Selfie cestou do práce aneb volné/zájmové pokračování projektu DEDPXL ve stylu devátého kola (autoportrét). Pokračovat ve čtení „Astro-selfie“
Astro-selfie
Brněnská přehrada za úsvitu
Ranní „modrá hodinka“ je kouzelná. Tma se pomalu mění v pološero, světlo je ještě dlouhé desítky minut daleko. Brněnská přehrada. Postáváte na břehu s rukama v kapsách a sledujete, jak se obloha na východě začíná červenat. Pokračovat ve čtení „Brněnská přehrada za úsvitu“
Learning curve
Čas od času v dlouhých zimních večerech nemáte co dělat. Všichni už vzorně spí – děti ve svém pokojíčku, manželka u televize. A tak máte sem tam čas ponořit se do archivu fotografií a hledáte ztracené klenoty.
Někdy narazíte na fotku, kterou jste předtím přehlédli, nebo se vám prostě jen nezdála dost dobrá. A tak se vrátíte zpět k původnímu negativu. Kliknete na fotku pravým myšítkem a z místní nabídky zvolíte Develop Settings → Reset. A vyvoláváte negativ znovu od začátku. Uvědomíte si, jak vám zrovna je a co potřebujete z fotky cítit, když se na ni podíváte. Jak se časem zlepšují vaše dovednosti, fotka na konci procesu vypadá úplně jinak, než když jste ji tehdy vyvolali poprvé. Úplně jinak. Tak nějak… …líp.
Nezáleží na tom, co děláte. Jestli fotíte, malujete, vaříte, vyšíváte, nebo střílíte na terč. Trénujte a pracujte na sobě. Výsledky se po čase dostaví a budete ze sebe mít radost. A to stojí za to, věřte mi.
. . . [ o ] . . .
Ranní (4)
Další cesta do práce s krátkou zajížďkou na Brněnskou přehradu, přesně do stejného místa, kde jsem vloni v červnu pořizoval tuto fotku pro článek o HDR. Jenže tentokrát je začátek března, krátce po zimě. Hladina přehrady je popuštěná asi o půl metru níž než obvykle. Přestože denní teploty už jdou hodně nad nulu, je přehrada ještě celá zamrzlá a jen u krajů, kde se v předešlých dnech opřelo slunko, se led místy rozpustil. Na vodě vidím plavat hezké „minikry“, jdu to prozkoumat blíž. Je ale zataženo, s vyhlídkou na celodenní déšť, a tak málem ani nevytáhnu foťák z brašny. Víceméně jen skepticky stojím tam, kde v létě už bývá voda, a tlačím do sebe banán (do snídaně s pořádnou, čerstvě mletou filtrovanou kávou je daleko). Nakonec přece jen foťák vytáhnu (stativ ani nesundávám z ramene), zkomponuji výrazné popředí a z ruky pořídím tři fotky. Když už jsem přece přijel, neodjedu s prázdnou. Z-A-S-E se cítím vinen z porušení prvního přikázání („nevyfotíš bez dobrého pocitu“), což ze mě pro tuto chvíli dělá namísto forografa jen prachsprostého majitele fotoaparátu. Jinými slovy „děvku digitálu“, která cvakne, protože může.
Doma mi to ale nedá a začnu nad fotkou přemýšlet. Představoval jsem si, že uvidím úžasný úsvit – těch nádherných pár desítek minut, kvůli kterým vstáváme tak brzo. Jenže realita nic moc. Přání je ale otcem myšlenky a už chyběl jen maličký krůček:
Co kdybych ten krásný východ slunce udělal?
V archivu mám několik desítek tisíc fotek. To by bylo, aby na některé z nich nějaký pěkný úsvit nebyl… Otevřu Photoshop a snažím se zužitkovat techniky, které jsem se za uplynulý rok naučil. Zdali se povedlo nebo ne, můžete zhodnotit sami. Tady jsou původní fotky:
Je to podvod, vytvářet něco, co v tu chvíli neexistovalo? Dnes spíš běžná praxe. Takhle nějak jsem si tu scénu představoval. Je podvod ztvárnit svoji vizi? Začínám milovat Photoshop. Pomáhá mi vytvářet svět podle mých představ. Přivolat úsvit, uklidit nepořádek, vymazat ze světa nepohodlné lidi. Jde přece o výsledek.
