Kompozit ve fotografii

Co je to kompozit

Kompozit neboli složenina je, zjednodušeně řečeno, fotka poskládaná z více různých fotek. Výsledkem je fiktivní celek, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Laickým pohledem by se mohlo zdát, že kompozit je produktem digitální éry. Opak je ale pravdou – kompozity vznikaly ještě dávno před prvním digitálním čipem, v temných komorách, ustalovačích, vývojkách a pod zvětšováky experimentujících fotografů kinofilmové doby. Kompozit tedy není ničím novým. Spíše bych řekl, že s nástroji dnešní doby je jeho tvorba jednodušší a možnosti méně omezené. Je jen na osobním vkusu autora, jak daleko je ochoten zajít.

Proč se to dělá

Důvodů existuje celá řada, mezi ty hlavní patří:

1. úspora nákladů – je jednodušší a levnější vyfotit samostatnou postavu ve studiu. Nemusíte nikam stěhovat tuny vybavení (platit asistenta-nosiče), v případě najímání profesionálního modelu platí, že čím méně času, tím menší náklady;
2. úspora času – vhodná pozadí můžete fotit kdykoliv – o dovolené, při cestě do práce atd. Průběžně si můžete vytvářet fotobanku nejrůznějších pozadí a poté v editoru vhodně párovat s postavami. Pokud se Vám pozadí (nebo postava) nebude líbit/hodit, jednoduše je vyměníte za jiné, které bude ke konkrétní postavě (pozadí) lépe ladit. Jednotlivá pozadí i postavy můžete používat opakovaně;
3. osvětlení pod kontrolou – máte k dispozici zázemí studia, lze fotit v kteroukoliv denní dobu (to platí pro jedince typu slepice; jedinci typu sova mohou fotit v noci) a nejste nijak omezeni počasím.  Také se Vám nestane, že při plném slunci budete mít málo výkonné blesky.

Jak se kompozit vytváří

Nejprve je potřeba mít VIZI, tj. představu o tom, co vlastně chceme vytvořit a jak má výsledek vypadat – to bývá obvykle ta nejtěžší část. Neméně důležité je také spárovat postavu a pozadí tak, aby spolu logicky souvisely. Jen těžko vám někdo uvěří, když drsného gangstera zasadíte do rozkvetlé japonské zahrady nebo plavce před fotbalovou branku… A o to jde u kompozitu především – o uvěřitelnost. Není nutné se tvářit, že kompozit není fake. Je. Chytrý autor se to však nesnaží skrýt, chytrý autor udělá fake tak, aby byl uvěřitelný.

Poté je třeba obstarat zdrojové fotky. Pokud jde o kompozit s celou postavou, je důležité při focení postavy i pozadí zachovat stejnou výšku fotoaparátu od země a pokud možno také ohniskovou vzdálenost. Fotky s delším ohniskem mají jinou perspektivu než fotky s kratším ohniskem. Oko (resp. mozek) to ví a nenechá se oklamat!

Při focení pozadí je populární metoda HDR (není to nezbytné). Focení postavy však vyžaduje takové svícení, aby ji bylo možné jednoduše vyříznout od pozadí. Často se používají tři světla – dvě ze stran a mírně zezadu (kvůli lepší definici obrysů) a jedno zepředu (uprostřed), které osvětluje obličej a zbytek postavy.

Jakmile máte zdrojové fotky, může začít čarování ve Photoshopu. Snažíte se co nejlépe vyříznout postavu a sladit ji světelně a barevně s pozadím (podrobně to tady popisovat nebudu, je to poměrně složité a existují na to vynikající videotutoriály od profesionálů – Glyn Dewis, Joel Grimes a další). Výsledný obraz se pak skládá vrstvením jednotlivých (kusů) fotek na sebe a jejich vzájemným prolínáním. Je možné/vhodné zakomponovat také úpravy, které dodají kompozitu na realističnosti a tím uvěřitelnosti – stínování, různé atmosférické podmínky atd. Tady už to není čistá fotografie, ale prolíná se s grafikou. Jak daleko je ochoten autor zajít, je jen věcí jeho vize a osobního vkusu.

Já jsem si kompozit zkusil při tvorbě pro projekt DEDPXL („Get Low“), jak jsem psal v příspěvku o černém fotovíkendu. Výsledek vidíte nahoře. Zkusil jsem však i klasickou cestu – vše na místě, bez triků, hezky řemeslně „správně“, autenticky. V tom případě to může vypadat asi takto:

Oba způsoby mají svá pro a proti. Klasická cesta má kouzlo autenticity a umění řemesla fotografie, kolorované množstvím nezapomenutelných zážítků z focení na lokaci. Třeba, když se z opodál posedávajícího, vaším směrem pokřikujícího výběru místního Klubu mladých opilců odpoutají dva nejodvážnější a přijdou s vámi udělat interview – a nedej bože, aby u toho ještě byla pistole. To byste ve studiu určitě nezažili 🙂 Kompozit zase láká v podstatě neomezenou škálou možností.

Je kompozit klamáním diváka? Je z tohoto pohledu etickým přístupem ve fotografii? O tom zase někdy příště 😉