O fotoserverech…

Když jsem s focením začínal, našel jsem si jistý lokální fotoserver. Jednou z jeho funkcí je možnost vkládat fotky do virtuální galerie, kde si je ostatní uživatelé (členové komunity?) mohou prohlížet a chtějí-li, tak i komentovat a hodnotit bodovým skóre. Takových fotoserverů existuje bezpočet od lokálních (fotoaparát, digiarena, megapixel atd.) až po globální (např. picasa, flickr, 500px atd.). A tak jsem začal pravidelně vkládat svoje fotky. Byl jsem pyšný na to, že vystavuji do stejné galerie jako (někteří lokální) profesionálové a že moje fotky nedopadají v hodnocení vyloženě špatně.

Postupem času jsem dostal pocit, že úroveň (navzdory zavedení omezení v počtu vkládaných fotek) v průměru klesá a atmosféra se zhoršuje. Z komunity online kamarádů, kteří se snaží se vzájemně respektovat, pomáhat si a posouvat jeden druhého dál, vyrostla komunita poloarogantních samozvaných odborníků na uměleckou tvorbu. Poznámky typu „kompo“ bez dalšího vysvětlení, bodové srážky za kdejakou hloupost. Nadprůměrné hodnocení pro kamaráda, aby nebyl zklamaný, přestože daná fotka je z vlastního pohledu banální výcvak. Někteří jedinci praktikovali dokonce i bodové vendety, pokud někdo jejich „skvělou“ fotku neohodnotil tak, jak si dotyční sami představovali (ano, zažil jsem to na vlastní jedničkonulnou kůži).

Došlo mi, že celý tento koncept angažování se na fotoserveru, diskuse a bodování fotek je pouze a jen… počkejte si na to… ŠUM. Na začátku jsem se vždycky trochu bál, jak asi vybraná fotka v komunitě dopadne. Jestli bude mít vysoký průměr. A jak ji asi ohodnotí ti, jejichž fotky obdivuji. A když nedopadla dobře, byl jsem zklamaný a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Ale to jsem ještě netušil, že jdu špatným směrem. Že se příliš mnoho zabývám tím, co si myslí ostatní. Že si každý den tak trochu lžu do kapsy a nechávám odvádět svou pozornost od toho podstatného – vlastních pocitů.

Aktuálně to cítím tak, že moje fotka je dobrá tehdy, pokud se líbí mně. Pokud se na ni mohu dívat dlouho, aniž by mě omrzela. Pokud se na ni podívám a ona se mnou rezonuje. Pokud ve mně vyvolá emoci. Pak splnila svůj účel. Došlo mi, že cestu vpřed nenajdu u ostatních, ale jen sám u sebe. Když se ostatním lidem líbí, je to samozřejmě fajn a jsem za to rád. Ale není to pro mě měřítko kvality fotky. (Jen aby nedošlo k nějaké desinterpretaci – nebojím se konfrontace, zpětnou vazbu na svoje fotky neodmítám, ale vítám – dokud je konstruktivní. Za zbytečné považuji nutnost obhajovat svoje metody, kompozici atd. před ostatními. Moje fotky vypadají tak, jak jsem chtěl, aby vypadaly.) Snažím se být sám sobě největším kritikem. Jedině srovnání sám se sebou má totiž nějaký smysl. Jestli se posouvám. Jestli jsou moje fotky dnes lepší než moje fotky před rokem. Ale o podstatě srovnávání až někdy příště…

Po pronájmu vlastní domény jsem fotoserver opustil. Místo na hodnocení samozvanými „odborníky“ jsem se zaměřil na sebe a svoje vlastní pocity. Od té doby jsem šťastnější. Nezažívám předposrání z případného nepřijetí fotky komunitou. Nezažívám následné zklamání. Nezaměstnávám svůj mozek přemýšlením o tom, proč tato (pro mě skvělá) fotka propadla a naopak co na téhle (veskrze průměrné) všichni vidí.

Fotím si sobě pro radost. Fotím srdcem. Jsem šťastnější. A moje fotky jsou lepší.