. . . [ o ] . . .
Novoroční
Nový rok, 8:33 ráno. Moje první letošní fotka.
A smíšené pocity.
Jsem vděčný, že jsem se hned první den v novém roce dostal ven fotit.
Jsem zklamaný, že světlo nebylo ani zdaleka takové, jaké jsem si představoval.
Holt ne vždy má člověk štěstí na světlo, tak jako třeba tady nebo tady. Ale o tom krajinářská fotografie je. Chcete-li touto cestou jít, připravte se na zklamání. Sedmkrát z deseti případů vyjdete naprázdno. Ale o to větší radost a vzrušení prožijete v těch zbývajících třech případech. Základem je být tam venku a být připravený. A čas od času budete mít štěstí.
Nic jiného než se spolehnout na štěstí vám ani nezbyde, protože ten newsletter zatím není v provozu.
. . . [ o ] . . .
Dovolenková (2)
Někdy se vracím ke starším fotkám a vyvolávám je z digitálního negativu znovu. Proč? Jen tak. Pro trénink. Dřív jsem svoje fotky vyvolával podle toho, co moje oči viděly v okamžiku focení. Poslední dobou ale vyvolávám spíše podle toho, jak jsem se cítil. Nebo, jak se cítím ve chvíli, kdy retušuji. V různých časech nepřekvapivě má člověk různé nálady a rozpoložení a tak se stává, že z jednoho okamžiku mám fotky, které jsou úplně jiné. A nejinak je tomu i s touto. Pro srovnání, jak vypadala skoro stejná fotka (vyfocená o minutu dříve) po prvním vyvolání:
A jak vypadala ta úvodní ve formě negativu, když vypadla z paměťové karty:
2 minuty
O čem je dnešní příspěvek? Krajinářská fotografie – jak kritické je být na správném místě včas…
Občas si tak vykouknu z okna své ložnice do přírody na cestu pod domem, která vede kolem zahrádkářské kolonie nad Údolím oddechu. Chodím tam pozorovat světlo – jeho směr, intenzitu, barvu. Chodím je pozorovat několikrát denně. O víkendech, kdy jsem doma, tak i několikrát za jedno ráno. A když je světlo zajímavé, vyfotím ho. Pokaždé stejný pohled – stejný směr, stejný výřez. Jen měnící se světlo.
Jeden z nejkrásnějších pohledů je v zimě, na konci roku. Slunko je v takové pozici a v takovém úhlu, že není stíněno vedlejším domem. A když se povede, aby slunko na chvíli prosvitlo mezi horizontem a zimními mraky, a přidá se stoupající mlha a námraza na stromech, je to krásná podívaná. Netrvá ale dlouho. Fotky v úvodu příspěvku jsou vyfoceny s odstupem dvou minut – první v 8:12, druhá v 8:14. V jednu chvíli světlo je a vy máte pocit, že jste v pohádce (nevím proč mě zrovna napadl Mrazík). Za dvě minuty už není. Je to jako okno do jiné dimenze, které se otvírá jednou za čas a jen na krátkou chvíli. Podobně, jako zde nebo zde.
To ráno jsem vyfotil víc fotek. Třeba v 7:25, kdy slunko ještě nebylo nad horizontem (dole). Stejný pohled, úplně jiné světlo. Krajinářská fotografie stojí a padá se zajímavým světlem. A na tom, zda je dokážete zachytit. Na tom, jestli jste ve správnou chvíli na správném místě. Okno se otvírá jen někdy a jen na krátkou chvíli. Buďte připraveni. Buďte tam. Budete odměněni.
. . . [ o ] . . .
