Brněnská adventní

Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.

Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.

I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.

Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?

Kolejová

Osobním projektem na tento rok jsou takzvaná „selfíčka“. Jako, ne že bych chtěl běhat po okolí s telefonem na tyčce. Nejsem totiž tupá blondýna s velkým telefonem. (Jsem středně tupej plešoun s  středně velkým telefonem. A o co menší je můj telefon, o to větší je moje pleš.) Pokusím se do toho dát trochu víc úsilí. Proč? Za prvé – nehodlám se spokojit s průměrnými výsledky. Za druhé – jakkoli zvláštní se to zdá, ještě pořád (fotograficky) nevím, kdo jsem. Často se cítím jako kapitán Jack Sparrow, který stojí u kormidla své lodě a kouká na kompas, který NEukazuje směr. Třeba mi tento projekt pomůže aspoň trošku odkrýt velkou záhadu vlastní identity. (Jak se tak čtu, vypadá to na jasný případ pro psychologa…)

První vlaštovkou je volné rozvinutí tématu „Get Low„. Neměl jsem však v úmyslu stát se rekordmanem v plivání na osmičku ani být hlavní postavou večerních zpráv, a tak jsem fotil nadvakrát a následně skládal.

. . . [ o ] . . .

Poslední světlo

Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂

Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.

. . . [ o ] . . .

Sešívané portréty

Už delší dobu tu nebylo nic z praktického focení. Dnes si řekneme něco o sešívaných portrétech (stitched portraits). Nebudou to – jak by se možná na první pohled mohlo zdát – portréty hráčů pražské Slavie, ale portréty vzniklé složením z několika fotek. Je to v podstatě jistý druh panoramatu, na rozdíl od klasických panoramat má však svoje specifika a účel, který stojí v pozadí jeho vzniku. Focení portrétů tímto specifickým způsobem se také říká „Brenizerova metoda“, protože jejím autorem a průkopníkem je talentovaný newyorský svatební fotograf Ryan Brenizer.

Proč Brenizerova metoda vznikla

Cílem a výsledkem této metody jsou portréty s nízkou hloubkou ostrosti, takže postava se nám zdá „odpíchnutá“ od pozadí, nebo že z fotky téměř vystupuje (máme silnější pocit prostorovosti fotky). Nízké hloubky ostrosti samozřejmě lze, jak již víme z příslušné lekce Fotoškoly, dosáhnout i jinak – nastavením nižšího clonového čísla či změnou poměru vzdáleností „fotoaparát – objekt – pozadí“. Brenizerova metoda však dosahuje lepších a efektivnějších výsledků – většího rozostření pozadí – kterých lze standardními postupy dosáhnout jen obtížně. Ne každý si může dovolit skla se světelností f/1,4 (nebo dokonce ještě méně) a jediný další „standardní“ způsob, kterým lze obdobného výsledku docílit, je výměna fotoaparátu za jiný – s větším formátem čipu. Koho nezajímají technické detaily, může zbytek tohoto odstavce s klidným svědomím přeskočit. Čím větší je totiž formát čipu/filmu, tím delší objektiv potřebujete k zobrazení běžného úhlu záběru. Je-li pro full-frame fotoaparát (24×36 mm) „základní“ objektiv 50 mm (základní je takový, který má zobrazovací úhel stejný jako lidské oko), pro fotoaparát s menším APS-C čipem (23,7×15,6 mm) je základním objektivem 35 mm. Pro středoformátové přístroje s čipem větším než full frame (např. 44×33 mm) je základním objektivem třeba 80 mm. Jinými slovy, se třemi různými fotoaparáty a třemi různými objektivy uděláte ze stejného místa zcela stejný záběr. Každý ze záběrů ale bude pořízen jinou ohniskovou vzdáleností a za takových podmínek bude nutně mít (při stejném clonovém čísle) jinou hloubku ostrosti. Protože čím delší ohnisko, tím nižší hloubka ostrosti.

Jak to správně provést

Postup focení je v podstatě shodný s focením panoramatu – pro snadné „sešívání“ potřebujete:

  • Světelný objektiv (alespoň f/2,8);
  • Fotoaparát v manuálním režimu a pro všechny dílčí fotky stejné expoziční hodnoty včetně nastavení bílé;
  • Fotoaparát ve stabilní poloze – tj. mezi jednotlivými snímky s ním pokud možno nepohnout dopředu nebo dozadu (stativ nebo „palcová metoda“);
  • Manuální ostření (resp. zaostření a následná deaktivace autofokusu);
  • Dostatečně velké překrytí jednotlivých snímků (alespoň 1/3);
  • Software pro sešívání fotek (Lightroom CC, Photoshop, Autopano Giga atd.).

Oproti klasickému panoramatu (krajiny či architektury) však budete pracovat s nízkým clonovým číslem (jde nám přece o nízkou hloubku ostrosti), a tak stabilita fotoaparátu (zejména ta předozadní) hraje klíčovou roli – pohybem fotoaparátu o pár centimetrů se můžete snadno dostat mimo rovinu zaostření. Posledním, neméně důležitým požadavkem je, aby se portrétovaná osoba mezi dílčími snímky nepohnula. Nebo, pokud možno, co nejméně. Jestliže se totiž bude hýbat, počítač může mít problém jednotlivé snímky spojit. A pokud nebude mít problém je spojit, zaručeně je spojí tak, jak nechcete (použije ty nesprávné části). Murphyho zákony fungují, věřte mi.

No a pak už si stačí určit jen počet snímků, které chcete použít, a systematicky je odfotit. Ze začátku bývá trochu problém s odhadem prostoru (zejména u těch snímků, na kterých nemáte vizuální záchytný bod), ale jakmile získáte trochu cviku, není to problém.

Nejčastější chyby

Pominu-li nevypnutý autofokus a polo- či plně automatický režim expozice, nejčastější chybou bývá použití příliš krátkého ohniska objektivu. Pamatujte, že čím kratší ohnisko, tím více se projevuje perspektivní zkreslení a počítači dá velkou práci takové snímky k sobě dobře slepit. Často pak vznikají prázdná místa, která musíte složitě vyplňovat, deformovat či hodně ořezávat. S delším ohniskem je práce jednodušší a efekt celé metody větší. Za rozumné minimum považuji ohnisko základní, tj. 35 mm na APS-C či 50 mm na full-frame přístroji.

