K narozeninám

Zhruba před dvěma lety se mě Rusovlasá ptala, co bych chtěl k narozeninám. Řekl jsem, že chci „opušťák“ na Moravské Toskánsko, do krajinářské Mekky naší republiky. S přespáním, abych tam byl jak na večerní, tak ranní světlo. Už už jsem se chystal, že vyrazím, na konci března to mělo být to pravé. Pak přišel covid, všechny nás zavřel doma a dárek musel být odložen na neurčito.

Vyšlo to až letos. Sice v trochu jiném formátu, než jsem původně zamýšlel, to ale nebylo na škodu. Šardice, Svatobořice-Mistřín, Násedlovice. Krásných pár hodin strávených v inspirativní zemědělské krajině, kde dobrý záběr můžete najít o dost častěji než jinde. Klíčem je dlouhé tele (klidně 200 mm a víc) a dobrý stativ. No a dobré světlo (ale to je potřeba vždycky, přece byste nečekali něco jiného). Když na ně máte trochu štěstí, je to jako v pohádce. Jediné co vás štve je, že nemůžete být aspoň na dvaceti různých místech současně. Tím pádem ale máte 19 dobrých důvodů, proč se sem vrátit 🙂

Vstával jsem v 5 hodin, abych tam byl první. Povedlo se, u rozhledny Soudek nad Šardicemi jsem byl ještě před kolegy z Bohemian Journeys. Celé ráno ale bylo totálně zatažené, šedé, nijaké. Navíc se mi nedařilo najít kompozici, která by stála za to. Nakonec jsem to (asi trošku znechuceně) zabalil a vyrazil objevovat nové pohledy jinam. Cestou jsem na chvíli zastavil nedaleko autovrakoviště Šardice-Rajčatárna. Asi na 3 minuty se slunko prodralo vrstvou mraků a já měl zrovna to štěstí, že jsem stál vedle auta s foťákem v ruce. Pár cvaků na každou stranu a kouzlo zase zmizelo.

Takovou fotku si dokážu představit ve velkém fomátu na zdi. Toho dvouletého odkladu nelituji. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám. A já už teď vím, že se tam budu vracet častěji.

. . . [ o ] . . .

Adventní

A je to tu…. První adventní neděle. Těším se, letos na mě ta vánoční atmosféra leze nějak dřív. A když ani nebudou ty vánoční trhy, tak jsme si aspoň rozsvítili na návsi stromeček…

Zátišíčka obvykle nefotím, ale Rusovlasá tak hezky vyzdobila balkon, že jsem nemohl odolat. Stačilo jen dát foťák na stativ, aktivovat samospoušť a přidat světlo luny… 🙂

Krásný advent všem.

. . . [ o ] . . .

Ranní štatl

Po dlouhé dlouhé době jsem opět vyrazil ráno na Špilberk. Abyste v polovině února stihli modrou hodinku a úsvit, nemusíte ještě vstávat uprostřed noci. Vyplatí se přijít včas – ještě potmě. Jednak chytíte nejlepší místo – ostatní se musí smířit jen s tím, co zbylo. Jednak máte šanci chytit ještě noční světla. Východ slunce totiž v 99 % případů přichází až dlouho poté, co zhasnou.

Stejně jako dnes. Dvě fotky, ze kterých je ta výsledná složena, dělilo celých 46 minut. Tuto techniku jsem již jednou popisoval zde.

A když budete mít štěstí, zastaví se u vás další fotograf z cizího státu a vy budete mít třeba možnost potrénovat konverzaci. Tak jako já dnes 🙂

. . . [ o ] . . .

Vzpomínka na jaro

Někde jsou závaly sněhu, v Brně to vypadá jakoby zima ještě ani pořádně nezačala. A do jara je daleko. Už mi ale chybí, tak vzpomínám.

Foceno 21. dubna 2018, mezi Žebětínem a Veselkou.

. . . [o] . . .

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?

