Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Zelená

Po dlouhé době zapršelo a do lesů se vrátila zelená. Konečně! Ještě před měsícem vypadal les takhle. Jaro mám asi nejradši ze všech ročních období. Už není zima, ještě není vedro a vidět v lese čerstvou zelenou je v dnešní kůrovcové době jako pastva nejen pro oči, ale i pro duši. Projít takovým lesem je jako napojit se na velkou všeobjímající nabíječku. Foceno včera při procházce s Prvorozeným, Druhorozenou a Rusovlasou, abychom na chvíli oddechli od domácího vyučování, domácího zaměstání, domácího všeho. ISO 100, f/8, 1/6 sec. z ruky. Měl jsem i stativ. Ale než jsem stihl nasát atmosféru a energii toho místa a zkomponovat, tak mi všichni utekli kamsi dopředu. Tak jsem jej ani nevytáhl. Abych je ještě našel.

Jestli existuje Fotobůh, chtěl bych mu poděkovat za stabilizátor.

Vyjdete z lesa ven, oberete všechna cestou nachytaná klíšťata a cítíte se jako znovuzrození.

. . . [o] . . .

Poslední světlo nad lesem

Nedávno cestou z garáže, to ještě nebyly listy na stromech, jsem si všiml, že poslední paprsky zapadajícího slunka jen tak letmo olizují kraj lesa. Den na to jsem se tam vrátil ve stejnou dobu, kouknul hledáčkem a byl téměř nadšen. Téměř. Dokonalou kompozici kazila jen osvětlená bříza v levém dolním rohu. Jak to jen udělat, aby na ni nesvítilo? Když dost dlouho počkám, napadlo mě, nebude svítit nikam. Roztáhl jsem stativ, pevně utáhl, našteloval expozici (tuším -1,7 EV, na pohled byl les dost tmavý) a sem tam zmáčknul. Celkem jsem tam stál asi 25 minut, ale měl obě fotky – tu osvětlenou i tu bez světla. Ve Photoshopu jsem pak obě fotky prolnul a světlo na bříze bylo v mžiku to tam.

. . . [o] . . .

Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .

Ranní štatl

Po dlouhé dlouhé době jsem opět vyrazil ráno na Špilberk. Abyste v polovině února stihli modrou hodinku a úsvit, nemusíte ještě vstávat uprostřed noci. Vyplatí se přijít včas – ještě potmě. Jednak chytíte nejlepší místo – ostatní se musí smířit jen s tím, co zbylo. Jednak máte šanci chytit ještě noční světla. Východ slunce totiž v 99 % případů přichází až dlouho poté, co zhasnou.

Stejně jako dnes. Dvě fotky, ze kterých je ta výsledná složena, dělilo celých 46 minut. Tuto techniku jsem již jednou popisoval zde.

A když budete mít štěstí, zastaví se u vás další fotograf z cizího státu a vy budete mít třeba možnost potrénovat konverzaci. Tak jako já dnes 🙂

. . . [ o ] . . .

Protisvětlo v barvách podzimu

Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.

Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂

. . . [ o ] . . .

Pan učitel

Na letošní dovolené jsme opět (už asi po páté či po šesté) zavítali do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Už jsme tu viděli víceméně všechno. Ale otevřenou školu a v ní učitele teprve poprvé. Kouzelný stařík. Distinguovaný pán, který i přes svůj pokročilý věk vyzařoval duševní svěžest a moudrý životní nadhled na všechny strany. Poutavě a nikoli nesouvisle vyprávěl o realitě věku minulého, jakoby ji sám zažil, přestože nemohl. Vůbec se mi nechtělo pryč, dokázal bych poslouchat hodiny. Tak jsem se zeptal (to považuji za základní slušnost), zda si můžu udělat obrázek. Velkoryse svolil.

Jeden z mála environmentálních portrétů, které v mém portfoliu najdete. Je na první pohled jasné, kde byla fotka pořízena. Kompozice je na střed. Někdo jistě bude namítat, že je to velké faux-pas. Já si to nemyslím. Učitel je obklopen věcmi, které určují charakter místa – černá školní tabule, svinovací obraz, katedra s učebními pomůckami. Kam jinam učitele umístit, než doprostřed. TAM přece logicky patří. A přitom těch věcí není tak moc, aby mezi nimi vizuálně zanikl. Stačí přece náznak. Náš mozek nabídnuté indicie bleskurychle vyhodnotí a správně zařadí do existujících konceptů a zkušeností. Také díky světlu hraje pan učitel na fotce jasný prim. Jediné, co mi trošku vadí, je odkládací polička na křídy/hadr na zdi. Čistý prostor by se mi líbil víc. Ale nebyl jsem pánem situace. Byl jsem jen návštěvník.