Používejte také co možná nejnižší clonová čísla. Při f/5,6 nebo f/8 téměř celý efekt této metody jednoduše zahodíte. „Na jistotu“ z hlediska hloubky ostrosti bývá tak f/2,8. Můžete-li méně, rozhodně se toho nebojte. O to více ale hlídejte, abyste fotoaparátem nepohnuli.

Vyberete-li pozadí bez detailu, počítač může mít problém takové snímky k sobě spojit. Buďte tedy opatrní s pozadím typu bezmračná modrá obloha, hustá mlha atd.

Osudným pro celý portrét může být také nedostatečné překrytí mezi jednotlivými snímky. Obecně se doporučuje minimálně 30%, čím více to ale bude, tím lépe. Raději pár snímků přidejte, než abyste o celý portrét přišli proto, že nejde slepit dohromady. To stejné platí pro orámování celé fotky. Raději kolem portrétované osoby nechejte více místa – věřte mi, že se to vyplatí (oříznout můžete vždy).

Příklady

Fotka v úvodu článku je sešita z 22 dílčích fotek. Obvykle to však z praktických důvodů bývá méně, zpravidla 3 – 9. Jednak portrétované osoby nemívají tolik trpělivosti, jednak s prodlužující se dobou mezi první a poslední fotkou roste riziko pohybu objektu či fotoaparátu. Zde přidávám několik portrétů vzniklých Brenizerovou metodou. Nejvíce vzrušující je to netrpělivé čekání, jestli se výsledná fotka podaří. O to větší je pak radost, když ano 🙂

. . . [ o ] . . .

Okno

Opět se blíží změna času na letní a to je ten nejlepší čas pro focení východu slunce. Nejenže nemusíte vstávat tak brzy, ale dokonce máte ještě šanci zachytit noční světla města. Tedy, ne že byste jindy neměli, ale právě těsně před změnou času nemusíte na místě strávit hodiny, abyste měli obojí. A máte-li po ruce šikovný editor, můžete mít obojí v jedné fotce! Pokračovat ve čtení „Okno“

Perspektiva

Článek o perspektivě uzavírá první modul Fotoškoly. Počínaje koncem tohoto článku budete vybaveni nezbytným teoretickým základem praktického fungování fotografie. Nuže, k věci.

Perspektiva je optický jev, jenž způsobuje to, že vzdálené objekty se zdánlivě jeví menší než objekty blízké. Vlivem perspektivy se taktéž vzdálené objekty jeví blíže u sebe než ty blízké, aniž by tomu tak skutečně bylo. Každému z nás se v mysli jistě vybaví obrázek zdánlivě se sbíhajících železničních kolejí či krajnic dlouhé rovné silnice. Něco podobného můžeme vidět na úvodní fotce z Květné zahrady v Kroměříži.

Tento jev je tím výraznější, čím blíže k fotoaparátu ty blízké objekty jsou. A opačně, čím větší vzdálenost od fotoaparátu, tím méně výrazná perspektiva je. K čemu ale tento jev využít ve fotografii? Přirozeně, jako kreativní nástroj. Je-li perspektiva výraznější pro blízký objekt, můžeme jej jeho přiblížením k fotoaparátu zvýraznit a tím na něj upozornit. Pokud naopak chceme popředí potlačit a zvýraznit pozadí, musí popředí být daleko od fotoaparátu, tj. co možná nejblíže k pozadí.

Jak to ale prakticky provést?

Klíčem k manipulaci s perspektivou je primárně poměr vzdáleností

FOTOAPARÁT – POPŘEDÍ – POZADÍ,

sekundárně ohnisková vzdálenost objektivu. Se širokoúhlým objektivem můžeme jít k objektu blíže (čímž změníme výše uvedený poměr vzdáleností). S teleobjektivem musíme být od objektu daleko, aby se nám vešel do záběru. A v tom je celý fígl.

Chceme-li zdůraznit perspektivu, použijeme krátké ohnisko
a jdeme co nejblíže.

Chceme-li perspektivu potlačit, použijeme teleobjektiv.

Čím kratší ohnisko, tím větší bude perspektivní zkreslení. Čím delší ohnisko, tím více bude perspektiva potlačena. Pro srovnání si ukážeme 3 fotky. Na všech je zruba to stejné – Druhorozená v popředí a jeřáb v pozadí. Všimněte si ale, jak se se změnou ohniskové vzdálenosti mění i relativní velikost obou (rozklikněte pro větší verzi).

Zatímco na prvním obrázku Druhorozená neoddiskutovatelně dominuje, na druhé fotce už to tak jasné není. A na té třetí fotce už se musíte docela snažit, abyste Druhorozenou vůbec našli. Mezi jednotlivými fotkami jsem přirozeně musel změnit stanoviště. První fotka je cca z metru a půl ohniskem 24 mm, druhá asi z 6 metrů ohniskem 75 mm a na třetí fotku jsem se musel vzdálit zhruba na 25 metrů při použití ohniskové vzdálenosti 138 mm. Změnou stanoviště došlo vždy ke změně poměru vzdáleností já – Druhorozená – jeřáb.

Při jakém ohnisku ale perspektivu ani nezdůrazňujeme ani nepotlačujeme?

Perspektiva je veskrze obecný jev, který se projevuje vždy. Za „normální“ úroveň perspektivy můžeme považovat takovou, která je stejná, jakou běžně vidíme svýma očima. Zornému úhlu lidského oka přibližně odpovídá objektiv délky 50 mm (ona pověstná „padesátka“) nasazená na fotoaparát se snímačem velikosti 24×36 mm, tedy plného políčka kinofilmu (odtud „full-frame“). Proto se padesátce také říká „základní“ objektiv. Máme-li ve fotoaparátu snímač menší velikosti než full-frame (např. APS-C, cca 24×15 mm), podobnému zornému úhlu odpovídá objektiv délky 35 mm. Je-li snímač ještě menší, stejný zorný úhel bude mít ještě kratší objektiv. Fotky pořízené objektivem o stejném úhlu záběru jako má naše oko (tedy se stejnou perspektivou) se nám zdají nejpřirozenější, protože takto celý život vidíme svět kolem sebe.