Okno

Opět se blíží změna času na letní a to je ten nejlepší čas pro focení východu slunce. Nejenže nemusíte vstávat tak brzy, ale dokonce máte ještě šanci zachytit noční světla města. Tedy, ne že byste jindy neměli, ale právě těsně před změnou času nemusíte na místě strávit hodiny, abyste měli obojí. A máte-li po ruce šikovný editor, můžete mít obojí v jedné fotce! Pokračovat ve čtení „Okno“

Zimní Prýgl

Hledání kompozic v tuhých mrazech nedělního pozdního odpoledne. Původně to měla být dlouhá expozice na Žebětínském rybníku, ale vzhledem k tomu, že se tam momentálně o víkendech vyskytuje asi tak stovka lidí lačných pilování brusařského umění, rozhodl jsem se nakonec vyrazit na přehradu. Za doprovodu podivných, téměř až vesmírně znějících zvuků nesených pevným ledem na vzdálené kilometry jsem prošel kousek pláže mezi hasičskou stanicí a Sokolským koupalištěm a ulovil pár záběrů. Konkrétně na tomto mě zaujal odraz barvy oblohy na ledových krách a kameny v popředí. Aplikoval jsem svých 5 tipů pro focení krajiny – stativ s sebou, včasný příchod, počkat na zajímavé světlo, najít zajímavé popředí a jít blíže k zemi. A každý z těch tipů přispěl svůj nezanedbatelný díl ke vzniku celkem ucházející fotky.

. . . [ o ] . . .

Velké Dářko

Po roce opět na Vysočině.

Velké Dářko.

Tak rád se sem vracím.

Kvůli západům.

Jsou tak… uvolňující. Tak… relaxační. Tak… nabíjecí.

Proto.

Většinou při focení namočím nohy.

Někdy neplánovaně i s botami, jako letos.

Ale co, za ten výsledek to stojí.

. . . [ o ] . . .

Zpátky do dětství

Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.

. . . [ O ] . . .

Jak fotit HDR (2)

HDR – zpracování v PC

První díl: Jak fotit HDR (1)

Usedli jste doma k PC, připojili fotoaparát nebo vetkli paměťovou kartu do čtečky a netrpělivě čekáte, až se vám fotografie objeví na monitoru. Ještě před samotným prolínáním je potřeba udělat základní přípravu snímků (já ji provádím v Adobe Lightroom). Vyberete si jeden dobře exponovaný snímek (typicky „střed“ či ten světlejší ze dvou), na kterém uděláte nezbytné korekce – vyvážení bílé, vyklonování smetí na čipu/objektivu či objektů, které se vám do snímku nehodí, případně drobné úpravy expozice. U zbývajících snímků jen synchronizujete nastavení se základní fotkou tak, aby kromě expozice byly všechny stejné. Poté všechny fotky ze série označíte a exportujete do aplikace, ve které budete prolínat. V tomto bodě je nutné vybrat, jakým způsobem chcete pokračovat dál. Jak už to tak bývá, máte na výběr dvě možnosti – automatickou a manuální.

Automatická

metoda spočívá v tom, že prolnutí snímků přenecháte počítači (nebo funkci vestavěné do vašeho fotoaparátu) a ten udělá vše za vás. Fotky prolne podle svého nejlepšího uvážení a nabídne vám výsledek, se kterým můžete dále pracovat. Pro PC existuje bezpočet aplikací, které svěřený úkol lépe či hůře zvládnou – z nejznámějších jsou to třeba Photomatix, Aurora HDR, HDR Efex Pro a další. Výhody – je to rychlé. Ale to je tak vše. Jak už to tak u automatických věcí bývá, nemáte nad procesem kontrolu a počítač automaticky kalkuluje a prolíná všechny obrazové body. Pár let jsem tu a tam s různými programy experimentoval, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého výsledku. Fotky většinou vypadaly tak uměle (až groteskně), že první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo: „Hele, tady někdo prohnal fotky Photoshopem a moc to nezvládl“. A to je podle mě špatně. Já chci, aby vás jako první napadlo: „Wow, úžasné světlo! To musel být kouzelný okamžik. A to množství detailů… Moment, není to HDR? Nevím, nejsem si jistý.“ Dělat HDR proto, aby bylo na první pohled zřejmé, že je to HDR, a jakým softwarem bylo procesované (jako například zde), to není můj šálek kávy. Možná to fungovalo před sedmi, deseti lety (cca 2006), kdy to bylo neokoukané. Nechci samozřejmě nikomu upírat jeho záměr. Ať si každý dělá, co chce. Já to dělat nebudu. A tak jsem software pro automatické prolínání expozic proklel a navždy zavrhnul.

