Podvečerně zimní

Pár dní byla u nás v Bystrci mlha. Chvílemi hustá tak, že by se v ní ztratil i Rákosníček. Doma se smrkalo a spalo, a tak jsem nahodil baťůžek s oblíbenou krajinářskou kombinací (D750 + 16-35 a D7000 + 70-200) a vyrazil ven.

Že mám rád mlhu, to ví skoro každý (třeba odtud nebo odtud). Dokáže totiž skrýt to, co nemá být vidět a výrazně pomáhá dosáhnout jednodušších kompozic. Když je u toho ještě sníh nebo aspoň námraza, je to o to lepší. Asi hodinu a půl jsem brouzdal po poli a krajem lesa, válel se ve sněhu a cvakal, co se mi líbilo – a že toho v husté mlze bylo hodně. V jednu chvíli, uprostřed pole, jsem si připadal jako uvnitř pingpongového míčku – na všechny strany byla jen bílá tma, nebylo poznat, kde končí zem a kde začíná obloha. Žádné orientační body. Přestože to tam docela dobře znám, najednou nešlo určovat vzdálenosti a správný směr jsem jen tušil. Bez navigačního zaváhání jsem prošel pěšky půlku Švédska podle mapy z pejpru (GPS v mobilu bylo tehdy ještě vlhkým snem vizionářů), ale za těchto podmínek jsem si i doma za humny připadal tak trochu ztracený.

Pak najednou poměrně skokově ubylo hodně světla (asi přišel mrak nebo co), a tak jsem to otočil směrem domů. Při ISO 400 a cloně f/5 to vycházelo na cca 1/40 nebo 1/30 sekundy (a to ještě při kompenzaci -1 EV), při tom se na přepočteném ohnisku např. 190 mm fotí z ruky už docela nejistě. Přesto jsem se cestou ještě zastavil a cvaknul tuto kompozici. Kvůli nedostatku světla a nutné větší hloubce ostrosti (aby byly ostré obě větve i kmen, ze kterého rostou) jsem udělal dvě fotky s různými rovinami zaostření a prolnul ve photoshopu. Tři fotky by byly ještě lepší. Stativ jsem měl sice s sebou, ale lenost bohužel (zase) zvítězila, a tak zůstal jen ve funkci vždy přítomné tréninkové zátěže. Výsledek se mi ale i tak hodně líbí – zejména barevný kontrast a vyváženost kompozice.

. . . [ o ] . . .

Minimalistická II.

Jednoduchost a minimalismus je ve fotografii to, co mě baví. Ráno takhle vstanete a je obří mlha. Hodíte do sebe snídani, na sebe pár kousků oblečení (zahřeje vás přece zážitkový adrenalin), na záda batoh s foťákem nebo dvěma a vyrazíte do míst, o kterých víte, že tam ta mlha minimálně dopoledne vydrží. A když jsou u toho stromy, jen lépe. Co z toho, že v poledne nebude uvařeno? Toto je důležitější.

A tak chodíte, díváte se kolem sebe a cvakáte, hledáte kompozici. Až ji konečně najdete.

Jednoduchost.
Tvary.
Linie.
Kontrast téměř černé a téměř bílé.
A tisíce odstínů šedé mezi tím.
Ticho.
Čtyřúhelník, tvořený kmeny a větvemi stromů, rozkrojený vodorovnou linií horizontu.
Nebo jsou to dva trojúhelníky a obdélník dole?
Kdo ví.

. . . [ o ] . . .

Na sídlišti

Párkrát už jsem tu psal, že víc než fotek z atraktivních destinací si vážím fotek, které vzniknou v okolí bydliště. Když totiž přijedete do Alp, na Seychely nebo na Island, udělat pěknou fotku je takové…. jednodušší. Už jen z toho důvodu, že máte smysly zbystřené a našponované a očekáváte, že o dobré fotky budete doslova zakopávat na každém kroku.

Zatímco v okolí domova nejste většinou ve střehu a máte pocit, že všechno, co tam je, už jste viděli tisíckrát. Musíte vyvinout mnohem víc vědomého úsilí k tomu, abyste v té změti tisíckrát viděného našli fotku. Něco podobného se mi stalo minulý víkend, když jsem vyšel z domu, abych odvezl auto do garáže. Normálně totiž vidíte toto:

Jen když napnete smysly, uvidíte v tom zmatku „běžných“ věcí, které tak na sídlišti obvykle čekáte, i fotku v úvodu. Obě jsou focené ze stejného místa, jen jiným ohniskem (a ta úvodní s neutrálním šedým filtrem k prodloužení expozičního času). Upoutalo mě totiž, jak vítr třepotá podzimem zbarvenými javorovými listy (věnujte jednu celou minutu pojmenování toho, co fotíte!). A zachytit to se nakonec povedlo.

