V hlavě

To co vidíte nahoře, není pro mě tak úplně typická fotka. Alespoň tedy ne v intencích toho, co tu běžně věším. Přesto jsem měl neodolatelnou potřebu tuhle fotku udělat. Její hodnota je pro mě nikoliv vizuální, ale ryze symbolická.

jedné chytré knize jsem četl, že věci fotografujeme pro to, čím jsou, a pak pro to, čím JINÝM jsou. Jednodušeji řečeno, v našich rozhodnutích o tom, co fotografovat, hrají důležitou roli asociace nyní viděného s jinými věcmi nebo situacemi z našich životů.

Když jsem vloni poprvé viděl ten barák a k němu přilepenou polorozpadlou kůlničku, uvědomil jsem si, že něco takového aktuálně prožívám ve vztahu k fotografii. Něco na způsob ostrovů z populárního animáku V hlavě. Dům zde reprezentuje váš život a osobnost a časem k němu lepíte kůlničky všeho, co děláte a co vás ovlivňuje. Kůlnička rodiny, kůlnička adrenalinových sportů, kůlnička hulení trávy… každý má to své. Já před patnácti lety postavil kůlničku fotografie. Dlouho stála bez údržby. Víc než deset let. Pak do ní někudy zateklo. Zřejmě na mě dolehl pocit neschopnosti uspokojivě zodpovědět fundamentální otázku toho mého cvakání – proč to vlastně dělám. Aby fotka nebyla konečným produktem, ale nástrojem/prostředkem k dosažení vyššího cíle. Jenže CO je ten vyšší cíl? Pomalu jedna po druhé začaly uhnívat střešní latě, až nedokázaly unést tíhu svého břemene. Střecha se propadla a kůlničce hrozilo celkové sesunutí.

Dlouhé měsíce jsem stál na rozcestí a přešlapoval. Volby byly přitom jasné – buď kůlničku zbourat a přilepit k domu jinou, nebo ji opravit tím, že najdu odpovědi. Teď vás určitě napadne, že asi nebudu moc bystrej, když dojít do této fáze mi trvalo víc než deset let. Jenže já celou tu dobu takovou otázku řešit nepotřeboval. Drajv pro fotku tam byl od začátku sám o sobě a to mi vždycky stačilo. Pak to tak nějak plíživě a nepozorovaně přišlo. A tak jsem provedl celkovou dekonstrukci až k základům a čekal, co z toho bude.

A ty odpovědi jsem skutečně našel. Dokonce mě to oklikou přivedlo zpět k Projektu Portrét, jehož třetí etapa se právě začíná rozjíždět.

 

Na rozcestích se všichni ocitáme s železnou pravidelností.

Některá jsou jednoduchá, jiná ne.

Záleží jen na vás, jakou cestou se vydáte.

Vzdát se je snadné.

Už jen TO je důvod, proč to nedělat.

 . . . [ o ] . . .

Napsat komentář