V reálu

Pokud fotíme portrét, obecně se doporučuje používat delší ohniska. Potlačená perspektiva je totiž lichotivá k lidské tváři – lidé pak nemají velké nosy a zdeformované tváře jako při použití krátkých (kratších než 50 mm) ohnisek. Případně, pokud velký nos mají, dá se relativně zmenšit použitím dlouhého ohniska. Nikde však není psáno, že široké ohnisko je zakázáno použít. Vše závisí na konkrétním kreativním záměru. Na této fotce jsou moje ruce od hlavy vzdáleny asi tak 20 cm. Přesto vypadají daleko větší než hlava, právě díky velkému perspektivnímu zkreslení širokoúhlého objektivu (f=15 mm).

David Taranza

 

U krajin jsou dobře použitelná všechna ohniska – záleží pouze na tom, jak právě nám to vyhovuje nejlépe pro danou kompozici, resp. při jaké perspektivě najdeme bod nejsilnějšího vidění. Na této fotce je vzdálenost mezi popředím a pozadím odhadem 1,5 kilometru, přesto relativní velikosti stromů jsou skoro srovnatelné (f=360 mm).

Zoomování nohama?

V jedné zaručeně kvalitní příručce jsem četl, že není nutné mít teleobjektiv, protože můžeme „zoomovat nohama“ a ke vzdálenějším objektům prostě přijít blíž. Autor této poučky si zřejmě neuvědomil (nebo to záměrně zatajil), že pokud změníme stanoviště, změníme tím i poměr vzdáleností fotoaparát-popředí-pozadí. Tím ale změníme i perspektivu! Nohama sice můžeme přijít blíž, ale nezanedbatelně tím změníme celkové optické poměry ve snímku. Zoomovat nohama je tedy, z hlediska perspektivy, holý nesmysl.

Co byste si měli zapamatovat:

Čím kratší ohnisko, tím výraznější může popředí být. Čím delší ohnisko, tím více je popředí potlačeno.

* * * * *

Na tomto místě nezbývá než pogratulovat – právě jste se pročetli na konec prvního bloku Fotoškoly. Informace z tohoto prvního bloku stačí si osvojit, není nutné o nich nijak složitě přemýšlet. V druhém bloku pokročíme trochu dále a zaměříme se na to, co je to kompozice a které prvky lze v kompozici využít.

Návrat na Přehled

. . . [ o ] . . .

Zimní Prýgl

Hledání kompozic v tuhých mrazech nedělního pozdního odpoledne. Původně to měla být dlouhá expozice na Žebětínském rybníku, ale vzhledem k tomu, že se tam momentálně o víkendech vyskytuje asi tak stovka lidí lačných pilování brusařského umění, rozhodl jsem se nakonec vyrazit na přehradu. Za doprovodu podivných, téměř až vesmírně znějících zvuků nesených pevným ledem na vzdálené kilometry jsem prošel kousek pláže mezi hasičskou stanicí a Sokolským koupalištěm a ulovil pár záběrů. Konkrétně na tomto mě zaujal odraz barvy oblohy na ledových krách a kameny v popředí. Aplikoval jsem svých 5 tipů pro focení krajiny – stativ s sebou, včasný příchod, počkat na zajímavé světlo, najít zajímavé popředí a jít blíže k zemi. A každý z těch tipů přispěl svůj nezanedbatelný díl ke vzniku celkem ucházející fotky.

. . . [ o ] . . .

Čekání

Zima v plném proudu a do jara ještě daleko. Svrbí mě prst na spoušti a netrpělivě očekávám příchod jarních teplot. Ne, že v zimě by se nedalo fotit. Ale možnosti nejsou takové, jako od jara do podzimu. V nevytápěném garážatelieru přimrzají prsty ke stojanům a baterie v blescích po pár blýsknutích řeknou „pápá“ a zcela bez diskuse se vyčerpané samy uloží k zimnímu spánku. A tak si semtam chodím po venku, cvičím oko a pomalu připravuji plány na sezonu. A jak jste na tom vy?

Vyvážení bílé

Vyvážení bílé je funkce, která u klasických fotoaparátů nemá obdobu. Pomáhá nám vyrovnat se s tím, že různé zdroje světla vydávají různě barevné spektrum. Vezměme to ale hezky od začátku.

Co je to bílá?

Fotoaparát je hloupý stroj a neumí vyhodnotit, co je to „správná“ barevnost. Neví, že když na bílý list papíru posvítíte svíčkou nebo žárovkou, bude papír na pohled sytě žlutý nebo oranžový (podle barvy aktuálního světla). Aby ale na našich fotografiích byly barvy správné (takové, jaké opravdu jsou, když na věci posvítíme neutrálním „bílým“ spektrem), musíme našemu fotoaparátu říct, CO je bílá, aby se tzv. „zkalibroval“ a reprodukoval bílou i ostatní barvy správně. K tomu ale potřebujeme vědět, JAK barevné to které světlo je, tj. potřebujeme jeho barvu nějak měřit.

Jak se měří barevná teplota

K měření barvy spektra nám slouží stupnice barevné teploty spektra, která se měří v jednotkách Kelvinů. Abychom si nemuseli všechny hodnoty na stupnici pamatovat, změřili chytří lidé teplotu spektra nejčastějších světelných zdrojů a přiřadili těmto teplotám příslušné piktogramy. To jsou ty obrázky, které můžete vidět na displeji svého fotoaparátu – žárovka, zářivka, sluníčko, blesk, mráček a domeček vrhající stín. Světelné spektrum těchto konkrétních světelných zdrojů má vždy zhruba stejné složení. Následující obrázek ukazuje, jakou barevnou teplotu jednotlivé světelné zdroje (resp. podmínky) mají.

Vyvážení bílé na fotoaparátu

Jak můžeme fotoaparátu říct, co je to bílá? Můžeme to udělat pomocí funkce vyvážení bílé (white balance – WB). Řekneme mu, jaký světelný zdroj právě (převážně) osvětluje scénu a on podle toho upraví reprodukci barev tak, aby byla co nejvěrnější. Vyvážit bílou můžeme na fotoaparátu několika způsoby:

  • automaticky
  • zvolením příslušného piktogramu
  • ručním nastavením konkrétní barevné teploty v Kelvinech (u lepších přístrojů)
  • uživatelským vyvážením s pomocí kartičky (viz dále)

Na následující fotce (na kvalitu a obsah nehleďte, je z mobilu a čistě jen pro ilustrační účel v tomto článku) jsou identifikovatelné dva různé druhy světelných zdrojů – časné ranní světlo a žárovky. Fotoaparátu jsem nastavil bílou na sluníčko (denní světlo, cca 5400 K). Jak můžeme vidět na levé straně na zdech 1. a 2. patra budovy, ranní světlo před východem slunce, tzv. „modrá hodinka“, je o dost modřejší než běžné denní světlo (odhadem cca 7500 K; asi podle toho se tak jmenuje). Žárovky osvětlení pouličního a uvnitř budovy jsou naopak sytě žluté až oranžové (cca 2800 K).

