Rubrika: Jak na to

Publikováno

Jen tak

Leckdo by si mohl říct, že fotka vznikla k příležitosti třetího výročí svatby Kačky a Martina. Bylo to ale jen tak, při krátké společné procházce. Většinou na takové procházky beru foťák nebo dva (prý to takhle fotografové často dělávají). Sem tam zmáčknu spoušť a sem tam z toho vyjde něco docela pěkného.

Jak na to? Slunko dejte zezadu, to udělá ty krásné světlé kontury. Za sebou mějte nejlépe otevřenou oblohu, abyste nachytali co nejvíc výplňového světla, které projasní stíny. Pokud máte s sebou asistenta a větší odraznou desku, můžete trochu toho slunka odrazit zpět na ně. Ale to pravda nemá každý. Výsledek je pak lepší, ale není to nezbytně nutné – dá se to dohnat několika lokálními úpravami v postprocesu.

Hodí se mít trochu větší odstup od pozadí a fotit delším sklem, alespoň 100 mm (zde to bylo 135 mm), kterým je izolujete a budete mít vzadu méně rušivých prvků. Nemějte úplně otevřenou clonu – mohlo by se pak stát, že někdo z nich bude vlivem malé hloubky ostrosti nedocloněný. Kolem f/5 bývá ideál.

Zlehka je naveďte, co mají plus mínus dělat, a zbytek nechte na nich. Na prcka stačí udělat pár obličejů nebo máchat rukama. Pokud zrovna nefotíte komisní, přísnou tetu, můžete zkusit do placu prohodit něco vtipného, třeba jako „A teď řeknou všichni „varlataaa“!“ O přirozený smích nebudete mít nouzi.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

S ledem na ledě

Neděle odpoledne po sobotní mrazivé noci, možná dvou. Vyrazil jsem na chvíli na přehradu, že se trochu provětrám a pokusím se ulovit nějaké zimní obrázky. I když to vlastně kolikrát ani nemusí být cílem. S sebou obvyklý cca devítikilový cestovní batůžek – D750ka s „širokáčem“ (16-35 mm), D7000ka s „teletem“ (70-200 mm), stativ a pár filtrů.

Po příjezdu k přehradě mě docela překvapilo množství lidí, které se po ledovém povrchu přehrady prohánělo na bruslích, s kočárky a dokonce i na kole. Led podle mě nebyl až tak tlustý a kompaktní, ale očividně to stačilo. Záchranáři však byli náležitě v pozoru a hlídkovali na svém stanovišti u Kozí Horky. „No nazdar, tak v těchto davech něco ulovit, to bude teda peklo.“ problesklo mi hlavou. Ale neklesal jsem na mysli a vyrazil hledat kompozice. Po chvíli jsem narazil na vylomené velké kusy ledu, a tak jsem zkusil štěstí.

„Když to vezmu hodně ze široka, zdůrazním tím perspektivu a bruslaři vzdálení pár desítek metrů budou úplně malinkatí a půjdou dobře vymazat.“

Vytáhl jsem stativ, nastavil ho skoro až k zemi tak, aby první kus ledu byl od objektivu asi tak 30 centimetrů, možná méně, a našel vhodný úhel, abych měl i kus oblohy, která už se hezky červenala od zapadajícího slunka.

„Hmm, pořád se mi to nějak nezdá….. Potřeboval bych větší kontrast mezi tím vylomeným kusem a ledovou hladinou…. Co takhle přidat polarizák?“

Polarizační filtr při správném natočení odstraňuje odlesky od nekovových ploch, což byl i tento případ. Hezky ztmavil popředí a odhalil temnotu pod hladinou, čímž dal vyniknout kusům ledu s bílou námrazou.

„No jo, ale když jsem takhle blízko, tak i s vyšší clonou (f/11) a širokým ohniskem (16 mm) to neucloním a nebude dostatečná hloubka ostrosti, pozadí bude neostré. Budu muset fotit naněkolikrát s různým zaostřením a pak skládat, aby výsledná fotka byla celá ostrá.“

Celkem jsem udělal myslím čtyři fotky – dvě zaostřené na první kus ledu (přední a zadní hrana), jednu na další dva ledy a jednu na pozadí. Možná vás napadá, proč jsem neclonil víc – f/16 nebo f/22. Jenže relativní vzdálenosti popředí a pozadí od objektivu byly tak moc rozdílné, že s clonou f/16 bych to možná zvládl na tři fotky místo čtyř (a skládání by mě čekalo tak jako tak) a s f/22 už by se začala projevovat difrakce (pokles ostrosti kresby vlivem štěpení světla na miniaturní štěrbině clony).

Doma jsem potom fotky navrstvil na sebe a prolnul podle toho, co bylo na které ostré (myslím že už i u nás zdomácněl výraz „focus stacking“). Vymazal jsem pár bruslařů, ztmavil oblohu a lehce zdůraznil její barvy. Líbilo by se mi, kdyby hladina byla čistější a nebyly na ní ty rýhy od bruslí a malé kousky ledu, ale to bych asi musel vyrazit brzy ráno a ne až odpoledne. Holt základem úspěchu je dobře naplánovat 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Andrea pro LinkedIn + BTS

Nedávno mi zavolal spolužák ze střední, jestli ještě fotím. Že jeho přítelkyně by potřebovala fotku s bílým pozadím pro platformu LinkedIn a že se jim to doma s telefonem úplně nedaří. „Šůr. Bílý pozadí umím, číslo máš, tak ať mi zavolá a můžem rovnou domluvit konkrétní termín.“ O dva dny později stála v mé garáži. Jelikož mě nejvíc baví headshoty, navrhl jsem, že kromě oficiálního zadání (fotka do půli těla, bílé pozadí), bychom pak mohli udělat i pár fotek „navíc“.