*

P. S. Abych nebyl jen negativní. Musím přiznat, že tomu fotoserveru (a fotce v úvodu) vděčím za kamarádku. Přestože nás dělí generační rozdíl a víc než 300 kilometrů vzdálenosti, je to moje druhá nejlepší kamarádka (ta první nejlepší je moje žena). Díky, Liško… 😉

Fotoďábel

Snad každý, kdo vlastní zrcadlovku, pocítil někdy chuť koupit si nový kus vybavení. Je to logické. Zrcadlovka zpravidla není otázkou jednorázové investice jako kompakt, který si koupíte a máte vystaráno. Zrcadlovka je základ systému, který můžete budovat dlouhá léta. Objektivy, filtry, blesky, stativy, nepřeberné množství studiového vybavení. Vše, na co jen si můžete vzpomenout a co vám pomůže rozvíjet se směrem, kterým chcete jít. Má to však drobné úskalí. Když ještě pořádně nevíte, o čem fotografie ve skutečnosti je, může vás posednout Fotoďábel. Začne vás nahlodávat, věší vám bulíky na nos a snaží se vás přesvědčit o tom, že s dalším (nebo lepším) kusem vybavení se z vás stane lepší fotograf. Pokračovat ve čtení „Fotoďábel“

Kdo je fotogenický?

Lidé mi často říkají

„Ale já vůbec nejsem fotogenický!“

Není-li to jen výmluva, jak nabídku focení zahrát „do autu“ („Co budeš fotit takovýho dědka, vyber si radši nějakou mladou holku…“), ani sami netuší, že  žijí ve lži. Celý konstrukt „nejsem fotogenický“ je špatný už od svého základu. Staví totiž na mylném předpokladu, že fotogeničnost souvisí s fotografovaným objektem. Pokračovat ve čtení „Kdo je fotogenický?“

KOMPOZICE aneb úvaha o definicích

Každý z nás se už v životě setkal se slovem „kompozice“ nebo, pro náš účel přesněji, „obrazová/fotografická kompozice“. Fotografové to slovo běžně používají, leč mám za to, že málokdo opravdu rozumí tomu, co to ve skutečnosti znamená. Zkusme se tedy podívat na pudla a zjistit, jestli se dostaneme k jeho jádru.

Nejčastěji se setkáte s definicí fotografické kompozice v této podobě:

„Kompozice je způsob uspořádání fotografických prvků v obraze.“

Definice veskrze obecná. Věta je sice hezká – na první přečtení zní poměrně erudovaně – ale sama o sobě neříká nic užitečného. Narazil jsem v literatuře i na další definice, například:

„Kompozice je způsob vedení divákova oka fotografií.“

Ve své podstatě je to jen opis toho samého jinými slovy. Zřejmě proto, aby se autor vyhnul možného nařčení z plagiátorství. Zpravidla jsou tyto definice doprovázeny výčtem základních kompozičních prvků (linie, tvar, světlo, rytmus, barva, hloubka ostrosti atd.) a větším či menším souborem pravidel (zlatý řez, pravidlo třetin, úhel záběru, perspektiva, symetrie atd.), jakým prvky v obraze uspořádat.

Obě výše uvedené definice mají jedno společné – žádná z nich neříká, JAK komponovat.

Bez dále uvedených pravidel jsou obě definice v podstatě bezcenné. Ano, já vím, že definici nemáme chápat, že stačí, když si ji osvojíme. Alespoň tak to říkával jeden z mých pedagogů matematiky. Pravidla kompozice určité návody poskytují. Například pravidlo zlatého řezu, resp. zjednodušené na pravidlo třetin, nám říká, že obraz rozdělíme dvěma přímkami na třetiny (horizontálně i vertikálně) a ústřední body zájmu umístíme podél těchto přímek nebo na jejich průsečíky (například horizont v krajině, oči v portrétu).

ProbléDSC_1778m však bývá v tom, že někdy je nutné komponovat v rozporu s těmito pravidly. Situace si prostě a jednoduše „vynutí“ umístění objektu zájmu do středu fotky, přestože podle obecně tradovaných pravidel je to zásadně špatně.  „Jsou to jen taková doporučení, neberte je moc vážně„, nebo: „pravidla existují proto, aby se porušovala„, zazní obvykle někde v závěru kapitoly nebo článku o kompozici. Potom ale vyvstává otázka, k čemu taková „pravidla“ vlastně jsou? Máme je tedy dodržovat nebo ne? Nebo třikrát ano, jednou ne? Jak to vlastně je? Nebylo by v tom případě jednodušší pravidla nemít?