Co na bílou náš mozek?

Lidský mozek je neobyčejně chytrý orgán. Ze zkušenosti ví, že bílý papír je bílý. Dokáže se však sám vyrovnat s tím, že na bílý papír momentálně svítí jiné než neutrální spektrum. Ví, že papír je bílý a upraví si svoje vlastní vnímání barev tak, že papír i pod žárovkovým světlem vyhodnotí jako (téměř) bílý. Má v sobě vlastně zabudovanou funkci automatického vyvážení bílé a sám se podvědomě průběžně kalibruje podle toho, v jakém barevném prostředí se zrovna nachází. Fotoaparáty také umí vyvažovat bílou automaticky. Někdy (častěji než zřídka) ale bývají nepřesné – jistě jste se už setkali s tím, že fotky měly zvláštní žlutý nebo naopak namodralý nádech. A (také) proto je lepší vyvažovat bílou ručně. Co když ale teplotu okolního světla špatně odhadnete? Nemusíte si zoufat, na každý problém existuje řešení.

Jak nejpřesněji bílou vyvážit?

Pokud toužíte po ultrapřesné reprodukci barev v každé situaci, najděte ve svém fotoaparátu funkci uživatelského vyvážení bílé („Preset Manual WB“ nebo „Custom WB“). Dále budete potřebovat neutrální šedou kartičku – nejlépe zase ta 18% šedá – například taková. Ale pro vyvážení bílé stejně dobře poslouží i čistý list bílého (!) papíru. Proč? Protože bílý papír je, pokud jde o barvu, stejně neutrální jako 18% šedá, jen světlejší. (Pokud byste místo bílého papíru vytáhli z knihovny Babičku po babičce nebo původní vydání kuchařky M. D. Rettigové, s bílou asi moc nepochodíte.) Chceme-li mít pod určitým typem osvětlení přesné barvy, vytáhneme bílý papír, namíříme na něj náš fotoaparát a vyvážíme bílou uživatelsky (přesný postup pro svůj fotoaparát najdete v uživatelské příručce). Voila a kouzlo je hotovo. Vizir je zase bez práce.

Kromě neutrální šedé tabulky však můžete fotoaparátu ukázat i libovolnou jinou barvu. Fotoaparát se překalibruje tak, že tuto barvu bude považovat za neutrální a ostatní barvy reprodukuje podle toho. V závislosti na tom, na jakou barvu jej zkalibrujete, můžete dosáhnout až surrealistických výsledků – fantazii se žádné meze nekladou.

Proč bílou vyvažovat a co z toho?

Inu, jsou tu dva důvody. Za prvé, můžeme chtít přesnou reprodukci barev – z pochopitelných důvodů. Aby bílá bílá byla a modrá byla modrá a nebyla jiná. V takovém případě aplikujeme postup s šedou tabulkou nebo bílým papírem popsaný v předchozím odstavci. Za druhé, můžeme bílou uchopit kreativně a pomocí záměrně „chybného“ nastavení bílé docílit zajímavého barevného podání fotky. Pomocí funkce WB můžeme velmi snadno za pár sekund z bílého světla udělat modré nebo naopak béžové jen tím, že bílou schválně nastavíme na jiný barevný zdroj. Pokud byste chtěli vyvážit bílou u klasického fotoaparátu, museli byste vyměnit roličku filmu za jiný typ, což bývá v terénu krajně nepohodlné. Tuto funkci nám kinofilmoví kolegové (při čekání na převinutí roličky filmu) mohou jen závidět. Na následujícím obrázku se podívejme, jak vypadá stejná fotka, které jsem pokaždé vyvážil bílou jinak:

Jak vidno, prosté nastavení bílé lze úspěšně prohlásit za výrazový prvek. Existují samozřejmě určité limity dané kontextem a použitím fotografie. Zatímco obloha v krajinářské umělecké fotografii může klidně hýřit téměř libovolnou barvou (pomineme-li fakt, že by taková skutečně mohla být), taková pleťová barva má jen určité poměrně úzké spektrum odstínů, ve kterém nám připadá „správná“. Toto spektrum pramení z naší zkušenosti. Vidíme-li na fotce pořízené pod běžným denním světlem modré nebo pomerančově oranžové lidi, podvědomě nám to nepřipadá v pořádku, protože takovou barvu lidé za daných podmínek normálně nemívají. Nebo pokud chceme ukázat, jak něco vypadá ve skutečnosti (reprodukovat realitu), je věrné podání barev více než žádoucí. Buďte tedy obezřetní a dobře rozmýšlejte, zda je taková „kreativní bílá“ v daném kontextu přijatelná.

Kdo pořizuje fotografie v surovém formátu RAW, nemusí si s vyvážením bílé moc dělat starosti, protože může nastavit „správnou“ barevnou teplotu i později v počítači bez ztráty kvality.

 

Praktická cvičení:
  • Nastavte na fotoaparátu sluníčko a udělejte 4-5 fotek – jednu pod umělým osvětlením (žárovka) a tři fotky z okna v různých denních dobách – když se ráno rozednívá (vstáváte-li po desáté, první fotku vynechte), po obědě a večer, když slunce zapadá a než se setmí. Pozorujte, jakou barvu má světlo na fotkách. Aby výsledek byl jasněji viditelý a barvy více saturované, nastavte expoziční kompenzaci na přibližně -1,7 EV.
  • Nastavte WB na sluníčko a udělejte fotku pod žárovkovým osvětlením. Vezměte list bílého papíru a uložte do fotoaparátu uživatelskou hodnotu WB. Nyní pořiďte fotku s uživatelskou hodnotou WB a pozorujte, jak se barevné podání změnilo.

 

Co byste si měli zapamatovat:
  1. K čemu je funkce vyvážení bílé
  2. Jak se v průběhu dne mění teplota spektra – v jakých podmínkách je světlo červené, v jakých neutrální a v jakých namodralé.
. . . [ o ]. . .