Nakonec jsem poděkoval a se srdečným podáním ruky jsme se rozloučili. Takového učitele bych si přál mít…

. . . [ o ] . . .

Nezapomeňte se otočit

Když fotíte krajinu, jste otočení určitým směrem a zíráte na to krásné světlo, které jste tentokrát (zaplať pan Bu) stihli, a přemýšlíte, jak nejlépe zkomponovat. Přitom často zůstanete zafixovaní na úhel pohledu a směr, kvůli kterému jste přišli. Tak jako já nedávno:

Než ale odejdete, nezapomeňte se otočit kolem své osy. Nezabere vám to déle než 10 sekund. Uvidíte, co jste předtím neviděli. A někdy to může být stejně (nebo ještě více) atraktivní záběr, než ten, pro který jste původně přišli. I když to bude jen hloupé selfíčko. Vivian Maier je fotila pořád.

Buďte otevření a přístupní novým možnostem.
Dívejte se kolem sebe.
Dívejte se líp.
Dívejte se „out of the box“. 🙂

. . . [ o ] . . .

Antifrustrační

Čas od času se pro inspiraci koukám na 500px a když v galeriích vidím ty skvělé fotky krajin, přepadá mě frustrace. Dokonalé úsvity a západy slunce, vodopády, mléčné dráhy, polární záře, písečné duny. Island, Alpy, Patagonie, pacifické pobřeží Oregonu, Nový Zéland. Taky by se mi líbilo jezdit po všech těch zemích a cvakat si ikonické scény.

Pak si ale uvědomím, že udělat pěknou fotku v těchto místech světa není zase tak těžké. Když dokážete včas vstát a dobře zkomponovat, máte téměř vyhráno. Atraktivita dané lokality pracuje pro vás. Ale co takhle udělat pěknou fotku pár kroků od vašeho domu? Že tam není nic k vidění? Chyba. Nedíváte se správně. Všude je něco k vidění. A i na prázdné louce kousek od domu můžete udělat zajímavou fotku.

Až příště jen tak půjdete někudy, kde zdánlivě nic není, zkuste se lépe dívat 😉

. . . [o] . . .

Vzpomínka na jaro

Někde jsou závaly sněhu, v Brně to vypadá jakoby zima ještě ani pořádně nezačala. A do jara je daleko. Už mi ale chybí, tak vzpomínám.

Foceno 21. dubna 2018, mezi Žebětínem a Veselkou.

. . . [o] . . .

Brněnská adventní

Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.

Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.

I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.

Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.

. . . [ o ] . . .

Zrcátková legrácka

…aneb experiment, BTS a neplánované selhání.

Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).

Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).

 

BTS:

Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.

Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.

Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“

. . . [ o ] . . .

Zase po roce

Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.

Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).

Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂

Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.

. . . [ o ] . . .

 

Slunečnicová

Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.

Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.

Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.

Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy. 

Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.

Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?

Poslední světlo

Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂

Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.

. . . [ o ] . . .

Okno

Opět se blíží změna času na letní a to je ten nejlepší čas pro focení východu slunce. Nejenže nemusíte vstávat tak brzy, ale dokonce máte ještě šanci zachytit noční světla města. Tedy, ne že byste jindy neměli, ale právě těsně před změnou času nemusíte na místě strávit hodiny, abyste měli obojí. A máte-li po ruce šikovný editor, můžete mít obojí v jedné fotce! Pokračovat ve čtení „Okno“

Zimní Prýgl

Hledání kompozic v tuhých mrazech nedělního pozdního odpoledne. Původně to měla být dlouhá expozice na Žebětínském rybníku, ale vzhledem k tomu, že se tam momentálně o víkendech vyskytuje asi tak stovka lidí lačných pilování brusařského umění, rozhodl jsem se nakonec vyrazit na přehradu. Za doprovodu podivných, téměř až vesmírně znějících zvuků nesených pevným ledem na vzdálené kilometry jsem prošel kousek pláže mezi hasičskou stanicí a Sokolským koupalištěm a ulovil pár záběrů. Konkrétně na tomto mě zaujal odraz barvy oblohy na ledových krách a kameny v popředí. Aplikoval jsem svých 5 tipů pro focení krajiny – stativ s sebou, včasný příchod, počkat na zajímavé světlo, najít zajímavé popředí a jít blíže k zemi. A každý z těch tipů přispěl svůj nezanedbatelný díl ke vzniku celkem ucházející fotky.

