si vyberete levnější značku.

Třetí variantou je nějak omezit množství světla, které prochází objektivem do fotoaparátu, a tím se přiblížit tomu prokletému synchročasu, abychom to malým systémovým bleskem měli šanci usvítit a zároveň jej neždímali až na samou hranici jeho možností. (Jak dlouho vám asi bude jezdit auto, když mu budete motor neustále vytáčet do červené zóny?) Naštěstí s sebou v batohu nosím šedé neutrální filtry. Nasadil jsem tedy „třístopý“ filtr (prodlužuje expozici o 3 EV, tj. 8x), což mi umožnilo místo času 1/8000 fotit s časem 1/1000. No a to už je jen 2 EV nad synchročas (1/250), tam ten zmíněný úbytek výkonu ještě není tak úplně fatální. Na nízké clonové číslo (1,8) lze na cca metr, metr a půl, usvítit i standardní deštník o průměru 100 cm.

Blesk vám umožní dostat světlo tam, kde je opravdu potřebujete mít. Světlo z blesku můžete snadno přemístit, směrovat, dávkovat a ovlivňovat jeho kvalitu i barvu. S denním světlem to jde o poznání hůř (zkuste si posunout slunce o metr doleva a 20 cm níž). Fotit s bleskem znamená trochu práce navíc a nějaké kompromisy. Ale za tu svobodu to rozhodně stojí.

. . . [ o ] . . .

V Praze jako doma

Měli jsme letos letět na Krétu. S dětmi poprvé k moři. Okolnosti ale byly proti. Pak rychlé rozhodnutí jako náhrada za zrušenou Krétu. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí letošního podivného roku.

Prahu už jsme plánovali asi 2 roky. Víceméně jsme chtěli jen do ZOO – kvůli dětem. Nakonec jsme využili akce V Praze jako doma, zabůkovali pobyt na 4 noci na samotné pulzující tepně mezi Staroměstským náměstím a Karlovým mostem (to aby bylo všechno u ruky) a dětem udělali takový základní okruh hlavním městem.

Bylo vedro. Bylo plno zážitků. Mít Karlův most sami pro sebe je něco, co můžete zažít jen letos. Několik desítek nabídek na projížďky lodí či kočárem od zástupců černé pleti jsme statečně odmítli (v nejmenovaných spojených státech by nás určitě označili za rasisty). Všechno plánované jsme sice nestihli, ale to už tak bývá. Aspoň víme, kam příště. Máme uchozené nohy. A já jsem ufocený téměř do bezvědomí. Bylo zatraceně krásno.

Z fotografického hlediska poměrně dlouhé dilema nad vybavením. Ne, že bych toho měl celkově tolik, ale (s představou celodenního nošení batohu s věcmi běžné potřeby) jen jedno tělo s jedním širokáčem jen tak volně přes rameno (plus stativ na večery). Stačilo. Už se těším na příště.

. . . [ o ] . . .

Ve volné chvíli

Alenku a Máru znám už asi 8 let. Kromě jiného byli oba i u mě v garáži a focení bylo tak pohodové a uvolněné, že mi před čtyřmi lety svěřili zachycení jejich nejdůležitějšího dne. Tentokrát se opět fotilo krátce v garáži a pak na přehradě. A při čekání na večerní modrou hodinku (pro jinou fotku) máte na výběr. Můžete jít do hospody, je-li poblíž, na pivo a buřta. Nebo můžete udělat další fotku. Zvládli jsme obojí. Nevyužít krásného nízkého protisvětla by byl totiž jistojistě hřích (a fotit s prázdným břichem se nedoporučuje všeobecně).

Moc si vážím toho, že se nebáli postavit se před můj objektiv. A taky toho, že se nebáli to udělat opakovaně. Ale nejvíc si vážím našeho přátelství. Fotky jsou jen bonusem, onou pověstnou třešničkou na dortu. 🙂

. . . [ o ] . . .

Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Zelená

Po dlouhé době zapršelo a do lesů se vrátila zelená. Konečně! Ještě před měsícem vypadal les takhle. Jaro mám asi nejradši ze všech ročních období. Už není zima, ještě není vedro a vidět v lese čerstvou zelenou je v dnešní kůrovcové době jako pastva nejen pro oči, ale i pro duši. Projít takovým lesem je jako napojit se na velkou všeobjímající nabíječku. Foceno včera při procházce s Prvorozeným, Druhorozenou a Rusovlasou, abychom na chvíli oddechli od domácího vyučování, domácího zaměstání, domácího všeho. ISO 100, f/8, 1/6 sec. z ruky. Měl jsem i stativ. Ale než jsem stihl nasát atmosféru a energii toho místa a zkomponovat, tak mi všichni utekli kamsi dopředu. Tak jsem jej ani nevytáhl. Abych je ještě našel.

Jestli existuje Fotobůh, chtěl bych mu poděkovat za stabilizátor.

Vyjdete z lesa ven, oberete všechna cestou nachytaná klíšťata a cítíte se jako znovuzrození.

. . . [o] . . .

Poslední světlo nad lesem

Nedávno cestou z garáže, to ještě nebyly listy na stromech, jsem si všiml, že poslední paprsky zapadajícího slunka jen tak letmo olizují kraj lesa. Den na to jsem se tam vrátil ve stejnou dobu, kouknul hledáčkem a byl téměř nadšen. Téměř. Dokonalou kompozici kazila jen osvětlená bříza v levém dolním rohu. Jak to jen udělat, aby na ni nesvítilo? Když dost dlouho počkám, napadlo mě, nebude svítit nikam. Roztáhl jsem stativ, pevně utáhl, našteloval expozici (tuším -1,7 EV, na pohled byl les dost tmavý) a sem tam zmáčknul. Celkem jsem tam stál asi 25 minut, ale měl obě fotky – tu osvětlenou i tu bez světla. Ve Photoshopu jsem pak obě fotky prolnul a světlo na bříze bylo v mžiku to tam.

. . . [o] . . .