Manuální

metoda je pracnější a její podstatou je to, že fotky „navrstvíte“ na sebe, z každé necháte viditelné jen něco a ostatní části skryjete. Můžete si to (velmi zjednodušeně) představit jako skládačku. Položíte na stůl základní obrázek, zehdr-1 kterého ale má být vidět jen spodní část. Pak vezmete jiný obrázek (resp. stejný obrázek, ale jinak exponovaný), ze kterého má být vidět jen horní část. Spodek mu vygumujete a umístíte na stávající vrstvu. Ve výsledku tak vidíte z každého obrázku jen část. Tento postup ale předpokládá, že aspoň trochu víte, jak se ve Photoshopu dělají výběry a co je to maska vrstvy. Klíčové je dobře zvládnout přechody mezi jednotlivými vrstvami, tak aby nebylo poznat, kde jedna fotka končí a jiná začíná. Jakmile jsou expozice dobře prolnuté, můžete pokračovat libovolně dlouho v dalších úpravách. Je to více práce s předpokladem trochy samostudia. Ale odměnou za vynaložené úsilí vám budou fotky, které vypadají realisticky, aniž by z nich hlasitě křičelo „Hodina a dvacet minut v editoru!“.

Samotný proces prolínání ve Photoshopu je víceméně technická záležitost a její úspěšnost závisí do velké míry na zkušenostech. A já jsem si na začátku předsevzal, že tento blog bude více o fotkách než o technice, a to chci dodržet. Podrobnější vysvětlení by vydalo na několik samostatných kapitol a zahrnovalo by velké množství pro laiky obskurně znějících termínů, takže se do toho raději nebudu pouštět (vážní zájemci si vygooglí „luminosity masks“). Tak se místo toho radši pokochejte prvními pokusy 🙂

… [ o ] …

Jak fotit HDR (1)

Co je to HDR a dynamický rozsah

HDR je zkratka pro „High Dynamic Range“ neboli „vysoký dynamický rozsah“. Obvykle se tím označuje fotografie, která zachycuje dynamický rozsah vyšší, než dokáže náš fotoaparát pojmout do jednoho snímku. Nejlepší ale asi bude začít hezky od začátku.

Každá scéna má určitý rozdíl mezi jasy (světlé části scény) a stíny (tmavé části). Tomuto rozpětí mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny se říká dynamický rozsah. Různé scény mají různý dynamický rozsah. Tam, kde je malý rozdíl mezi jasy a stíny (např. při zamračeném dni), je malý/nízký dynamický rozsah. Tam, kde je velký rozdíl mezi intenzitou světla ve světlých částech a intenzitou světla v tmavých částech scény, je velký dynamický rozsah (typicky když svítí slunce). Při focení (zejména krajin) se velmi často setkáváme se scénami, které mají vysoký dynamický rozsah. Digitální fotoaparáty zatím bohužel nejsou tak dokonalé, aby dokázaly vysoký dynamický rozsah zachytit do jednoho snímku. O část detailů tak obvykle přijdeme. Typicky si musíme vybrat, zda budeme exponovat „na stíny“ (tj. zachytíme dostatek detailů a kresby v tmavých částech, ale přijdeme o detaily v jasech), nebo „na světla“ (takže máme dobře zachycené jasy, ale přijdeme o detaily ve stínech), nebo „na střed“ (zachytíme maximum obrazových informací, ale obětujeme nejvyšší jasy a zároveň nejhlubší stíny).

Příklad: Ráno vstaneme a přijedeme k vodě. Slunce právě vychází – ideální čas na focení. Najdeme vhodné popředí pro kompozici a uděláme kvalifikovaný odhad: od nejjasnějšího slunce po nejtmavší stíny má scéna rozsah, dejme tomu třeba, 16 EV (expozičních stupňů). Náš fotoaparát však zvládne jen asi 12 EV. Logika věci napovídá, že když je něčeho 16, tak se to jen těžko vejde do něčeho s kapacitou 12. Při fotografování tak musíme zvolit, zda zachytíme rozsah 0-12 EV (stíny), 4-16 EV (světla) nebo něco mezi tím: 2-14 EV (střed).