Jako pozadí posloužila velká bílá „5-in-1“ rozptylka, nasvícená malými blesky do kříže (to kvůli lepší uniformitě). Jako hlavní světlo jsem použil 90 cm oktabox vlevo. Napravo na zeď a taky dolů pod úroveň pasu jsem přidal bílé odrazné desky, aby vrátily trochu světla tam, kam z levé strany nemohlo dopadnout. Finální fotka oficiálního zadání zde:

Pak jsme se přesunuli k fotkám „navíc“. Světlo jsem hodně sklopil (skoro do tabletopu) a dolní odraznou desku posunul trochu nahoru, aby jeho plocha byla relativně větší a světlo měkčí. Andrea naštěstí umí bravurně ovládat jednotlivé části svého těla (což vůbec není samozřejmost), a tak pro ni nebyl žádný problém nasadit sebevědomí a otevřenost. Za necelou hodinku bylo hotovo, přičemž podstatnou část jsme proklábosili :-D. Viděli jsme se sice (v podstatě) poprvé v životě, ale celá session byla od začátku nenucená a příjemně uvolněná.

Příspěvek na LinkedIn, pro který měla fotka sloužit, je na podporu celosvětové kampaně #EmbraceEquity. Páni. Moje fotka z garáže slouží celosvětové kampani?!? Tak to by mě na začátku, když mi spolužák volal jestli ještě fotím, ani nenapadlo.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Těhotenský portrét + BTS

Tato fotka je sice už pár měsíců stará, ale teprve nedávno jsem dostal svolení ji zveřejnit. Už si úplně přesně nepamatuju, jestli mě o fotky požádala, nebo jsem jí svou nabídku tak trochu vnutil. Známe se totiž už drahně let a fotil jsem ji za tu dobu už tolikrát, že jsem si tak nějak nechtěl připustit, že bych u tak důležité věci, jako je první těhotenství, se svým objektivem nebyl.

Zadání tedy bylo jasné – série fotek jak párových, tak samostatných. Obvykle si světlo na fotce tvořím sám, místo abych se přizpůsoboval tomu, co zrovna je. Jelikož se ale člověk musí neustále zlepšovat a posouvat („U gotta keep movin‘, bro!“), byla tentokrát strategie malinko jiná – jako základ pracovat s přirozeným světlem a pomocně přiblýsknout jen v případě, že to bude potřeba. A většina fotek opravdu byla jen s přirozeným světlem, byť v zatažený lednový den toho světla nebylo úplně moc – průměrná expozice vycházela přibližně na 1/40 sec. při f/4,5 a ISO 800.

Základem každého portrétního focení jsou dobré pózy. A ty musí zvládat fotograf. Portrétovaní, pokud to nejsou profesionální modelové a modelky, toho většinou o pózování moc neví, takže očekávají, že je fotograf „nastaví“ tak, aby to dobře vypadalo. Je fotografův job říct svému modelu, co chce. Portrétovaný se totiž nevidí, takže nemůže posoudit, jak právě vypadá. Zadání přitom musí být dostatečně konkrétní (typu „levou nohu dej na schodek a loktem se opři o koleno“), aby se nemnožily okamžiky nechápavě pozvednutého obočí („a teď udělej něco trochu jinak, ne ještě jinak…“). Výborně funguje přímo předvedení nebo například zrcadlení – fotograf dělá to, co chce po portrétovaném, a portrétovaný dělá to co fotograf, jako by se díval na svůj obraz do zrcadla. Výhodou je, že tato technika nepotřebuje rozsáhlou slovní zásobu 😀

Po prozkoumání možností a limitů přirozeného světla jsem přece jen vytáhl blesk a trochu přeskupil světelné poměry v místnosti. Chtěl jsem něco tmavšího, kontrastnějšího, kompozičně výraznějšího. Stáhnul jsem tedy expozici na -2 EV a rozsvítil lampu, abych pozadí trochu prosvětlil – jsme přece v interiéru a tam umělé žárovkové světlo očekáváte. Těhuli jsem posadil na kraj židle v popředí a z pravé strany – odkud mimochodem přicházelo přirozené světlo oknem – jsem přisvítil 90 cm softboxem. Ke kompoziční výraznosti jsem si dopomohl širokým ohniskem (24 mm). Abych ale zachoval tu tmavší a kontrastnější atmosféru, potřeboval jsem mít absolutní kontrolu nad rozptylem a směrováním světla tak, aby blesk svítil jenom tam kam chci a ne jinam. Na softbox jsem proto přidal mřížku. Použít na přisvícení něco jako odraz od bílého stropu nebo průsvitný deštník, světlo by se rozletělo všude a atmosféra by byla zcela zabitá.

A pak je tu ještě barva světla. Žárovka je červená (3000 K), zatímco blesk má barvu neutrálního denního světla (5400 K). To moc nejde dohromady. Navíc světlo není téměř nikdy neutrálně bílé. Zde se snažím bleskem simulovat přirozené existující světlo, nechci žádné divoké teatrální efekty. A jelikož divák ve fotce vidí svítit žárovky, PŘEDPOKLÁDÁ, že nastávající maminka je osvětlená právě tímto zdrojem světla. Kdyby ale světlo v popředí mělo barevně výrazně jiné spektrum, byl by tam logický rozpor. Pro částečné „sblížení“ teplot obou světel jsem proto na blesk přidal čtvrtinový CTO gel. Setup vypadal přibližně takto:

Fotky se líbily. To mě moc těší. Mně se z nich nejvíc líbí ta úvodní a jsem rád, že jsem ji tady mohl vyvěsit.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Velký pomocník malému blesku

Každý, kdo zavítal na tento blog, určitě pochopil, že rád fotím s bleskem. Proč? Protože blesk mi dává svobodu. Ne, že bych jej s sebou nosil pořád. Fotit bez něj je (pokud je to z hlediska množství dostupného světla možné) jednodušší a rychlejší. Fotit s ním je v mnoha směrech omezující – množství vybavení a jeho váha („Nosič!“), baterie, synchročas atd. Všechno toto jsem ochoten podstoupit výměnou za možnost zcela změnit světelné podmínky na scéně ve svůj prospěch.