 

Návrat na Přehled

QUIT SMOKING 7

Další příspěvek do projektu Quit Smoking. Komentář snad nepotřebuje.

Abych předešel obvinění z obecného ohrožení: provaz jsem záměrně vybral hrubý, takže utáhnout smyčku šlo jen hodně obtížně. Život mám v úctě.

 

Model – Robert Ulrich (Díky!)

. . . [ o ] . . .

Ze života hradu

…aneb o pohledu na Špilberk, který běžně neuvidíte.

Nejde o to, že byste se nedostali na místo, odkud byla zkomponována tato fotka. Tam se dostanete (téměř) kdykoliv. Pohled z tohoto místa je nejklasičtější, notoricky známý a troufnu si říct, že z tohoto místa se Špilberk fotografuje nejčastěji. Zastavte se do kiosku s turistickými suvenýry, pohled z tohoto místa bude doslova na každé čumkartě.

Nejde o to, že byste nepřišli dost brzy na to, abyste viděli svítící lucerny. Kvůli pěkné fotce si zcela nepochybně každý rád přivstane (nechápu, že by to někdo mohl mít jinak).

Nejde o to, že byste neviděli Špilberk ve vycházejícím slunci.

Jde o to, že obojí – rozsvícené lucerny i vycházející slunce – neuvidíte
V JEDEN OKAMŽIK.

V tomto případě jde o kombinaci dvou fotek, které byly pořízeny ze stejného místa, ale v různé časové okamžiky. Mám odpozorováno, že noční osvětlení hradu se vypíná automaticky dvěma způsoby – buď časovým spínačem v cca 6:00, nebo spínačem světelným, pokud intenzita denního světla je v době před šestou ranní dostatečná.

Chtěl jsem přijít v době, kdy lucerny ještě svítí, ale denní světlo už je dostatečně silné, aby obloha za hradem nebyla úplně černá – tedy v době ranní modré hodinky (před východem slunce). Nejvhodnější doba k tomuto druhu fotonávštěv je na jaře a na podzim, těsně před změnou času. Okamžiky vypnutí osvětlení a východu slunce jsou nejblíže k sobě, takže nebudete na místě tvrdnout 2,5 hodiny, a přitom nemusíte vstávat ve 3 v noci, abyste to stihli. To se mi naštěstí podařilo, noční osvětlení celého hradu ještě svítilo. Rozložení stativu, první fotka (5:47). Noční osvětlení a temná modrá evokují – jak jinak – noc.

Následně pohaslo osvětlení hradu, lucerny zatím zůstávají (5:48). Už se to hodně blíží tomu, co jsem měl v plánu.

Krátce nato (a bohužel dříve, než jsem čekal) zhasly i lucerny (5:52). Domníval jsem se, že tím mám hotovo, a vyrazil jsem hledat další kompozice. Po pár minutách ale začalo neuvěřitelné světelné divadlo, kdy první rudé paprsky vycházejícího slunce posvítily na věž hradu a pomalu se posunovaly po zdech směrem dolů. Nešlo se nevrátit na původní místo a nepokusit se to představení zachytit (lepší kompozici jsem mezitím nenašel). Poslední fotka – 6:20.

Dlouho jsem si nebyl jistý, jak fotky zpracovat. Každá z nich zvlášť byla jakási neúplná, zkrátka „něco“ mi v nich chybělo. Po deseti měsících od stisku spouště, uleželé skoro jako dobré portské, přišly na řadu.

A co kdybych se pokusil prolnout dva různé časové okamžiky, které by v jedné fotce spojily to nejlepší z obou?“

Trocha hraní ve Photoshopu a fotka byla na světě. Konečně má ten správný drajv. Sluneční paprsky opět vítězí v každé ráno se opakující bitvě a vyhání pomalu ustupující noc a chladnou temnotu ze zdí hradu. Večer bude situace opačná…

Je přijatelné vytvářet fotky, které v realitě nemohl nikdo vidět? Volně odkazuji na polemiku o etice digitálních úprav.

. . . [ o ] . . .

Eva

Garáž photoshoot 2017-2 + BTS

 

Eva. Známe se jen krátce, ale od samého začátku mám pocit, jako bychom byli staří známí. Po tom, co jsem fotil Roberta, jsem jen tak naslepo nadhodil, jestli by se za mnou nechtěla zastavit jeho přítelkyně. Pokračovat ve čtení „Eva“

Podzimní vzkříšení

Pozvolný návrat mezi živé po více než dvou měsících klinické fotografické smrti. Stejně jako ten žlutý list jsem si připadal vnitřně mrtvý a pomalu pohlcován změtí zelených chapadel nedostatku času, energie a inspirace. Několikrát se sice nesměle přikradla myšlenka, že v knihovně Lightroomu na mě čeká pár stovek nezpracovaných fotek, ale po otevření aplikace a uvědomění si reálné velikosti dluhu jsem (nutno dodat, že s citelnou úlevou) kurzorem myši zamířil ke spáse večera v podobě křížku v pravém horním rohu okna. Batoh, ve kterém na povel k akci netrpělivě čekají (téměř vždy) připravené dvě zrcadlovky s pěti objektivy a třemi blesky, jsem se pro jistotu ani nepokoušel otevřít. Přestože za normálních okolností vím, jak s těmi věcmi zacházet, najednou jakoby byly cizí a já nevěděl, jak je vzít do ruky, co s nimi dělat a co v tom zatraceném černém obdélníku mám vidět. Nejhorší ale byl sžíravý pocit svědomí, že fotky nedlužím jen sám sobě, ale i dalšímu člověku, který na ně nejspíš čeká.

Zdá se ale, že toto období ustupuje a já pomalu nacházím cestu zpět do rovnováhy. Do stavu, kdy svírat tubus objektivu s palcem a ukazováčkem levé ruky na zoom kroužku je tak normální. Do stavu, kdy nosit kšiltovku kšiltem dopředu překáží, protože kvůli tomu nemůžu pohodlně koukat do hranolu. Do stavu, kdy slovní spojení „maska vrstvy“ nezařazuji do kategorie vulgární. Do stavu, kdy při pohledu na černé tělo fotoaparátu necítím odpor. Do stavu normality.

Ne, že by takový odpor byl něčím špatným. Spíše naopak. Díky tomu si uvědomuji, co pro mě fotografie znamená. Že je to buď láska, nebo odpor. Že to není nic mezi tím. Mnohem horší by bylo, kdybych v tomto směru necítil nic. Takhle aspoň vím, že ten vztah je pro mě osudový.