V jedné knize jsem narazil na definici kompozice, jejímž autorem je Edward Weston. Ten uvádí, že

kompozice je ZPŮSOB VIDĚNÍ.

Na první pohled možná ne uplně jednoznačně srozumitelná definice. Zřejmě je to dáno tím, že je orientována zcela opačně než obvyklé (výše uvedené) definice. Jejich podstatou je totiž zvenčí dodaný soubor pravidel, která si máme osvojit. To je ovšem od základu špatně. Umění je o vyjádření pocitu. Pocity však vycházejí zevnitř, nikoliv zvenčí. Uvnitř sebe sama je potřeba hledat odpověď na otázku, jak komponovat. Dobrá kompozice je tedy podle Westona taková, kdy způsob vidění je z osobního (!) pohledu nejsilnější. Na tuto třetí definici nenavazují žádná pravidla. Není jich totiž třeba. Tato skoro až magická větička v sobě nese jediný univerzální návod, jak komponovat: zapomenout na všechna „pravidla“ a nechat se vést svou vlastní intuicí. Kompozice je způsob vidění. A nikdo přece nemůže jinému říkat, jak má „správně“ vidět.

DSC_4346_m

Cesta fotografa

Každá cesta někde začíná

Každý z nás prochází v průběhu času vývojem. S tím, jak dospíváme a stárneme, nabýváme životní zkušenosti, které nás formují. Mění se naše názory, postoje a přístupy, ovlivňují nás různí lidé a různé životní události. Zkrátka, každý člověk absolvuje „svou cestu“ oblastmi, které jej (v lepším případě) zajímají. Já se pokusím popsat to, co doposud byla moje cesta světem fotografie a jakým směrem by se mohla v příštích chvílích (rozumějte letech, jelikož čas letí jako blázen) ubírat.

Do světa fotografie jsem poprvé nakoukl jako dítě. Táta fotil nejčastěji na 35 mm zrcadlovku Praktica Super TL s německou optikou Carl Zeiss Jena 50 mm f/1,8 (ostatně, co víc byste čekali v 80. letech hluboko uvnitř komunistického bloku) a někdy středoformátovým Pentaconem Six TL s šachtovým hledáčkem a základním objektivem Biometar 80 mm f/2,8. Materiál si vyvolával doma, matně si vzpomínám na místnost s tlumeným červeným světlem, ve které bylo několik plastových vaniček se záhadnými tekutinami. Byl jsem toho času malé dítě a moje účast se v podstatě omezila na jedno povolené „ostré“ stisknutí spouště Praktiky (viz fotka) a občasné (lehce zmatené) koukání na zrcadlově převrácený obraz na matnici Pentaconu („Čo to tam robíte? Veď já som tuná, prečo kúkáte dole?“). Nějaký čas poté táta onemocněl a fotografie šla stranou. Z mého pohledu bylo vlastně po všem dřív, než mě tato oblast vůbec stačila zaujmout (bohužel k mé škodě – jak mohly moje fotky dnes vypadat, kdybych měl o 15 let zkušeností víc?). No a jako puberťák jsem se zajímal o úplně jiné věci.

Moje první, cca 1987

Past zvaná technika

K celé problematice jsem se znovu dostal až asi o 15 let později (cca 2002). Jeden známý mi půjčil Tajnou knihu digitální fotografie od Ondřeje Neffa. Po přečtení jsem se rozhodl, že to musím alespoň zkusit. Z uspořených peněz jsem pořídil třímegový, plně automatický kompakt Olympus mju 300. Přece jen, nevěděl jsem, co mám od fotografie očekávat, jestli mě to bude vůbec bavit a tak dále. Lákaly mě dynamicky se rozvíjející možnosti zpracování digitálního obrazu. O analogu jsem v té době neuvažoval – objektiv Prakticy měl (zřejmě?) nefunkční clonu a ze středoformátového Pentaconu jsem měl prazvláštní respekt. Přece jen, není to úplně hračka pro děti. Nemá vestavěný expozimetr (což mi došlo až poté, co jsem původní tátův externí expozimetr vyhodil – byl totiž v ruštině, kdežto já jsem dítě vzdělané jazykem imperialistických yankees) a neměl jsem ve svém okolí nikoho, kdo by mi dokázal vysvětlit základní technické záležitosti kinofilmové fotografie. Kromě toho, digitální obrázky jsou přece „zadarmo“, kdežto za film i jeho vyvolání se musí platit. Přestože jsem se rozhodl pro digitál, oba analogové přístroje mám dodnes doma jako památku na tátu.