V exteriérech obvykle bývá světla habakuk, ale často má světlo malou kvalitu nebo špatnou směrovost. Často obojí. A protože ve svém jednočlenném fotoklubu nemám asistenta, který by mi držel odraznou desku (aby tu kvalitu a směrovost aspoň trošičku vylepšil), nezbývá mi než dát deštník na stojan a prohnat skrze něj trochu blesku, aby tu a tam prosvětlil stíny nebo aby třeba kompletně změnil rozložení světla přede mnou, což je právě dnešní případ.

Na úvodní fotce jsem chtěl malou hloubku ostrosti. Té, jak už víme z příslušné kapitoly Fotoškoly, dosáhneme použitím delšího ohniska a malého clonového čísla. To samo o sobě není problém, pokud nasadíte třeba něco jako 85 mm f/1,8. A aby to stálo za to, přepnete na prioritu clony a rovnou nastavíte plnou díru (zde tedy minimální clonové číslo 1,8). Pokud totiž budete fotit na F=8 nebo F=11, tak to pozadí moc rozostřené nebude a divák bude obtížněji hledat, co je na fotce nedůležitější.

* * *

Ten den bylo sice zataženo, ale expoziční čas při ISO 100 a F=1,8 vycházel 1/2000 sec. Pozadí jsem chtěl trochu podexponovat, aby se nepřetahovalo o pozornost s Druhorozenou. Zhruba o 2 expoziční stupně, v praktické rovině to znamenalo čas 1/8000. A popředí vypíchnout bleskem. Zde ale nastal malý problém. Nejen, že moje D750 umí „jen“ 1/4000, ono se to ještě dál komplikuje tím bleskem. Ten totiž za normálních okolností může blýskat s časem 1/250 (maximální synchročas, také se označuje zkratkou x-sync) a delším. Jestli počítám správně, množství přirozeného světla je o 5 EV (tedy 32x) větší, než bych pro focení s bleskem potřeboval. Některé fotoaparáty a blesky naštěstí umí vysokorychlostní synchronizaci (HSS), která dovolí fotit s časy kratšími než x-sync. To je ale vykoupeno poměrně velkým úbytkem výkonu blesku (technické detaily dnes vynechám). A když máte jen malý systémový blesk, toho výkonu opravdu není na rozdávání. Ale jak z toho ven?

Jedna varianta je fotit bez blesku a fotku náležitě „zretušovat“ v PC. To ale asi nikdy nebude vypadat stejně jako fotka focená s bleskem. Další variantou je pořídit silnější blesk (kterým to usvítíte i na nejkratší čas závěrky). Ne malý systémový, ale klasický studiový. Na baterii (potřebujeme jej přece vzít ven), s vysokorychlostní synchronizací a dostatečným výkonem. To se ale bavíme o investici cca 15-25 tisíc – v případě, že si vyberete levnější značku.

Třetí variantou je nějak omezit množství světla, které prochází objektivem do fotoaparátu, a tím se přiblížit tomu prokletému synchročasu, abychom to malým systémovým bleskem měli šanci usvítit a zároveň jej neždímali až na samou hranici jeho možností. (Jak dlouho vám asi bude jezdit auto, když mu budete motor neustále vytáčet do červené zóny?) Naštěstí s sebou v batohu nosím šedé neutrální filtry. Nasadil jsem tedy „třístopý“ filtr (prodlužuje expozici o 3 EV, tj. 8x), což mi umožnilo místo času 1/8000 fotit s časem 1/1000. No a to už je jen 2 EV nad synchročas (1/250), tam ten zmíněný úbytek výkonu ještě není tak úplně fatální. Na nízké clonové číslo (1,8) lze na cca metr, metr a půl, usvítit i standardní deštník o průměru 100 cm.

Blesk vám umožní dostat světlo tam, kde je opravdu potřebujete mít. Světlo z blesku můžete snadno přemístit, směrovat, dávkovat a ovlivňovat jeho kvalitu i barvu. S denním světlem to jde o poznání hůř (zkuste si posunout slunce o metr doleva a 20 cm níž). Fotit s bleskem znamená trochu práce navíc a nějaké kompromisy. Ale za tu svobodu to rozhodně stojí.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Sešívané portréty

Už delší dobu tu nebylo nic z praktického focení. Dnes si řekneme něco o sešívaných portrétech (stitched portraits). Nebudou to – jak by se možná na první pohled mohlo zdát – portréty hráčů pražské Slavie, ale portréty vzniklé složením z několika fotek. Je to v podstatě jistý druh panoramatu, na rozdíl od klasických panoramat má však svoje specifika a účel, který stojí v pozadí jeho vzniku. Focení portrétů tímto specifickým způsobem se také říká „Brenizerova metoda“, protože jejím autorem a průkopníkem je talentovaný newyorský svatební fotograf Ryan Brenizer.