. . . [ o ] . . .

Robert

Garáž photoshoot 2017-1 + BTS

Zase jednou po dlouhé době ve svém miniatelieru. Tentokrát s kolegou a kamarádem Robertem. Cílem shootu bylo – jako obvykle – udělat paletu čtyř, pěti vzhledově odlišných fotek a vyzkoušet něco nového. Vše jsem opět pečlivě naplánoval dopředu, abychom se „na place“ nezdržovali. Za prvé, plán byl na určený časový rozvrh poměrně ambiciozní a zahrnoval i focení v exteriéru. Za druhé, když si na place dáte jednu ruku v bok a druhou se začnete škrábat na pleši (kdo nemá, tak třeba za uchem) a přemýšlet, co že jste to vlastně chtěli, nepůsobí to moc profesionálně. A vy jako profesionál působit rozhodně chcete.

Fotka v úvodu je klasické rembrandtovské svícení – jedno světlo umístěné před modelem, vytažené docela nahoru, tak aby světlo dopadající křížem přes obličej vysvítilo na tmavší straně typický trojúhelník pod okem.

* * *

Druhá fotka je cvičením v pozorování a použití barevného světla. Zkušení říkají, že

light is almost never white“,

tedy že světlo není téměř nikdy bílé. A je to pravda – většinu dne má světlo nějaký nádech – červený, oranžový, modrý. Ale naše blesky jsou vyváženy tak, aby jejich spektrum bylo právě bílé! Běžné zábleskové světlo působí ve výsledku uměle a sterilně. Naším cílem je však svítit tak, aby naše světla byla nenápadná – chceme, aby působila jako denní světlo ve svých různých polohách a necvičené oko diváka nepoznalo, že jde o umělá světla. A to bez barev nejde. Proč? Protože světlo není téměř nikdy bílé. Hlavní světlo osvětlující tvář má oranžový nádech, boční světla modrý. Nepopírám, že inspirací byla fotka Bruce Springsteena na obálce časopisu TIME, jejímž autorem je mistr mistrů Gregory Heisler. Fotka samotná působí dynamicky a vibrantně – jednak díky použitým barvám světla (žádná sterilní bílá), jednak diagonální linie nakloněné hlavy dodává portrétu značnou dynamiku. Robertův výrazný energický pohled byl posledním dílkem, který perfektně zapadl do celé fotoskládačky.

* * *

Fotka v exteriéru („Robin a Bora“) byla více než co jiného závodem s časem. Jelikož jsme začali později než bylo původně v plánu a jednotlivé varianty fotek ve studiu se ještě trochu natáhly, tu „správnou“ polohu slunka jsme o pár desítek vteřin nestihli. Focení bylo zpestřené poměrně silným větrem, ve kterém roztažený jedenapůlmetrový deštník fungoval jako plachta na Santa Marii. Trochu jsem se bál, aby ty dva blesky uvnitř nepotkal Drtivý dopad na asfalt (to by byla sakra drahá fotka). Jeden z blesků byl opět vybaven oranžovým korekčním gelem, abych barvu světla přiblížil zapadajícímu slunku.

* * *

Poslední fotka je klasickou ukázkou tzv. děleného svícení (split lighting), při kterém ostrá hranice světla a stínu rozděluje (odtud ten název) fotografovanou tvář  na dvě poloviny – jednu plně osvětlenou, druhou v hlubokém stínu. Přestože svícení je hodně kontrastní (dalo by se říct až agresivně), fotka jako celek působí klidně až tiše – zejména díky zobrazenému gestu. Neméně důležitou úlohu hraje také statická kompozice v podobě vertikální linie hranice světla a stínu a horizontální linie obou ramen.

V záloze mám ještě další dvě fotky, ale ty přijdou na řadu až jako součást dvou jiných projektů.

. . . [ o ] . . .

Hloubka ostrosti

Co je to hloubka ostrosti

Každá fotografie (nebo aspoň většina těch povedených) je zaostřena do určitého místa, do určité vzdálenosti od objektivu. Tomu místu, kam je zaostřeno, se říká „rovina zaostření“. Vše, co se nachází v této rovině či její bezprostřední blízkosti (před a za ní), je na výsledné fotografii ostré. Vše, co je mimo rovinu zaostření a její bezprostřední blízkost, vnímá naše oko jako neostré (rozostřené). A právě rozsah této „bezprostřední blízkosti od roviny zaostření“ nazýváme hloubka ostrosti (Depth of Field, zkráceně DOF). Jednoduše řečeno je hloubka ostrosti pásmo, odkud kam vnímá naše oko objekty na fotografii jako přijatelně ostré. Zjednodušeně rozlišujeme velkou a malou hloubku ostrosti. O velké hloubce ostrosti hovoříme, když je na fotografii ostrá většina objektů (vše od popředí až do pozadí), typicky u krajinářské fotografie. Malá hloubka ostrosti naopak znamená, že ostré je pouze něco. Přitom platí, že pokud je na fotografii něco neostré, mělo by jít o záměr fotografa, nikoliv o jeho selhání.

Příklad fotografie s velkou hloubkou ostrosti (rozklikněte pro větší verzi):

 

 K čemu slouží hloubka ostrosti

Hloubka ostrosti  je jedním ze základních výrazových prvků fotografie. Schopnost hloubku ostrosti kontrolovat a pracovat s ní patří k elementárním dovednostem každého fotografa. Obecně se dá říci, že „co je ostré, to je důležité“ (a obráceně – co je důležité, mělo by být ostré). Náš mozek totiž pracuje tak, že ostrým místům obrazu automaticky přiřazuje vyšší prioritu a místům neostrým přiřadí prioritu nižší. Proto vlastně fotografové úmyslně některé části fotografie rozostřují – chtějí pozornost diváka nasměrovat do těch míst, která považují za důležitá, a naopak jiná místa, pro danou fotografii nedůležitá, upozadit. Tím fotograf divákovi podstatně usnadňuje proces „čtení“ a vyhodnocení fotografie – podprahově tím vlastně říká „chci, aby ses díval hlavně sem, ostatní části jsou pro mě nedůležité“.