Nasával jsem tehdy všechny dostupné informace o (povětšinou) technické stránce focení. Během prvního roku už jsem věděl vše důležité a objevil v sobě dostatek zájmu na to, abych byl ochoten se do toho naplno opřít. Druhý rok byl ve znamení nasávání dalších informací a čekání na okamžik, kdy se digitální zrcadlovky formátu APS-C (v té době největší dostupný čip) stanou cenově přijatelnými i pro běžné smrtelníky. Naštěstí jsem se dočkal a pořídil výběhový Nikon D70.

Na několik dalších let se mi podařilo uvíznout v pasti záplavy technických informací a víceméně opomíjet to podstatné – co je ve fotografii (či umění obecně) esenciální a že vybavení je jen pouhým nástrojem k dosažení cíle. Ne, že by se mi nepodařilo sem tam udělat hezkou fotku krajiny. Znalost technických informací mi v tom bezesporu pomohla, ale v retrospektivním zhodnocení docházím k závěru, že ty hezké fotky vznikly zejména proto, že jsem náhodou byl ve správnou dobu na správném místě. Že málokterá z nich vyjadřuje moje momentální emoční rozpoložení. A že kreativní proces za většinou z nich se omezil na položení a zodpovězení sekundární sady otázek:

„Co vše má/nemá být v rámečku?“
„Jakou clonu nastavit?“
„Jakou rychlost závěrky?“
„Mám nasadit polarizační/šedý/přechodový filtr?“
„S bleskem nebo bez?“ Atd.

To vše mělo jeden neblahý důsledek: za celou tu dobu jsem nepřemýšlel hlouběji o podstatě a cíli fotografie. Nikdy jsem se sám sebe neptal, proč to vlastně celé dělám. Naivně jsem se cítil uspokojen tím 1% subjektivně dobrých fotek, které si troufnu ukazovat světu. Nikdy jsem si však nepokládal tu primární sadu otázek:

„Kdo jsem?“
„Co mě skutečně zajímá“? (Odpovědi „fotograf“ a „fotografie“ jsou opravdu slepá ulička.)
„Co cítím, když se podívám na to, co chci fotit?“

Proč tedy? Nejsem profesionál, takže otázka peněz k obživě jde očividně stranou. Jako koníček, jistě. A pak vzpomínky. Fotka dokáže zastavit čas. Připomíná nám, co všechno jsme prožili. Obraz doby. Svědectví událostí. Vzpomínky po čase blednou. Fotky zůstávají.

Jsou však fotky samy o sobě cílem, ke kterému to všechno směřuje?

Dlouhou dobu jsem to tak cítil. Dlouhou dobu mi to stačilo. (Ano, JSEM jednoduchý a povrchní.) V posledních pár letech mě však ty primární otázky trápí čím dál víc. Kam odtud dál? Jak se ponořit hlouběji? Cítím rozčarování z toho, že na ně nedokážu rezolutně a jednoznačně odpovědět. V průběhu těch deseti let byly okamžiky, kdy jsem zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál. Jestli chci. Jestli mám na to, abych obstál sám před sebou. Vzdát se je TAK snadné. Teď vím, že všechy ty křižovatky na mé cestě jsou přímým důsledkem neschopnosti odpovědět na primární otázky. A důsledkem ultimátním, všeobjímajícím, je tvorba bez cíle. Jako byste se plavili po moři, ale přitom nevěděli, kam vlastně chcete doplout. Nápady ad hoc, takzvané momentální. A nedostatek fantazie, to je pro umělce smrt.

Jedno však vím jistě: ve fotografii jsem objevil tolik zaujetí a vášně, jako doposud v ničem jiném ve svém životě. Když mám prst na spoušti a hledáček u oka, na ničem jiném nezáleží. Jen já a „okamžik“. A cítím, že je to záležitost, které se nemůžu vzdát. Přes všechny útrapy a neúspěchy (a že jich není málo) vždycky najdu vůli vzít tu věc zase do ruky a pokračovat dál.