Proč Brenizerova metoda vznikla

Cílem a výsledkem této metody jsou portréty s nízkou hloubkou ostrosti, takže postava se nám zdá „odpíchnutá“ od pozadí, nebo že z fotky téměř vystupuje (máme silnější pocit prostorovosti fotky). Nízké hloubky ostrosti samozřejmě lze, jak již víme z příslušné lekce Fotoškoly, dosáhnout i jinak – nastavením nižšího clonového čísla či změnou poměru vzdáleností „fotoaparát – objekt – pozadí“. Brenizerova metoda však dosahuje lepších a efektivnějších výsledků – většího rozostření pozadí – kterých lze standardními postupy dosáhnout jen obtížně. Ne každý si může dovolit skla se světelností f/1,4 (nebo dokonce ještě méně) a jediný další „standardní“ způsob, kterým lze obdobného výsledku docílit, je výměna fotoaparátu za jiný – s větším formátem čipu. Koho nezajímají technické detaily, může zbytek tohoto odstavce s klidným svědomím přeskočit. Čím větší je totiž formát čipu/filmu, tím delší objektiv potřebujete k zobrazení běžného úhlu záběru. Je-li pro full-frame fotoaparát (24×36 mm) „základní“ objektiv 50 mm (základní je takový, který má zobrazovací úhel stejný jako lidské oko), pro fotoaparát s menším APS-C čipem (23,7×15,6 mm) je základním objektivem 35 mm. Pro středoformátové přístroje s čipem větším než full frame (např. 44×33 mm) je základním objektivem třeba 80 mm. Jinými slovy, se třemi různými fotoaparáty a třemi různými objektivy uděláte ze stejného místa zcela stejný záběr. Každý ze záběrů ale bude pořízen jinou ohniskovou vzdáleností a za takových podmínek bude nutně mít (při stejném clonovém čísle) jinou hloubku ostrosti. Protože čím delší ohnisko, tím nižší hloubka ostrosti.

Jak to správně provést

Postup focení je v podstatě shodný s focením panoramatu – pro snadné „sešívání“ potřebujete:

  • Světelný objektiv (alespoň f/2,8);
  • Fotoaparát v manuálním režimu a pro všechny dílčí fotky stejné expoziční hodnoty včetně nastavení bílé;
  • Fotoaparát ve stabilní poloze – tj. mezi jednotlivými snímky s ním pokud možno nepohnout dopředu nebo dozadu (stativ nebo „palcová metoda“);
  • Manuální ostření (resp. zaostření a následná deaktivace autofokusu);
  • Dostatečně velké překrytí jednotlivých snímků (alespoň 1/3);
  • Software pro sešívání fotek (Lightroom CC, Photoshop, Autopano Giga atd.).

Oproti klasickému panoramatu (krajiny či architektury) však budete pracovat s nízkým clonovým číslem (jde nám přece o nízkou hloubku ostrosti), a tak stabilita fotoaparátu (zejména ta předozadní) hraje klíčovou roli – pohybem fotoaparátu o pár centimetrů se můžete snadno dostat mimo rovinu zaostření. Posledním, neméně důležitým požadavkem je, aby se portrétovaná osoba mezi dílčími snímky nepohnula. Nebo, pokud možno, co nejméně. Jestliže se totiž bude hýbat, počítač může mít problém jednotlivé snímky spojit. A pokud nebude mít problém je spojit, zaručeně je spojí tak, jak nechcete (použije ty nesprávné části). Murphyho zákony fungují, věřte mi.

No a pak už si stačí určit jen počet snímků, které chcete použít, a systematicky je odfotit. Ze začátku bývá trochu problém s odhadem prostoru (zejména u těch snímků, na kterých nemáte vizuální záchytný bod), ale jakmile získáte trochu cviku, není to problém.

Nejčastější chyby

Pominu-li nevypnutý autofokus a polo- či plně automatický režim expozice, nejčastější chybou bývá použití příliš krátkého ohniska objektivu. Pamatujte, že čím kratší ohnisko, tím více se projevuje perspektivní zkreslení a počítači dá velkou práci takové snímky k sobě dobře slepit. Často pak vznikají prázdná místa, která musíte složitě vyplňovat, deformovat či hodně ořezávat. S delším ohniskem je práce jednodušší a efekt celé metody větší. Za rozumné minimum považuji ohnisko základní, tj. 35 mm na APS-C či 50 mm na full-frame přístroji.

Používejte také co možná nejnižší clonová čísla. Při f/5,6 nebo f/8 téměř celý efekt této metody jednoduše zahodíte. „Na jistotu“ z hlediska hloubky ostrosti bývá tak f/2,8. Můžete-li méně, rozhodně se toho nebojte. O to více ale hlídejte, abyste fotoaparátem nepohnuli.

Vyberete-li pozadí bez detailu, počítač může mít problém takové snímky k sobě spojit. Buďte tedy opatrní s pozadím typu bezmračná modrá obloha, hustá mlha atd.

Osudným pro celý portrét může být také nedostatečné překrytí mezi jednotlivými snímky. Obecně se doporučuje minimálně 30%, čím více to ale bude, tím lépe. Raději pár snímků přidejte, než abyste o celý portrét přišli proto, že nejde slepit dohromady. To stejné platí pro orámování celé fotky. Raději kolem portrétované osoby nechejte více místa – věřte mi, že se to vyplatí (oříznout můžete vždy).

Příklady

Fotka v úvodu článku je sešita z 22 dílčích fotek. Obvykle to však z praktických důvodů bývá méně, zpravidla 3 – 9. Jednak portrétované osoby nemívají tolik trpělivosti, jednak s prodlužující se dobou mezi první a poslední fotkou roste riziko pohybu objektu či fotoaparátu. Zde přidávám několik portrétů vzniklých Brenizerovou metodou. Nejvíce vzrušující je to netrpělivé čekání, jestli se výsledná fotka podaří. O to větší je pak radost, když ano 🙂

—

—

—

—

—

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Jak fotit panorama

Co je to panorama

Panoramatická fotografie je fotka zpravidla širokoúhlá. Poměr stran takové fotky je větší než klasické standardizované formáty (3:2 nebo 4:3), zpravidla 16:9 a více. Panorama můžeme vytvořit dvěma způsoby:
1. falešné panorama – vyfotíme scénu širokoúhlým objektivem a fotku v editoru shora a zespodu ořízneme;
2. pravé panorama – vyfotíme několik fotek, které v editoru složíme dohromady.

Proč se to dělá

Inu, důvody mohou být různé. Nemáme-li dostatečně širokoúhlý objektiv, je to cesta, jak dostat do záběru celou scénu. Nemáme-li dostatečné rozlišení, je to cesta, jak vytvořit fotku s několikanásobně jemnějšími detaily pro tisk na velké formáty. Ale když o tom tak přemýšlím,  počty megapixelů v dnešních fotoaparátech několikanásobně převyšují požadavky běžných lidí (na tisk formátu A4 stačí 3 Mpix).