Velká hloubka ostrosti se typicky používá u krajinářské fotografie (chceme ostré vše od popředí do pozadí). Malá hloubka ostrosti se typicky používá u portrétů, kdy za důležitou část fotky se považuje pouze portrétovaná osoba.

Fotografie s malou hloubkou ostrosti:

 

Čím je hloubka ostrosti ovlivněna

Chceme-li s hloubkou ostrosti pracovat, musíme v prvé řadě vědět, které proměnné ji ovlivňují a jakým způsobem. Pro potřeby základního modulu Fotoškoly se omezím na konstatování, jakým směrem jednotlivé prvky DOF ovlivňují  a nebudu zabíhat do matematických vzorců (nikdy jsem to v praxi ani nepotřeboval).

A) Poměr vzdáleností fotoaparát – objekt – pozadí

Čím dál je zaostřený objekt (rovina zaostření) od fotoaparátu, tím je hloubka ostrosti větší. Čím je blíže, tím je DOF nižší. DOF je také tím nižší, čím větší je odstup zaostřeného objektu od pozadí. Lidsky řečeno – chcete-li mít rozostřené pozadí, mějte rovinu zaostření (=objekt zájmu) blízko k fotoaparátu a daleko od pozadí.

B) Velikost clonového otvoru

Pro malou hloubku ostrosti nastavujeme malá clonová čísla, např. F=2,8. Pro velkou hloubku ostrosti nastavujeme vyšší clonová čísla (např. F=16). (Funkční důkaz zahrnuje delší vysvětlení včetně zavedení definice další veličiny, čímž tady nechci zatěžovat – prostě to přijměte jako fakt.)

C) Ohnisková vzdálenost

Obecně platí, že čím kratší je ohnisková vzdálenost, tím vyšší je DOF. Chceme-li tedy něco/někoho více „odpíchnout“ od pozadí (pozadí více rozostřit), dosáhneme toho lépe s delší ohniskovou vzdáleností (teleobjektivy).

D) Velikost záznamového média

Souvisí s předchozím bodem C). Větší čip generuje nižší hloubku ostrosti, protože pro zobrazení „normálního“ zorného úhlu je potřeba delší ohnisková vzdálenost. Za „normální zorný úhel“ považujeme to, co vidíme vlastním okem. Ne náhodou je to (zhruba) stejný zorný úhel, jaký má objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm na full-frame fotoaparátu (čip velikosti 24×36 mm). Proto se „padesátce“ často říká základní objektiv. Na menším APS-C čipu (23,7×15,6 mm) se stejného zorného úhlu dosahuje s objektivem 35 mm. Běžné kompaktní fotoaparáty s čipem o velikosti 6×8 mm dosahují stejného zorného úhlu při ohniskové vzdálenosti třeba 5 mm, takže u takových fotoaparátů lze s hloubkou ostrosti pracovat jen ve velmi omezené míře. Velikost čipu je však parametr, který nelze běžně měnit. Volíme jej pouze jednou – při pořízení fotoaparátu. Proto před nákupem více než o výrobci fotoaparátu a rozlišení přemýšlejte o velikosti čipu. Kdo říká, že na velikosti nezáleží, ten neví o čem mluví nebo záměrně lže. VĚTŠÍ JE LEPŠÍ! 😉

Hyperfokální vzdálenost

Pojednáváme-li o hloubce ostrosti, nelze tento termín vynechat. Pokud fotografujeme objekty, které jsou velmi blízko k objektivu (třeba půl metru či méně), a zároveň chceme mít ostré i pozadí (jako na příkladu nahoře), velmi často nedosáhneme dostatečně velké hloubky ostrosti ani při krátkém ohnisku a vysokém zaclonění. Ostření „na hyperfokální vzdálenost“ pak může být jedním z řešení. V podstatě jde o to, že pokud zaostříme přesně na nejbližší objekt, část hloubky ostrosti nacházející se před rovinou ostrosti je nevyužitá. Je tedy možné zaostřit „kousek za“ nejbližší objekt, čímž využijeme i přední část hloubky ostrosti a zároveň tím podstatně prodloužíme zadní hranici hloubky ostrosti.

Hyperfokální vzdálenost je potom vzdálenost, na kterou je potřeba zaostřit, tak aby vše od nejbližšího objektu až po nekonečno bylo přijatelně ostré.

Na internetu lze dohledat tabulky hyperfokálních vzdáleností pro jednotlivá ohniska a clonová čísla. V současné době boomu digitální fotografie však považuji tuto techniku již za zastaralou. Nesrovnatelně lepších výsledků v kvalitě fotografií lze dosáhnout technikou tzv. „vrstvení zaostření“ (focus stacking). Tato technika spočívá v pořízení více fotografií (alespoň 2) zaostřených na různá místa v celém poli a pozdější prolnutí fotografií v editoru tak, aby z každého snímku zůstala viditelná pouze ta zaostřená část. Pokud ovládnete techniku focus stackingu společně třeba s metodou HDR, dokonalým krajinářským fotkám už může stát v cestě jen to, že nedokážete vstát dost brzy ráno ;-).

 

Praktické závěry

Chceme-li vyšší hloubku ostrosti, budeme volit kratší ohniskové vzdálenosti, vyšší clonová čísla a rovinu zaostření umístíme dále od fotoaparátu (a blíže k pozadí). Chceme-li DOF nižší, zvolíme delší ohnisko, odcloníme objektiv třeba na F=2,8 nebo méně (Cože, na vašem přístroji to nejde nastavit?!? Tak alou do obchodu pro delší a světelnější objektiv! Takový Nikkor 200 mm f/2 je na portréty doslova k nezaplacení!) a pokud to jde, zmenšíme vzdálenost mezi fotoaparátem a fotografovaným objektem (rovinou zaostření) a naopak zvětšíme vzdálenost mezi rovinou zaostření a pozadím.

. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled

Velké Dářko

Po roce opět na Vysočině.

Velké Dářko.

Tak rád se sem vracím.

Kvůli západům.

Jsou tak… uvolňující. Tak… relaxační. Tak… nabíjecí.

Proto.

Většinou při focení namočím nohy.

Někdy neplánovaně i s botami, jako letos.

Ale co, za ten výsledek to stojí.

. . . [ o ] . . .

QUIT SMOKING 5

Další do série projektu Quit Smoking (Svlečte smoking).

