Zřídkakdy se vracím zpět do archivů předešlých let. A do archivů starších než 3 roky jen opravdu zcela výjimečně. Tentokrát jsem, opravdu zcela výjimečně, zabrousil až do roku 2005. O fotografování jsem v té době věděl pramálo. O postprocessingu ještě méně. A o fotografování lidí? Vůbec nic. Přesto to stačilo k tomu, aby vznikla tato fotka.
Po Prvorozeném a Druhorozené je Oheň ve vlasech jediná, kdo zde neměl vlastní post. Globálně vzato, za dobu, co jsme spolu, jsem na ni namířil objektiv jen málokrát. Zpětně si uvědomuji, že to je jedna z nejvíce promarněných příležitostí v mém životě. Abych pravdu řekl, zatím se mi nepodařilo v jádru sebe sama dojít k důvodu, proč tomu tak je. Doufám, že se to co nejdřív změní.
Je kompasem naší rodiny.
Je mým životem.
Je světlem, které mě vyvádí z údolí temnot.
My PRECIOUS! 😀 😀 😀