 

Kde je zádrhel

Jak asi tušíte, vyfotit a poskládat dobré panorama není tak úplně triviální záležitost. I když software pro skládání panoramat je čím dál dokonalejší, musíme ctít určité principy a postupy, abychom na konci dostali uspokojivý výsledek. Při pořizování zdrojových snímků musíme totiž mezi jednotlivými stisky spouště hýbat (rotovat) s fotoaparátem. Přitom ale není jedno, jak rotujeme – ideálně by se fotoaparát měl otáčet kolem tzv. nodálního bodu, aby nedocházelo k chybě paralaxe (parallax error). Nodální bod se nachází v objektivu fotoaparátu, přesněji tam, kde je umístěna clona. Pokud nebude fotoaparát rotovat kolem nodálního bodu, dojde k paralaxní chybě. Tím se značně zvyšuje riziko, že naše panorama nebude poskládané dobře – uvidíme nenavazující linie nebo např. posuny blízkých objektů po pozadí.

O takové panorama asi nikdo nestojí… Zkusme to tedy lépe.

Jak najít nodální bod

Nejlépe tak, že si najdeme dva objekty, které jsou od nás různě daleko (jeden v popředí, jeden v pozadí), a umístíme je do vzájemného zákrytu (oba body spolu s naším fotoaparátem leží v přímce). Pokud při rotaci fotoaparátu na pravou nebo levou stranu body mění vzájemnou polohu, dochází k paralaxní chybě. Je nutno zvolit jiný bod otáčení. Pokud při rotaci fotoaparátu nepozorujeme změnu vzájemné polohy obou bodů, našli jsme nodální bod. (Jupí!)

 

Jak fotit

V praxi se tedy snažíme paralaxní chybu odstranit nebo maximálně minimalizovat, aby software v počítači měl vůbec šanci panorama správně složit (čím menší bude paralaxní chyba, tím jednodušší to pro něj bude). Důležité je dostatečné překrytí jednotlivých snímků – obecně se doporučuje 30% (čím více, tím lépe). Existují cca tři základní metody, které se liší množstvím vybavení a – přirozeně – přímo úměrně tomu také dokonalostí složeného panoramatu:

1. Bez vybavení

Pokud máte jen fotoaprát, nemusíte ho ještě házet do žita. Základem metody je za pevný bod prohlásit svoji levou nohu a přenést na ni celou váhu těla. Kolem této nohy (jako pomyslného středu kružnice) budete otáčet celé tělo tak, že pravou nohou opíšete část kružnice směrem vzad. Přitom se budete snažit držet fotoaparát v nezměněné pozici (výška, náklon atd.). Nejméně přesná metoda, ale budete-li mít trochu štěstí a dobrý software, vyjde to.

2. Stativ

Obyčejný stativ (zde najdete rady, jak vhodný stativ vybrat) má každý fotograf, který to myslí jen trochu vážně. Použití pro panorama je ale lehce odlišné – rozhodně nečekejte, že upnout fotoaparát na stativ a točit hlavou (stativu) je správný postup! Místo toho zkuste hlavu stativu sevřít do pěsti a palec vytrčit nahoru jako opěrný bod. Na špičku palce potom umístíte objektiv a fotoaparát budete rotovat na tomto opěrném bodu. Je to o hodně přesnější než první metoda, navíc máte možnost poměrně dobře kontrolovat míru paralaxní chyby.

3. Stativ + panoramatická hlava

Specializované vybavení pro tvorbu panoramat. Pokud jím disponujete, máte zcela vyhráno. Kvalitní pano hlava má dvě nezávislá ramena a dovoluje přesně najít a zachovat nodální bod. Pořídit ji můžete „již od“ bratru lidových 5-6 tisíc Kč. Chcete-li se panoramatické fotografii věnovat cíleně, je to volba pro vás.

 

Poznámka k nastavení fotoaparátu

V průběhu fotografování se doporučuje používat manuální režim – jednotlivé fotografie je možné bezchybně a jednolitě spojit pouze v případě, že jsou stejně exponované a stejně barevné. V automatickém nebo poloautomatickém režimu změříte expozici jednotlivých částí scény. Pokud se hodnoty liší, zvolíte rozumný kompromis a hodnoty času, clonového čísla a citlivosti nastavíte v manuálním režimu. Totéž platí pro nastavení bílé (!) – zejména v případě, kdy fotíte do JPEG (kdo fotí do RAW, může si směle dovolit na nastavení bílé zapomenout). Rovněž doporučuji vypnout automatické zaostřování, aby každý snímek nebyl „omylem“ zaostřen někam jinam.

Poté už zbývá jen svěřit fotografie počítači, který si s jejich složením poradí. K nejlepším programům pro skládání panoramat patří AutoPano Giga, Photoshop (CS6 a novější) a Lightroom CC.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Jak vybrat stativ

Jelikož jsem se s tímto tématem sám nedávno potýkal, rozhodl jsem se, že se pokusím vám ostatním usnadnit cestu prostřednictvím tohoto postu. Výběr stativu totiž není radno podceňovat (ostatně stejně jako výběr jakékoliv jiné věci), protože se jedná o investici na několik let dopředu a ne o tatranku ke svačině (ovšem, ani tu se nevyplatí podcenit).

Svůj první stativ jsem si koupil ještě za dávných studentských let. Stál 799 Kč a šlo o model Hama Star 63. Hliníkové nohy, vypadal poměrně robustně oproti svým hubenějším sourozencům, kteří byli o něco levnější. V tu chvíli jsem ještě netušil, kolik trápení s ním budu v příštích letech mít. Teprve postupně jsem zjišťoval, kolik věcí ten krám nemá a neumí (grrrrrrrr Hama), a fotil jsem s ním stále víc a víc nerad. Nemám totiž rád vybavení, které překáží v práci. Až jednoho dne pověstný pohár trpělivosti přetekl a nastal čas výměny.

