Babička si objednala fotku dětí, že prý potřebuje čerstvou, aby měla na co koukat. Nou problém. Jdu na to jako obvykle – způsobem, který se tak nějak spontánně zformoval praxí za dobu, co fotím. Pye Jirsa (provozující skvělý web SLRLounge.com) tento přístup uceleně popsal a říká mu „C.A.M.P. framework“.
Jde o zkratku z počátečních písmen slov „Composition“ (kompozice), „Ambient“ (přirozené světlo), „Modify/Add“ (upravit/přidat) a „Photograph“ (vyfotit).
Strategie je jasná. Fotíme v interiéru, chce to nízké clonové číslo – zejména proto, že tam není úplně moc světla. Podmínky jsou konstantní, takže manuální režim dává smysl. Ze všeho nejdříve najdeme vhodnou kompozici – světýlka na nábytku působí jako zajímavý grafický prvek – a naskládáme děti („Composition“). Dál určíme požadovanou expozici přirozeného světla. Mně se líbí pozadí o něco podexponovat – zde vyšla 1/100 s. při f/2,8 a ISO 200 („Ambient“). Takový kompromis mezi rozumnou hloubkou ostrosti, nízkým šumem a časem, který jde při ohnisku 85 mm bezpečně udržet z ruky. A jak na popředí? Když to nechám jen na přirozeném světle, budou totálně ve tmě. Přidávám tedy blesk do čtyřiadvacetipalcového softboxu (pozice centrálně shora zcela před dětmi) a na zem po celé šířce rozprostírám stříbrný obal na velkou odrazku („Modify/Add“). Tím, že blesk svítí ze softboxu a téměř svisle dolů, nerozplizává se nekontrolovatelně po celé místnosti (jako kdybych svítil třeba deštníkem) a neruší atomosféru ambientního osvětlení. Jeho úkolem je jen expozičně „odpíchnout“ děti od pozadí. Velká stříbrná odrazka zase zařídí, že nemají tmu v očích a pod bradami. Výkon blesku? Nic velkého. Trochu. Vyváženě. Ne nukleárně. Ne tornádo, které odnáší střechy, krávy a auta. S citem smíchat s již existující expozicí. Jako když v létě foukne větřík do vysoké trávy. Bylo to tuším TTL -1,7 EV. A fotíme („Photograph“).
Nejdůležitější element? Výraz. Snažil jsem se děti pozitivně motivovat, ale nějak se mi nedařilo je svým euforickým povzbuzováním strhnout k tomu samému. Dva metry za mnou to celé pozorovala Rusovlasá. Když viděla, jak se moje snaha zcela míjí účinkem a já začínám být zoufalý, elegantně přispěla svou troškou do mlýna:
„A Prvorozený štípne obě holky do zadku!“
A tohle je fotka, která následovala necelou vteřinu po tom. Když jsem pak na Rusovlasou upřel svůj pohled mixující rovným dílem úžas a obdiv, jen suše dodala: „Já vím. Nemáš zač. Až zas budeš příště potřebovat, tak si řekni.“
Úkol splněn. A já se už teď těším, jak budu příště zase CAMPovat.
. . . [ o ] . . .