Každý z nás se už v životě setkal se slovem „kompozice“ nebo, pro náš účel přesněji, „obrazová/fotografická kompozice“. Fotografové to slovo běžně používají, leč mám za to, že málokdo opravdu rozumí tomu, co to ve skutečnosti znamená. Zkusme se tedy podívat na pudla a zjistit, jestli se dostaneme k jeho jádru.
Nejčastěji se setkáte s definicí fotografické kompozice v této podobě:
„Kompozice je způsob uspořádání fotografických prvků v obraze.“
Definice veskrze obecná. Věta je sice hezká – na první přečtení zní poměrně erudovaně – ale sama o sobě neříká nic užitečného. Narazil jsem v literatuře i na další definice, například:
„Kompozice je způsob vedení divákova oka fotografií.“
Ve své podstatě je to jen opis toho samého jinými slovy. Zřejmě proto, aby se autor vyhnul možného nařčení z plagiátorství. Zpravidla jsou tyto definice doprovázeny výčtem základních kompozičních prvků (linie, tvar, světlo, rytmus, barva, hloubka ostrosti atd.) a větším či menším souborem pravidel (zlatý řez, pravidlo třetin, úhel záběru, perspektiva, symetrie atd.), jakým prvky v obraze uspořádat.
Obě výše uvedené definice mají jedno společné – žádná z nich neříká, JAK komponovat.
Bez dále uvedených pravidel jsou obě definice v podstatě bezcenné. Ano, já vím, že definici nemáme chápat, že stačí, když si ji osvojíme. Alespoň tak to říkával jeden z mých pedagogů matematiky. Pravidla kompozice určité návody poskytují. Například pravidlo zlatého řezu, resp. zjednodušené na pravidlo třetin, nám říká, že obraz rozdělíme dvěma přímkami na třetiny (horizontálně i vertikálně) a ústřední body zájmu umístíme podél těchto přímek nebo na jejich průsečíky (například horizont v krajině, oči v portrétu).
Problé
m však bývá v tom, že někdy je nutné komponovat v rozporu s těmito pravidly. Situace si prostě a jednoduše „vynutí“ umístění objektu zájmu do středu fotky, přestože podle obecně tradovaných pravidel je to zásadně špatně. „Jsou to jen taková doporučení, neberte je moc vážně„, nebo: „pravidla existují proto, aby se porušovala„, zazní obvykle někde v závěru kapitoly nebo článku o kompozici. Potom ale vyvstává otázka, k čemu taková „pravidla“ vlastně jsou? Máme je tedy dodržovat nebo ne? Nebo třikrát ano, jednou ne? Jak to vlastně je? Nebylo by v tom případě jednodušší pravidla nemít?
V jedné knize jsem narazil na definici kompozice, jejímž autorem je Edward Weston. Ten uvádí, že
kompozice je ZPŮSOB VIDĚNÍ.
Na první pohled možná ne uplně jednoznačně srozumitelná definice. Zřejmě je to dáno tím, že je orientována zcela opačně než obvyklé (výše uvedené) definice. Jejich podstatou je totiž zvenčí dodaný soubor pravidel, která si máme osvojit. To je ovšem od základu špatně. Umění je o vyjádření pocitu. Pocity však vycházejí zevnitř, nikoliv zvenčí. Uvnitř sebe sama je potřeba hledat odpověď na otázku, jak komponovat. Dobrá kompozice je tedy podle Westona taková, kdy způsob vidění je z osobního (!) pohledu nejsilnější. Na tuto třetí definici nenavazují žádná pravidla. Není jich totiž třeba. Tato skoro až magická větička v sobě nese jediný univerzální návod, jak komponovat: zapomenout na všechna „pravidla“ a nechat se vést svou vlastní intuicí. Kompozice je způsob vidění. A nikdo přece nemůže jinému říkat, jak má „správně“ vidět.