Transice

Najít odpovědi na primární otázky. To je úkolem, který člověka posune dál a rozvíjí. Inspirace a motivace, která vzniká uvnitř člověka. Ne ta, která přichází zvenčí. V jedné knize jsem četl, že „Photography is a statement.„, v překladu: „Fotografie je prohlášení, výpověď, názor.“ Uvědomil jsem si, že když přemýšlím nad tématy, která mě zajímají či nenechávají lhostejným (a fotografii uchopím jako nástroj potřebný k vyjádření názoru), nápady přicházejí relativně snadno. Je totiž nesnadné mít názor na něco, co vás nezajímá. A je nemožné mít názor, pokud nevíte, na co jej máte mít. Názor. Vyjádření osobního postoje. Fotografie jako soubor schopností a dovedností, který bude sloužit „vyššímu“ cíli. Na tom založím svůj další projekt.

Moje cesta dostává směr. Poprvé za tu dlouhou dobu střelka kompasu ukazuje jedním směrem. Nevím, jestli ten směr je správný, ale je to směr. Ne jen neurčité otáčení.

Street…

Když se řekne street fotografie

Street1Street neboli pouliční fotografie je žánrem dokumentární fotografie, která zobrazuje lidi a věci v běžných, nearanžovaných situacích na veřejně přístupných místech. Často se koncentruje na jediný, tzv. „rozhodující“ okamžik. Jedním z jejích cílů je zachytit obraz doby. Pokračovat ve čtení „Street…“

Signál a šum

Obecně:
SIGNÁL je znamení nebo stručná zpráva, nesoucí informaci.
ŠUM naproti tomu jsou data bez významu, vznikající jako vedlejší produkt jiných aktivit. Šum poškozuje a zkresluje signál.

V digitální fotografii:
Dopadem fotonu na snímací čip fotoaparátu dojde k vyzáření jeho energie. Světlocitlivá buňka snímače (pixel) vygeneruje příslušně velký elektrický SIGNÁL. Generovaný signál je však ovlivněn i jinými druhy existujícího elektromagnetického záření (rádiové vlny, mikrovlny, teplota polovodičových součástek atd.), čímž vzniká náhodný, nechtěný náboj, neboli ŠUM.

Tolik Wikipedie.

Video, které natočil Zack Arias pro server scottkelby.com. Můj oblíbený nástroj motivace. Pro ty, kteří nevládnou angličtinou, uvádím pod videem český překlad komentáře.

„Děkuji ti Liso za milé přivítání. Už devět týdnů jsem nebyl na sociálních sítích. Chtěl jsem vám dát vědět, co se se mnou děje a ukázat vám několik věcí, které teď používám. Například tento stařičký fotoaparát formátu 8×10 palců nebo Strobo Gobo od firmy Lastolite – což je ta nejlepší věc, kterou kdo vyrobil pro malé systémové blesky asi tak od doby, kdy se narodil Joe McNally. A to je, pravda, už hodně dávno. Mohl bych vám také ukázat, co nosím ve své brašně. Ale mnohem lepší bude, když vám ukážu, co je uvnitř mé hlavy!

Signál a šum

Šum, šum, šum. Kéž by v mé hlavě bylo víc signálu. Když se vnitřně zklidním, zkouším chytit signál. Ale šum, šum se vždycky vrátí.

Zjistil jsem, že dokážu chytit signál, když věci rozložím na jejich základní elementy: Co je fotografie? Tělo fotoaparátu, objektiv a světlo. To je vše. Je to jednoduché. Tělo má závěrku, objektiv clonu. A těmito dvěma věcmi regulujeme světlo. Tělo, objektiv, světlo. To je vše.

Šum se objeví, když začnu moc přemýšlet: Které tělo mám použít? Který objektiv? Který blesk? Budu fotit s tvrdým světlem nebo s měkkým světlem? Budu fotit na černé pozadí nebo na bílé pozadí? Bože, to je tak nudné, vždycky fotím na černé pozadí. Vždycky fotím na bílé pozadí. Co kdybych šel hledat vhodná místa pro focení? Kam mám jít? Co to vlastně dělám? Co se snažím světu říct? Co……? Co…? Co?!?

Myslíte si, že koupě nového těla vyřeší Vaše problémy? To je šum.
Klesá Vám sebevědomí? To je šum.
Srovnáváte se s ostatními? Šum.
Sledujete, kolik máte lajků na Facebooku? Šum.
Učíte se svítit? Signál. Používat lépe vybavení, které máte? Signál.

Hledejte v životě signál, ne šum.