Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.
Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.
Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.
Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:
Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).
Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.
Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.
. . . [ o ] . . .