Poděkování patří všem, kteří jakkoliv přispěli ke vzniku této série:
modely – Radim Brychta, Alena Taranzová, Julie Tomaňová
zajištění plynové masky – Magdaléna Dvořáčková
lokace – restaurace East Village Bar & Diner

Díky!

. . . [ O ] . . .

Histogram

Co je to histogram

Když už se bavíme o digitální fotografii, není možné nezmínit histogram. Ale nebojte se. Není to nic zásadního ani složitého. Užitná hodnota pro běžného fotografa v podstatě končí s rozlišením „moc vlevo“, „moc vpravo“ a „akorát“. Jakkoli můžete slovo histogram považovat za obscénní až sprosté, jedná se o statistiku rozložení jasů ve fotce. Ve své podstatě je to dvourozměrný sloupcový graf, kde na vodorovné ose je hodnota jasu od 0 (černá) přes všechny odstíny šedé až po 255 (bílá). Na svislé ose je znázorněna četnost, tj. kolik pixelů má konkrétní hodnota jasu (součet všech pixelů v histogramu by měl zhruba odpovídat rozlišení Vašeho fotoaparátu). Obvykle vypadá jasový histogram nějak takto:

histogram

Z tohoto konkrétního histogramu můžeme vyčíst: úplně černá (sloupec zcela vlevo) je zastoupena jen velmi málo, úplně bílá (sloupec zcela vpravo) není zastoupena dokonce vůbec. Drtivá většina pixelů se nachází někde mezi bílou a černou (což je správně). Četněji jsou zastoupeny tmavší tóny (velký tlustý kopec v levé polovině).

Dnes už běžně můžeme kromě jasového histogramu vidět i RGB verzi, který četnosti jasů dekomponuje na jednotlivé barevné kanály (R-červená, G-zelená, B-modrá).

histogram-RGB

Respektive, histogram celkového jasu (v obrázku ten světle šedý nahoře) je tvořen součtem jasů v jednotlivých barevných kanálech (děleno počtem kanálů). Každý bod (pixel) ve výsledné fotce je reprezentován kombinací těchto tří barev a jim příslušných hodnot jasů. Vzpomenu-li „střední šedou“ z příspěvku o expoziční kompenzaci, ta je reprezentována zápisem RGB (127,127,127). To znamená, že ve střední šedé jsou zastoupeny všechny tři barevné složky stejnou hodnotou jasu – a přesně uprostřed mezi 0 a 255.

K čemu se používá

Histogram každé fotky si můžeme (většinou) nechat zobrazit na displeji fotoaparátu. Jeho hlavní funkcí je umožnit fotografovi posoudit, zda exponoval správně. Zda nemá ve fotce místa s hodnotou RGB (255,255,255), tj. vypálená bílá bez jakékoliv kresby (clipping highlights), nebo naopak plochy s hodnotou RGB (0,0,0), tj. černočerná tma (clipping shadows). Tyto hodnoty obvykle nebývají záměrem fotografa. Fotograf je poměrně sobecký tvor a CHCE, aby na jeho fotce bylo něco vidět. Takže jej zajímají ty hodnoty „mezi“. S hodnotami „mezi“ se totiž dá pracovat v grafických editorech –  světlá místa jdou ztmavit, tmavá místa zase zesvětlit – potřebujeme ale mít mezi jednotlivými pixely jasovou a barevnou variabilitu, aby zůstala zachována kresba. Přepálenou bílou (255,255,255) můžeme sice taky ztmavit, třeba na (210,210,210), ale zůstává nám jednolitá, téměř bílá plocha bez kresby a barvy, která je k ničemu. Analogicky s jednolitou černou (0,0,0). Můžeme ji sice zesvětlit na šedou (např. 50,50,50), ale pořád to bude jen flek jednolité šedé  (všechny barvy jsou ve stejném poměru, žádná nepřevažuje). Proto se snažíme přepálenou bílou a černočernou tmu ve fotce pokud možno nemít.

Jak může histogram vypadat

Histogram nám může leccos napovědět. Může nám říct, že jsme fotku podexponovali (ve snímku jsou zastoupeny převážně tmavé tóny – histogram je natlačený doleva), nebo že jsme ji přeexponovali (ve snímku jsou zastoupeny převážně světlé tóny – histogram je natlačený doprava):

histogram-3

Může nám také prozradit, zda scéna, kterou fotíme, má nízký nebo vysoký kontrast (velikost rozpětí mezi světly a stíny) a zda je náš fotoaparát vůbec schopen dané rozpětí do jedné fotky zachytit. Takto například vypadá histogram scény s malým kontrastem (hluboké stíny ani vysoké jasy nejsou zastoupeny):

histogram-4

A takto vypadá histogram scény s vysokým kontrastem (někdy také říkáme „s vysokým dynamickým rozsahem“): černá (v obrázku zvýrazněna modře) i bílá (v obrázku zvýrazněna červeně) jsou zastoupeny hojně (vysoké sloupce na levém i pravém kraji) a bezpochyby existují tóny tmavší než „naše černá“ a tóny světlejší než „naše bílá“. Ale náš fotoaparát není schopen je do jedné fotky zachytit:

histogram-5

Intuice nám napovídá, že pokud náš fotoaparát nedokáže zachytit celý rozsah jasů i stínů do jedné fotky, o „cosi“ se připravujeme. V takovém případě můžeme buď zvolit svoje priority – exponovat dobře tu část, která je pro nás důležitá a zbytek obětovat – nebo zkusit např. metodu HDR.

Zkrátka, histogram je dobrou pomůckou digitálního fotografa. Kinofilmoví kolegové si o takové vymoženosti mohou nechat leda zdát. Na výsledek si musí počkat, až jejich film projde procesem vyvolání v temné komoře, zatímco my, děti digitální éry, vidíme výsledek na displeji ihned. Neberte však histogram nijak dogmaticky. Ano, obecně je dobré zachytit celý dynamický rozsah. Ale ve fotografii jsou mnohem, mnohem důležitější věci, než snažit se urputně exponovat tak, aby na fotce nebyly bílé body nebo kousek černé. O tom ale až někdy příště ;-).

Co byste si měli zapamatovat

  1. Co je to histogram
  2. K čemu se používá
  3. Jak vypadá histogram podexponované a přeexponované fotky
  4. Co je to kontrast (dynamický rozsah) scény

Kdo má chuť, může si v krátkém testu ověřit, jestli dával pozor.

. . . [ o ] . . .

Návrat na Přehled