. . . [ o ] . . .

Minimalistická

Tato fotka vznikla dnes ráno jako vedlejší produkt. Čeho? Touhy posouvat hranice vlastních možností a schopností. Říká se, že člověk má zkoušet nové věci, aby si rozšiřoval obzory. Já jsem se třeba ještě nikdy nekoupal v brněnské přehradě v říjnu, tak to teď, lehce inspirován Wimem Hofem, trochu zkouším.

Dnes ráno byla parádní mlha, asi 9 °C. A protože mám mlhu rád, vzal jsem si s sebou kromě plavek a ručníku i foťák. Co kdyby náhodou. Vyplatilo se. Po plných dvou minutách náležitého tělesného i duševního tužení (a plašení ryb nedaleko sedícím rybářům) jsem zašel k blízkému molu, po delší době zase kouknout na svět skrz hledáček a prozkoumat kompoziční možnosti. Jednoduché fotky mě totiž baví. A minimalismus ve fotografii mě doslova uchvacuje, byť to tak z mého portfolia nevypadá (tohle prostě moc neumím). Mlha je v takovém případě vynikajícím pomocníkem.

Po pár úvodních fotkách mě zaujaly trubky žebříku a dokonalá absence horizontu za nimi. Prostě jen trubky a pak už nic. Žlutá bójka. Její barevný kontrast s namodralým chladným tichým ránem. A kde se vzali, tu se vzali, dva rybáři na loďce. Posouvali se po hladině docela pomalu, takže stačilo jen o 2 kroky změnit stanoviště, přikleknout, zkomponovat a čekat, až naplují do správného místa. Do místa, kde opticky vyváží žlutou bójku. Čisté okraje. Svislé svislice. Jen malý kousek mola. Negativní prostor. Namáčknout, zaostřit. Nádech, výdech. Cvak. A bylo to tam. Jedna z nejlepších krajinářských fotek, co jsem kdy udělal. A definitivně nejlepší moment dneška.

. . . [ o ] . . .

Poslední světlo nad lesem

Nedávno cestou z garáže, to ještě nebyly listy na stromech, jsem si všiml, že poslední paprsky zapadajícího slunka jen tak letmo olizují kraj lesa. Den na to jsem se tam vrátil ve stejnou dobu, kouknul hledáčkem a byl téměř nadšen. Téměř. Dokonalou kompozici kazila jen osvětlená bříza v levém dolním rohu. Jak to jen udělat, aby na ni nesvítilo? Když dost dlouho počkám, napadlo mě, nebude svítit nikam. Roztáhl jsem stativ, pevně utáhl, našteloval expozici (tuším -1,7 EV, na pohled byl les dost tmavý) a sem tam zmáčknul. Celkem jsem tam stál asi 25 minut, ale měl obě fotky – tu osvětlenou i tu bez světla. Ve Photoshopu jsem pak obě fotky prolnul a světlo na bříze bylo v mžiku to tam.

. . . [o] . . .

Ranní štatl

Po dlouhé dlouhé době jsem opět vyrazil ráno na Špilberk. Abyste v polovině února stihli modrou hodinku a úsvit, nemusíte ještě vstávat uprostřed noci. Vyplatí se přijít včas – ještě potmě. Jednak chytíte nejlepší místo – ostatní se musí smířit jen s tím, co zbylo. Jednak máte šanci chytit ještě noční světla. Východ slunce totiž v 99 % případů přichází až dlouho poté, co zhasnou.

Stejně jako dnes. Dvě fotky, ze kterých je ta výsledná složena, dělilo celých 46 minut. Tuto techniku jsem již jednou popisoval zde.

A když budete mít štěstí, zastaví se u vás další fotograf z cizího státu a vy budete mít třeba možnost potrénovat konverzaci. Tak jako já dnes 🙂

. . . [ o ] . . .

Protisvětlo v barvách podzimu

Uplynulé dva týdny vrcholil podzim. Teplé počasí, ranní mlhy, a ve srovnání s předchozími roky letos opravdu dlouhé období bohatých barev, navíc umocněné nadprůměrným počtem slunečných dnů. Kdo nevyrazil, už tolik příležitostí mít letos nebude.

Barvy podzimu. A protisvětlo. Spojení dvou věcí, které mě tolik baví. Dřív jsem si myslel, že fotit do protisvětla je složité a těžké a že nejlepší je fotit po světle. Trochu mi to připomíná tu památnou větu z pohádky, jak není umění vařit se solí. Protisvětlo však dokáže náladu a energii fotky posunout úplně jinam. A když se taková fotka podaří, radost je o to větší 🙂

. . . [ o ] . . .

Brněnská adventní

Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.

Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.

I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.

Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.

. . . [ o ] . . .