Nedávno se oženil můj nejlepší přítel (Rusovlasá promine), svědek, První rytíř a bratr v životě i smrti. Známe se už přes dvaadvacet let. Pořád jsem čekal, kdy z kluka dospěje v muže. Zatímco většina jeho vrstevníků je po třicítce už dávno ženatá/vdaná a vychovává děti, on nic. Pořád ten stejný bezstarostný kluk jako kdysi. Když to pak najednou přišlo, došlo mi, že to nebylo otálení, ani obyčejná smůla na holky. Bylo to strategické vyčkávání na tu pravou. O to víc mě potěšilo, že jsem si to celé mohl užít z místa hned za ženichem.
Akce to byla veskrze komorní a pohodová. Věděl jsem, že to poslední, co by chtěli, je zvědavý objektiv všudypřítomného cvakálisty. Přesto mi to nedalo a zeptal jsem se, jestli můžu vzít ten přístroj, co krade duše, a sem tam cvaknout nějakou tu momentku. Kdo se totiž nezeptá, nedostane povolení. A já ho dostal.
Vybrané fotky jsem sice nechal vytisknout, ale přišlo mi to takové fádní, obyčejné, nedůstojné. Chtělo to něco jiného. Lepšího. Něco, co jim vydrží déle než papírová obálka s pár fotkami, kterou založí někam, kde ji už nenajdou. A tak jsem vsadil na fotoknihu, vylepšenou několika vtípky v komiksových bublinách. V dárkovém balení. Nebylo to typické focení typické svatby. Nejsou totiž typický pár. Jen střípky z jedné akce ve stále ještě nervozní době koronavirové. Věřím, že se bude líbit. A že je to neurazí. Jsou totiž pár s nadhledem.
Díky za článek a prohlídku svatebí knihy novomanželů. Měli i družinu mládenců a družiček, poznávám děti a sluší jim to. Fotografie naprosto profesionální.