Následující řádky obsahují pár postřehů o tom, jak vybrat vhodný funkční stativ, který vám nebude při práci překážet, a na co si dát pozor. Předem upozorňuji, že půjde o fotografický tripod, nikoliv o monopod či stativ pro natáčení videa.

Materiál základny

Hlavní otázkou je volba materiálu. Mainstream má dnes dvě paralelní koleje, a to hliník a karbon. Jak se dá asi očekávat, každý má své výhody a nevýhody. Hliníkový stativ je řádově levnější. Má také vyšší hmotnost, což je nepohodlné pro cestování. Výhodou však je, že když vám upadne na zem nebo s ním nešťastnou náhodou klepnete o kámen, nic se mu nestane (maximálně poškrábete lak). Stativ karbonový má podstatně nižší hmotnost. Čím nižší však je hmotnost, tím je také menší stabilita (relativně k váze fotoaparátu plus objektivu). Čím těžší fotoaparát máte, tím robustnější by měl být i váš stativ. Není totiž nic horšího, než když stativ neplní svou základní funkci – být stabilní. Se stabilitou souvisí i další parametr – počet sekcí nohou. Zpravidla máte na výběr 3, 4 nebo 5 sekcí, přičemž platí pravidlo, že čím méně sekcí, tím vyšší stabilita (méně vůči sobě pohyblivých částí). Méně sekcí však znamená také větší transportní velikost.

Na peníze to vychází asi tak, že za cenu karbonové základny můžete mít robustní hliník a kvalitní hlavu k tomu (a ještě zbyde na tatranky ke svačině). Existuje ještě jedna varianta – čínský karbon. Cena jako evropský hliník. Lákavé, že? Já jsem se však rozhodl neriskovat. Takový stativ si musíte nechat dovézt (minimálně přes Amazon) a v případě reklamace či nutnosti servisního zásahu se vám taková levná koupě hezky prodraží, jelikož v tuzemsku nenajdete ani prodejní partnery, natož pak oficiální zastoupení nebo servisní středisko.

Já jsem šel cestou poměrně konzervativní. Materiál hliník, počet sekcí 4. Rozumný kompromis mezi stabilitou, hmotností a transportní velikostí. A k tomu evropská cena.

Hlava

Nedílnou součástí stativu je tzv. „hlava“, neboli ta část, na kterou se upevňuje fotoaparát. Levnější stativy mají hlavu pevně spojenou se základnou. Standardem ale je mít zvlášť základnu a zvlášť hlavu, abyste mohli jedno nebo druhé v případě potřeby vyměnit. Hlavy bývají nejčastěji kulové (univerzální) nebo třícestné s možností aretovat nezávisle jednotlivé osy pohybu. (Zvláštní třídou jsou potom hlavy panoramatické. Ty záměrně vynechám, protože to už je v podstatě jednoúčelové specializované příslušenství, které běžný amatér nevlastní.) Já jsem vybral kulovou hlavu, jelikož umožňuje snadnou a téměř neomezenou manipulaci a je nejvhodnější pro situace, kdy základna stativu nestojí vodorovně. A to v přírodě bývá dost často. Rychlejší a pohodlnější než zkracovat a prodlužovat jednotlivé nohy stativu metodou pokus-omyl (grrrrrrrrrrr Hama) je srovnat fotoaparát „do váhy“ (resp. do horizontu) pomocí kulové hlavy. Opět platí pravidlo, že čím větší a těžší fotoaparát a objektivy máte, tím robustnější by měla být i samotná hlava.

Další funkce

Dobrý stativ má možnost vyklopit jednotlivé nohy základny do více než jedné polohy (např. 45°, 80°, 90°), a to nezávisle na sobě. Můžete se tak s fotoaparátem dostat k zemi blíže než na půl metru (grrrrrr Hama). Vybírejte takový stativ, který má samostatný středový sloupek. Ten se zpravidla dá vertikálně posouvat, v lepším případě také otočit vzhůru nohama (pro makro fotky blízko u země) a vyklopit do horizontální polohy. Kombinace nezávislých vyklápěcích nohou, výklopného středového sloupku a kulové hlavy vám poskytne dostatečnou polohovací volnost na v podstatě jakoukoliv situaci. Příjemné je, když horní části nohou stativu – tam, kde je zpravidla držíte rukama – jsou obaleny pěnovou gumou. To oceníte zejména v zimě, kdy vám nebudou ruce (a jazyky) přimrzat k hliníkovým nohám (grrrrrrrrr Hama). Kdo se rozhodne pro karbon, je v pohodě. Samozřejmostí by měla být rychloupínací destička. Tu přišroubujete k tělu vašeho fotoaparátu a upevnění ke stativu je pak otázkou vteřiny.

Shrnutí

Záměrně nejmenuji žádné značky. Určitě bych na nějakou zapomněl a majitelé těchto stativů, kteří sem náhodou zabrousí, by po mně mohli házet virtuální kameny. Nakonec přidám souhrn nejdůležitějších bodů, které je vhodné při výběru stativu vzít v úvahu:

  • materiál: jde-li vám o peníze, berte hliník. Jde-li vám o váhu, zvolte karbon;
  • hlava: určitě na ní nešetřete, nebojte se za ni dát stejné peníze jako za základnu;
  • základna: preferujte nezávislé plně výklopné nohy a také středový sloupek pro maximální volnost polohování;
  • váha a nosnost jak základny tak hlavy stativu by měly být dostatečně dimenzované na hmotnost těla vašeho fotoaparátu plus největšího objektivu.