Abychom mohli mít celý dynamický rozsah v jednom snímku tj. dobře prokreslené nejvyšší jasy i nejhlubší stíny, musíme na to jít oklikou. Jinými slovy, obejít fyzikální limity nedokonalé techniky. Tento problém může dost dobře vyřešit přechodový filtr, který ztmaví pouze vybranou – nejsvětlejší – část obrazu (zpravidla oblohu) a tím sníží dynamický rozsah scény. Kdo jej nemá nebo z nejrůznějších důvodů nechce používat, může si pomoci metodou HDR. Podstatou HDR je pořídit více snímků s různou expozicí, abychom zachytili dostatek detailů jak v jasech, tak ve stínech, a poté v PC obrazy prolnout tak, aby divák měl pocit, že se dívá na jedinou fotku.

3ptych-2

Jak fotit HDR?

Existují v zásadě dvě metody. Jedna je víceméně automatická, druhá vyžaduje o trochu více práce. Obě metody se označují anglickým „bracketing“, v překladu něco jako „odstupňování expozice“.

Automaticky – většina dnešních fotoaparátů je vybavena funkcí bracketing („BKT“), která umožňuje vyfotit předem daný počet snímků s předem daným odstupňováním. Pokud chceme tuto metodu použít, stačí funkci na fotoaparátu aktivovat, nastavit parametry a pak už jen mačkat spoušť (jednou či vícekrát podle toho, zda náš fotoaparát umí/neumí sekvenční snímání). Já typicky používám nastavení „3 snímky s rozdílem 2 EV“ (jedna expozice na střed, jeden snímek podexponovaný o 2 EV od středu a jeden přeexponovaný o 2 EV nad střed); tím dokážu zachytit o 4 EV větší rozsah, než je můj fotoaparát schopen zvládnout – třeba těch výše uvedených 16 EV. Fotit můžete v jakémkoliv automatickém (P, Auto) nebo poloautomatickém (A, S) režimu (vše kromě manuálu). Výhodou této metody je, že focení je velmi rychlé a nemusíme nad ničím přemýšlet. Nevýhodou je, že jsme omezeni přednastaveným počtem snímků (podle modelu fotoaparátu), že rozsah scény nemusíme odhadnout úplně přesně a že fotoaparátem změřený „střed“ je úplně jinde, než bychom si sami představovali.

Manuálně – tato metoda je o něco pracnější, podává však výsledky s nekompromisní přesností. Základem je manuální expoziční režim (ISO, čas i clonu nastavujeme ručně). Typicky zvolíme nejnižší ISO (kvůli šumu) a vhodnou clonu (kvůli hloubce ostrosti) a postupně měníme pouze čas expozice, přičemž nejsme omezeni počtem snímků. Fotíme prostě tolik snímků, kolik potřebujeme k zachycení celého dynamického rozsahu a s takovým odstupem, který si sami zvolíme. Na histogramu pak kontrolujeme, abychom zachytili dostatek detailů ve stínech i v jasech. Výhodou je ta nekompromisní přesnost. Potenciálním problémem mohou být pohybující se předměty (typicky vodní vlny a mraky), které mezi jednotlivými expozicemi mění svou polohu, a je tedy nutné při prolínání v PC dávat větší pozor.

Při obou metodách se vyplatí použít stativ. Jednak snímky (a to nejen ty exponované „na stíny“) mohou mít expoziční čas tak dlouhý, jaký z ruky nedokážeme bezpečně udržet, a jednak později při zpracování bude mít váš počítač jednodušší práci se zarovnáváním. Kdo má dálkovou spoušť, mohu ji jen doporučit (nic nenaštve víc, než když fotoaparát pečlivě umístěný na stativu roztřesete vlastní rukou při mačkání spouště). Mějte na paměti, že čím vyšší odstup mezi jednotlivými snímky zvolíte, tím hůře se vám pak budou v PC prolínat. 2 EV jsou takové rozumné maximum, více už bych nedoporučoval. Focení do RAW snad nemusím připomínat. Jakou metodu zvolíte, už nechám na vás. Není to tak, že by jedna byla dobrá a druhá špatná. Každá má své výhody a nevýhody. Zvolte tu, která bude více vyhovovat povaze vaší fotografické osobnosti J.

Pořízením zdrojových snímků končí první polovina cesty k HDR fotografii. Pokud jste smysluplně zkomponovali a neroztřásli, čekají vás doma u PC vzrušující chvíle při druhé polovině kreativního procesu – vyvolávání snímku metodou prolínání více expozic (multiple exposure blending).

2. díl: HDR – zpracování v PC

… [ o ] …