. . . [ o ] . . .

Ze života hradu

…aneb o pohledu na Špilberk, který běžně neuvidíte.

Nejde o to, že byste se nedostali na místo, odkud byla zkomponována tato fotka. Tam se dostanete (téměř) kdykoliv. Pohled z tohoto místa je nejklasičtější, notoricky známý a troufnu si říct, že z tohoto místa se Špilberk fotografuje nejčastěji. Zastavte se do kiosku s turistickými suvenýry, pohled z tohoto místa bude doslova na každé čumkartě.

Nejde o to, že byste nepřišli dost brzy na to, abyste viděli svítící lucerny. Kvůli pěkné fotce si zcela nepochybně každý rád přivstane (nechápu, že by to někdo mohl mít jinak).

Nejde o to, že byste neviděli Špilberk ve vycházejícím slunci.

Jde o to, že obojí – rozsvícené lucerny i vycházející slunce – neuvidíte
V JEDEN OKAMŽIK.

V tomto případě jde o kombinaci dvou fotek, které byly pořízeny ze stejného místa, ale v různé časové okamžiky. Mám odpozorováno, že noční osvětlení hradu se vypíná automaticky dvěma způsoby – buď časovým spínačem v cca 6:00, nebo spínačem světelným, pokud intenzita denního světla je v době před šestou ranní dostatečná.

Chtěl jsem přijít v době, kdy lucerny ještě svítí, ale denní světlo už je dostatečně silné, aby obloha za hradem nebyla úplně černá – tedy v době ranní modré hodinky (před východem slunce). Nejvhodnější doba k tomuto druhu fotonávštěv je na jaře a na podzim, těsně před změnou času. Okamžiky vypnutí osvětlení a východu slunce jsou nejblíže k sobě, takže nebudete na místě tvrdnout 2,5 hodiny, a přitom nemusíte vstávat ve 3 v noci, abyste to stihli. To se mi naštěstí podařilo, noční osvětlení celého hradu ještě svítilo. Rozložení stativu, první fotka (5:47). Noční osvětlení a temná modrá evokují – jak jinak – noc.

Následně pohaslo osvětlení hradu, lucerny zatím zůstávají (5:48). Už se to hodně blíží tomu, co jsem měl v plánu.

Krátce nato (a bohužel dříve, než jsem čekal) zhasly i lucerny (5:52). Domníval jsem se, že tím mám hotovo, a vyrazil jsem hledat další kompozice. Po pár minutách ale začalo neuvěřitelné světelné divadlo, kdy první rudé paprsky vycházejícího slunce posvítily na věž hradu a pomalu se posunovaly po zdech směrem dolů. Nešlo se nevrátit na původní místo a nepokusit se to představení zachytit (lepší kompozici jsem mezitím nenašel). Poslední fotka – 6:20.

Dlouho jsem si nebyl jistý, jak fotky zpracovat. Každá z nich zvlášť byla jakási neúplná, zkrátka „něco“ mi v nich chybělo. Po deseti měsících od stisku spouště, uleželé skoro jako dobré portské, přišly na řadu.

A co kdybych se pokusil prolnout dva různé časové okamžiky, které by v jedné fotce spojily to nejlepší z obou?“

Trocha hraní ve Photoshopu a fotka byla na světě. Konečně má ten správný drajv. Sluneční paprsky opět vítězí v každé ráno se opakující bitvě a vyhání pomalu ustupující noc a chladnou temnotu ze zdí hradu. Večer bude situace opačná…

Je přijatelné vytvářet fotky, které v realitě nemohl nikdo vidět? Volně odkazuji na polemiku o etice digitálních úprav.

. . . [ o ] . . .

Velké Dářko

Po roce opět na Vysočině.

Velké Dářko.

Tak rád se sem vracím.

Kvůli západům.

Jsou tak… uvolňující. Tak… relaxační. Tak… nabíjecí.

Proto.

Většinou při focení namočím nohy.

Někdy neplánovaně i s botami, jako letos.

Ale co, za ten výsledek to stojí.

. . . [ o ] . . .