Já jsem zvolil Vanguard AltaPro 264 s kulovou hlavou AB-100. Je to pořádný kus poctivého nářadí. Není z nejlehčích, 2,3 kg. Váha je zřejmě jeho největší slabinou, ale zároveň jeho největší výhodou. A mám-li zvolit mezi váhou a stabilitou, beru za všech okolností stabilitu. K čemu mi bude 637 gramů váhy, které jsem nemusel přinést na lokaci, když se stativ kymácí ve větru?

. . . [ O ] . . .
Publikováno

Jak fotit HDR (2)

HDR – zpracování v PC

První díl: Jak fotit HDR (1)

Usedli jste doma k PC, připojili fotoaparát nebo vetkli paměťovou kartu do čtečky a netrpělivě čekáte, až se vám fotografie objeví na monitoru. Ještě před samotným prolínáním je potřeba udělat základní přípravu snímků (já ji provádím v Adobe Lightroom). Vyberete si jeden dobře exponovaný snímek (typicky „střed“ či ten světlejší ze dvou), na kterém uděláte nezbytné korekce – vyvážení bílé, vyklonování smetí na čipu/objektivu či objektů, které se vám do snímku nehodí, případně drobné úpravy expozice. U zbývajících snímků jen synchronizujete nastavení se základní fotkou tak, aby kromě expozice byly všechny stejné. Poté všechny fotky ze série označíte a exportujete do aplikace, ve které budete prolínat. V tomto bodě je nutné vybrat, jakým způsobem chcete pokračovat dál. Jak už to tak bývá, máte na výběr dvě možnosti – automatickou a manuální.

Automatická

metoda spočívá v tom, že prolnutí snímků přenecháte počítači (nebo funkci vestavěné do vašeho fotoaparátu) a ten udělá vše za vás. Fotky prolne podle svého nejlepšího uvážení a nabídne vám výsledek, se kterým můžete dále pracovat. Pro PC existuje bezpočet aplikací, které svěřený úkol lépe či hůře zvládnou – z nejznámějších jsou to třeba Photomatix, Aurora HDR, HDR Efex Pro a další. Výhody – je to rychlé. Ale to je tak vše. Jak už to tak u automatických věcí bývá, nemáte nad procesem kontrolu a počítač automaticky kalkuluje a prolíná všechny obrazové body. Pár let jsem tu a tam s různými programy experimentoval, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout uspokojivého výsledku. Fotky většinou vypadaly tak uměle (až groteskně), že první, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo: „Hele, tady někdo prohnal fotky Photoshopem a moc to nezvládl“. A to je podle mě špatně. Já chci, aby vás jako první napadlo: „Wow, úžasné světlo! To musel být kouzelný okamžik. A to množství detailů… Moment, není to HDR? Nevím, nejsem si jistý.“ Dělat HDR proto, aby bylo na první pohled zřejmé, že je to HDR, a jakým softwarem bylo procesované (jako například zde), to není můj šálek kávy. Možná to fungovalo před sedmi, deseti lety (cca 2006), kdy to bylo neokoukané. Nechci samozřejmě nikomu upírat jeho záměr. Ať si každý dělá, co chce. Já to dělat nebudu. A tak jsem software pro automatické prolínání expozic proklel a navždy zavrhnul.

Manuální

metoda je pracnější a její podstatou je to, že fotky „navrstvíte“ na sebe, z každé necháte viditelné jen něco a ostatní části skryjete. Můžete si to (velmi zjednodušeně) představit jako skládačku. Položíte na stůl základní obrázek, zehdr-1 kterého ale má být vidět jen spodní část. Pak vezmete jiný obrázek (resp. stejný obrázek, ale jinak exponovaný), ze kterého má být vidět jen horní část. Spodek mu vygumujete a umístíte na stávající vrstvu. Ve výsledku tak vidíte z každého obrázku jen část. Tento postup ale předpokládá, že aspoň trochu víte, jak se ve Photoshopu dělají výběry a co je to maska vrstvy. Klíčové je dobře zvládnout přechody mezi jednotlivými vrstvami, tak aby nebylo poznat, kde jedna fotka končí a jiná začíná. Jakmile jsou expozice dobře prolnuté, můžete pokračovat libovolně dlouho v dalších úpravách. Je to více práce s předpokladem trochy samostudia. Ale odměnou za vynaložené úsilí vám budou fotky, které vypadají realisticky, aniž by z nich hlasitě křičelo „Hodina a dvacet minut v editoru!“.

Samotný proces prolínání ve Photoshopu je víceméně technická záležitost a její úspěšnost závisí do velké míry na zkušenostech. A já jsem si na začátku předsevzal, že tento blog bude více o fotkách než o technice, a to chci dodržet. Podrobnější vysvětlení by vydalo na několik samostatných kapitol a zahrnovalo by velké množství pro laiky obskurně znějících termínů, takže se do toho raději nebudu pouštět (vážní zájemci si vygooglí „luminosity masks“). Tak se místo toho radši pokochejte prvními pokusy 🙂

… [ o ] …
Publikováno

Jak fotit HDR (1)

Co je to HDR a dynamický rozsah

HDR je zkratka pro „High Dynamic Range“ neboli „vysoký dynamický rozsah“. Obvykle se tím označuje fotografie, která zachycuje dynamický rozsah vyšší, než dokáže náš fotoaparát pojmout do jednoho snímku. Nejlepší ale asi bude začít hezky od začátku.

Každá scéna má určitý rozdíl mezi jasy (světlé části scény) a stíny (tmavé části). Tomuto rozpětí mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny se říká dynamický rozsah. Různé scény mají různý dynamický rozsah. Tam, kde je malý rozdíl mezi jasy a stíny (např. při zamračeném dni), je malý/nízký dynamický rozsah. Tam, kde je velký rozdíl mezi intenzitou světla ve světlých částech a intenzitou světla v tmavých částech scény, je velký dynamický rozsah (typicky když svítí slunce). Při focení (zejména krajin) se velmi často setkáváme se scénami, které mají vysoký dynamický rozsah. Digitální fotoaparáty zatím bohužel nejsou tak dokonalé, aby dokázaly vysoký dynamický rozsah zachytit do jednoho snímku. O část detailů tak obvykle přijdeme. Typicky si musíme vybrat, zda budeme exponovat „na stíny“ (tj. zachytíme dostatek detailů a kresby v tmavých částech, ale přijdeme o detaily v jasech), nebo „na světla“ (takže máme dobře zachycené jasy, ale přijdeme o detaily ve stínech), nebo „na střed“ (zachytíme maximum obrazových informací, ale obětujeme nejvyšší jasy a zároveň nejhlubší stíny).

