Podtitul: 20 lidí, které neznám
Projekt Portrét jsem si vymyslel sám na sebe. Jeho cílem je pomoci mi stát se dobrým portrétním fotografem. Projekt má celkem tři části, které na sebe logicky navazují. Každá část staví na dovednostech nabytých v předchozí fázi.
Tento příspěvek jsem měl na předchozí verzi webu. Uvádím jej i zde – jednak kvůli tomu, že pro mě byl v podstatě klíčovou událostí v osobním rozvoji a jednak kvůli vysvětlení geneze a směřování dalších částí projektu, který toho času (květen 2014) stále probíhá a směřuje do své třetí fáze.
PROČ:
Jako pravidelný návštěvník blogu Strobist.com Davida Hobbyho jsem četl tento článek od Sary Lando o fotografování lidí. Od toho dne mi v hlavě pořád zní základní filosofická otázka z článku:
„Můžete být portrétním fotografem, pokud nejste společenský typ?“
Už odjakživa jsem cítil, že NEJSEM společenský typ. Jinými slovy, mám sociální fobii. V podstatě je mi nejlíp samotnému a necítím se zběhlý v konverzaci, zejména pokud jde o lidi, které neznám. Myslel jsem si, že to pro život nebude až takový problém, že to prostě „nějak dám“. Ale když jsem začal portrétovat lidi, uvědomil jsem si, že jsem na rozcestí – buď to nechám být a nikdy se nestanu dobrým portrétním fotografem nebo si „nacvičím“ sociální interakci a možná jednou budu dělat bezva fotky.
Ta otázka mě přivedla k první části tohoto projektu – vyfotit 20 lidí, které neznám. Smyslem a cílem této části nebyly fotky, ale zbavit se strachu z oslovování cizích lidí. Fotky byly jen nástrojem, záminkou.
JAK:
Na začátku jsem si stanovil pravidla:
1. nejlépe headshot, s pohledem do objektivu;
2. musí být přítomny obě pohlaví a všechny věkové skupiny;
3. alespoň jedna skupina (3 nebo více);
4. časový limit 2 dny (10 hodin).
Když se nad tím zamyslíte, není možné „ukrást“ portrét z dálky. Každá fotka vyžadovala, abych za někým přišel, oslovil ho/ji, zeptal se, zda se nechá vyfotit a – nad to všechno – získat souhlas k publikaci na svém webu.
Taktika – oslovovat pouze lidi, kteří nikam nespěchají – nechci nikoho zdržovat. Logickou volbou proto byly městské parky, kam lidé chodí odpočívat. Být upřímný, říct všechno ještě předtím, než zmáčknu spoušť, aby se mohli rozhodnout kvalifikovaně a na základě úplných informací, zda se zúčastní nebo mě odmítnou (Vizte rozdíl od „Joo, a je tu taková věc, kterou jsem Vám neřekl….“ – což zní dost divně). Nechali byste cizího člověka, aby si Vás vyfotil, pokud byste cítili, že Vám něco tají? Já ne. Rozdat vizitky s adresou stránek a mejlem, aby se mohli sami rozhodnout, zda mě budou kontaktovat nebo ne („Jo a dejte mi prosimvás svůj mejl, ať Vám můžu poslat fotku, o kterou možná ani nestojíte.“).
Konec prvního dne. Pro ty, kdo počítají skóre, mám 11 fotek a 15 odmítnutí během pěti hodin (považuji to za důsledek úmorného vedra před bouřkou).
Jeden pán mi dovolil vyfotit jen svého psa. Počítá se to aspoň za půl bodu? 🙂
Konec druhého dne. Skóre – 9 fotek, 3x odmítnut. Celkový čas – méně než 9 hodin.
Na konci druhého dne jsem cítil……..ze všeho nejvíc úlevu, že je to za mnou. A bolest nohou.
Strach? Nemohu říct, že úplně zmizel, ale je podstatně, podstatně menší než dřív. Jsem rád, že jsem takový projekt absolvoval. Nebylo to pro mě úplně jednoduché a posunulo mě to dál. Cítím, že musím jít ještě mnohem hlouběji. Velký dík všem těm skvělým lidem, jejichž fotku najdete na této stránce a díky kterým se tento projekt stal skutečností.
Pokračování: Projekt Portrét: část druhá (podtitul: Tvář, která si získá objektiv)