Osvícení
Předminulou neděli jsem vyrazil na přehradu. Jen tak, oddychnout. Zabít čas, než se prvorozený s druhorozenou vyspí po obědě. A případně cvaknout, co oko zaujme. Počasí nic moc, zataženo odnevidímdonevidím, všechno tak zoufale šedé. Aspoň že nepršelo. Tentokrát jsem měl více duchapřítomnosti než onehdy na jaře a nezapomněl doma foťák (první předpoklad úspěchu splněn). Chvíli jsem jen tak bloudil a hledal kompozice, ale nenacházel nic pořádného, co by stálo za to. Ze samého zoufalství jsem se dokonce pokoušel vyexperimentovat abstrakci:
Když pak najednou – z ničeho nic – došlo k Osvícení. Mraky se na malou chvíli rozestoupily. No, spíš se jen tak náhodou v jednom místě poskládaly do tenší vrstvy. A zpoza mraků prosvitlo sluníčko a rozzářilo řadu podzimně zbarvených stromů. Vyrazil jsem sprintem na blízké molo (přísahám, že jsem bych rychlejší než Bolt). Foťák na stativ a pár rychlých snímků. Celé to trvalo asi minutu a půl, možná dvě. Dočasně ztenšená vrstva mraků ztloustla a všechno bylo zase šedé jako předtím. Moc jsem toho nestihl.
Jestli tam nahoře někdo poslouchá, chtěl bych navrhnout, aby takové momenty byly hlášeny minimálně dvě hodiny dopředu. Místo a čas konání a doba trvání. Stačil by mejlový newsletter, podle kterého by se člověk mohl rozhodnout, kam a kdy vyrazí. Byl by na místě včas, s drátěnou spouští v ruce připraven zachytit prchavé kouzlo okamžiku. Hned bych se přihlásil k odběru… Celý proces by byl racionalizovaný a ekonomický – najednou by odpadla veškerá nejistota a hodiny čekání na světlo, které nakonec nepřijde. Nádherných snímků by bylo více a z každé fotovýpravy byste se vraceli s kartou plnou dobrých úlovků (kdo by to nechtěl). Paretovské zlepšení? Záleží na úhlu pohledu. Najednou by se na určitých místech srocovaly davy fotografů čekajících na jeden okamžik. Možná by se přestali snažit přemýšlet o tom, jak udělat dobrou fotku (je to tutovka, psali to v tom mejlu přece). Vytratila by se z toho veškerá romantika. Odstranili byste jeden z primárních motivů – totiž to vzrušující čekání, jestli to vyšlo, nebo ne…
Osvícení bývá krátké. Ale obykle stojí za to. Mějte oči otevřené a buďte připraveni. Newsletter se nechystá.
. . . [ o ] . . .
Zpátky do dětství
Nedávno jsem si s dětmi udělal dlouho plánovaný výlet – do Rájce-Jestřebí. Jako dítě jsem tu na prázdninách u babičky a dědy strávil spoustu krásných dní. Bylo to jako návrat do minulosti a tentokrát poměrně zvláštní pocit – nostalgicky brouzdat místy, kterými jsem chodil před čtvrt stoletím a která se za to dobu ale VŮBEC nezměnila. Kovomat je pořád tam, kde býval, drogerie taky a sámoška jakbysmet… Jedním z navštívených míst byl také zámecký park. Kupodivu, nebo možná díky bohu, se za těch 25 let také vůbec nezměnil… I většina staletých dubů pořád ještě stála tak, jak si je pamatuji z dětství. Prošel jsem jej nesčetněkrát, ale nikdy jsem jej neviděl takhle – ve zlatavé záři podzimu. Vždy jen na vrcholu zeleného rozpuku. Jak taky jinak, když prázdniny jsou uprostřed léta. Přece jen se, aniž bych v to jakkoliv doufal, při návštěvě starých míst našlo něco nového.
. . . [ O ] . . .
Podzim…
…je tu.
Stejné místo a stejný strom, se kterým jsem před rokem a půl otvíral tenhle blog. Jiná roční doba. Jiné podmínky, jiné světlo, jiné barvy. Jiná perspektiva, jiná rychlost závěrky. A také úplně jiná nálada. Chmurná, pošmourná, chladná. Temnota, tiše a plíživě obklopující poslední ostrůvek optimismu. Brzy i on se bude muset vzdát a na nějaký čas předat vládu temné straně.