Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.
Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).
Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂
Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.
. . . [ o ] . . .
Budu upřimný, dnešní foto dne se mi nelíbí.Fotografie to není, obraz to taky není, smysl to nedává. Asi mě ta horka vymazala v mozku hodně megapixelů a oči ztratily dioptrie.
Za upřímnost děkuji, velmi si jí cením.
Proč to není fotografie? Zdrojový snímek nedošel nějakých zásadních úprav, aby se dalo říct, že je to grafika nebo manipulace s realitou. Vše, co na obrázku je, je autentické – jedno místo, jeden čas. Co přesně dělá tu hranici? Lze Zimní Prýgl nazvat fotografií?