Příklad: Ráno vstaneme a přijedeme k vodě. Slunce právě vychází – ideální čas na focení. Najdeme vhodné popředí pro kompozici a uděláme kvalifikovaný odhad: od nejjasnějšího slunce po nejtmavší stíny má scéna rozsah, dejme tomu třeba, 16 EV (expozičních stupňů). Náš fotoaparát však zvládne jen asi 12 EV. Logika věci napovídá, že když je něčeho 16, tak se to jen těžko vejde do něčeho s kapacitou 12. Při fotografování tak musíme zvolit, zda zachytíme rozsah 0-12 EV (stíny), 4-16 EV (světla) nebo něco mezi tím: 2-14 EV (střed).

Abychom mohli mít celý dynamický rozsah v jednom snímku tj. dobře prokreslené nejvyšší jasy i nejhlubší stíny, musíme na to jít oklikou. Jinými slovy, obejít fyzikální limity nedokonalé techniky. Tento problém může dost dobře vyřešit přechodový filtr, který ztmaví pouze vybranou – nejsvětlejší – část obrazu (zpravidla oblohu) a tím sníží dynamický rozsah scény. Kdo jej nemá nebo z nejrůznějších důvodů nechce používat, může si pomoci metodou HDR. Podstatou HDR je pořídit více snímků s různou expozicí, abychom zachytili dostatek detailů jak v jasech, tak ve stínech, a poté v PC obrazy prolnout tak, aby divák měl pocit, že se dívá na jedinou fotku.

3ptych-2

Jak fotit HDR?

Existují v zásadě dvě metody. Jedna je víceméně automatická, druhá vyžaduje o trochu více práce. Obě metody se označují anglickým „bracketing“, v překladu něco jako „odstupňování expozice“.

Automaticky – většina dnešních fotoaparátů je vybavena funkcí bracketing („BKT“), která umožňuje vyfotit předem daný počet snímků s předem daným odstupňováním. Pokud chceme tuto metodu použít, stačí funkci na fotoaparátu aktivovat, nastavit parametry a pak už jen mačkat spoušť (jednou či vícekrát podle toho, zda náš fotoaparát umí/neumí sekvenční snímání). Já typicky používám nastavení „3 snímky s rozdílem 2 EV“ (jedna expozice na střed, jeden snímek podexponovaný o 2 EV od středu a jeden přeexponovaný o 2 EV nad střed); tím dokážu zachytit o 4 EV větší rozsah, než je můj fotoaparát schopen zvládnout – třeba těch výše uvedených 16 EV. Fotit můžete v jakémkoliv automatickém (P, Auto) nebo poloautomatickém (A, S) režimu (vše kromě manuálu). Výhodou této metody je, že focení je velmi rychlé a nemusíme nad ničím přemýšlet. Nevýhodou je, že jsme omezeni přednastaveným počtem snímků (podle modelu fotoaparátu), že rozsah scény nemusíme odhadnout úplně přesně a že fotoaparátem změřený „střed“ je úplně jinde, než bychom si sami představovali.

Manuálně – tato metoda je o něco pracnější, podává však výsledky s nekompromisní přesností. Základem je manuální expoziční režim (ISO, čas i clonu nastavujeme ručně). Typicky zvolíme nejnižší ISO (kvůli šumu) a vhodnou clonu (kvůli hloubce ostrosti) a postupně měníme pouze čas expozice, přičemž nejsme omezeni počtem snímků. Fotíme prostě tolik snímků, kolik potřebujeme k zachycení celého dynamického rozsahu a s takovým odstupem, který si sami zvolíme. Na histogramu pak kontrolujeme, abychom zachytili dostatek detailů ve stínech i v jasech. Výhodou je ta nekompromisní přesnost. Potenciálním problémem mohou být pohybující se předměty (typicky vodní vlny a mraky), které mezi jednotlivými expozicemi mění svou polohu, a je tedy nutné při prolínání v PC dávat větší pozor.

Při obou metodách se vyplatí použít stativ. Jednak snímky (a to nejen ty exponované „na stíny“) mohou mít expoziční čas tak dlouhý, jaký z ruky nedokážeme bezpečně udržet, a jednak později při zpracování bude mít váš počítač jednodušší práci se zarovnáváním. Kdo má dálkovou spoušť, mohu ji jen doporučit (nic nenaštve víc, než když fotoaparát pečlivě umístěný na stativu roztřesete vlastní rukou při mačkání spouště). Mějte na paměti, že čím vyšší odstup mezi jednotlivými snímky zvolíte, tím hůře se vám pak budou v PC prolínat. 2 EV jsou takové rozumné maximum, více už bych nedoporučoval. Focení do RAW snad nemusím připomínat. Jakou metodu zvolíte, už nechám na vás. Není to tak, že by jedna byla dobrá a druhá špatná. Každá má své výhody a nevýhody. Zvolte tu, která bude více vyhovovat povaze vaší fotografické osobnosti J.

Pořízením zdrojových snímků končí první polovina cesty k HDR fotografii. Pokud jste smysluplně zkomponovali a neroztřásli, čekají vás doma u PC vzrušující chvíle při druhé polovině kreativního procesu – vyvolávání snímku metodou prolínání více expozic (multiple exposure blending).

2. díl: HDR – zpracování v PC

… [ o ] …