Štítek: portrét

Publikováno

Sportovní portrét + BTS

Vznikl jen pár desítek minut před tímto. V garáži. Jedno světlo, jedna odrazka. Tentokrát žádný barevný gel. Nic komplikovaného. Chvíli jsem si myslel, že se tam s tím lukem s namontovanými mířidly, vahadly, odkládacím stojánkem, asistentem a vším okolo nevlezeme.

Velký bílý deštník s jedním bleskem, trochu přivřený (odhadem tak na průměr 120 cm). A velká odrazná deska, která posvítila i tam, kam deštník nezvládl. Jak totiž víme, světlo se šíří lineárně a neumí se ohýbat, jen odrážet. Díky odrazné desce jsou dobře prokresleny všechny detaily na místech, kde by jinak byla tma. Proč žádný gel? Nesnažím se tu simulovat denní světlo, které zpravidla nebývá bílé. Jsme v atelieru a každý to pozná. A nechtěl jsem barvy pro efekt. Jen čisté neutrální světlo, které nebude rušit a nutit diváka přemýšlet o tom, proč tam ty barvy vlastně jsou. Světlo, které zcela nesobecky přenechá veškerou pozornost portrétované, ale přitom samo nebude ploché a nezajímavé.

„A co mám vlastně dělat, jak mám stát?„, přišla zcela logická otázka.
„Chci, abys držela ten luk před sebou a na chvíli se ponořila do závodního soustředění.“
To bylo celé zadání. Jednoduché, účinné, efektivní. Během chvíle bylo hotovo.
Klíčem je dát portrétované osobě nějakou roli, do které se může vžít, nebo myšlenku, o které může přemýšlet. Na zadání stačí méně slov a výsledek (zejména autenticita výrazu) často vypadá lépe a více přirozeně než při rozsáhlé přímé režii.

Původně jsem sice chtěl, aby horní půlka luku byla vidět celá až po špičku, ale na fotce už bylo na můj vkus příliš mnoho negativního prostroru. Taková fotka by se spíš hodila jako editoriál pro časopis. Tento těsnější ořez více zdůrazňuje to podstatné a zajímavé – konstrukci luku (mířidla) a výraz v obličeji, které jsou navíc vzájemně dobře vyvážené. Levá paže směruje a uceluje tok fotografie – pozornost jde nejprve k místu s nejvyšším jasem a kontrastem (tvář), poté sklouzne dolů po krku na paži, která ji přivede do prostoru vahadel a mířidel, odkud se snadno vrátí zpět k tváři.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Velký pomocník malému blesku

Každý, kdo zavítal na tento blog, určitě pochopil, že rád fotím s bleskem. Proč? Protože blesk mi dává svobodu. Ne, že bych jej s sebou nosil pořád. Fotit bez něj je (pokud je to z hlediska množství dostupného světla možné) jednodušší a rychlejší. Fotit s ním je v mnoha směrech omezující – množství vybavení a jeho váha („Nosič!“), baterie, synchročas atd. Všechno toto jsem ochoten podstoupit výměnou za možnost zcela změnit světelné podmínky na scéně ve svůj prospěch.

V exteriérech obvykle bývá světla habakuk, ale často má světlo malou kvalitu nebo špatnou směrovost. Často obojí. A protože ve svém jednočlenném fotoklubu nemám asistenta, který by mi držel odraznou desku (aby tu kvalitu a směrovost aspoň trošičku vylepšil), nezbývá mi než dát deštník na stojan a prohnat skrze něj trochu blesku, aby tu a tam prosvětlil stíny nebo aby třeba kompletně změnil rozložení světla přede mnou, což je právě dnešní případ.

Na úvodní fotce jsem chtěl malou hloubku ostrosti. Té, jak už víme z příslušné kapitoly Fotoškoly, dosáhneme použitím delšího ohniska a malého clonového čísla. To samo o sobě není problém, pokud nasadíte třeba něco jako 85 mm f/1,8. A aby to stálo za to, přepnete na prioritu clony a rovnou nastavíte plnou díru (zde tedy minimální clonové číslo 1,8). Pokud totiž budete fotit na F=8 nebo F=11, tak to pozadí moc rozostřené nebude a divák bude obtížněji hledat, co je na fotce nedůležitější.

* * *

Ten den bylo sice zataženo, ale expoziční čas při ISO 100 a F=1,8 vycházel 1/2000 sec. Pozadí jsem chtěl trochu podexponovat, aby se nepřetahovalo o pozornost s Druhorozenou. Zhruba o 2 expoziční stupně, v praktické rovině to znamenalo čas 1/8000. A popředí vypíchnout bleskem. Zde ale nastal malý problém. Nejen, že moje D750 umí „jen“ 1/4000, ono se to ještě dál komplikuje tím bleskem. Ten totiž za normálních okolností může blýskat s časem 1/250 (maximální synchročas, také se označuje zkratkou x-sync) a delším. Jestli počítám správně, množství přirozeného světla je o 5 EV (tedy 32x) větší, než bych pro focení s bleskem potřeboval. Některé fotoaparáty a blesky naštěstí umí vysokorychlostní synchronizaci (HSS), která dovolí fotit s časy kratšími než x-sync. To je ale vykoupeno poměrně velkým úbytkem výkonu blesku (technické detaily dnes vynechám). A když máte jen malý systémový blesk, toho výkonu opravdu není na rozdávání. Ale jak z toho ven?

Jedna varianta je fotit bez blesku a fotku náležitě „zretušovat“ v PC. To ale asi nikdy nebude vypadat stejně jako fotka focená s bleskem. Další variantou je pořídit silnější blesk (kterým to usvítíte i na nejkratší čas závěrky). Ne malý systémový, ale klasický studiový. Na baterii (potřebujeme jej přece vzít ven), s vysokorychlostní synchronizací a dostatečným výkonem. To se ale bavíme o investici cca 15-25 tisíc – v případě, že si vyberete levnější značku.

Třetí variantou je nějak omezit množství světla, které prochází objektivem do fotoaparátu, a tím se přiblížit tomu prokletému synchročasu, abychom to malým systémovým bleskem měli šanci usvítit a zároveň jej neždímali až na samou hranici jeho možností. (Jak dlouho vám asi bude jezdit auto, když mu budete motor neustále vytáčet do červené zóny?) Naštěstí s sebou v batohu nosím šedé neutrální filtry. Nasadil jsem tedy „třístopý“ filtr (prodlužuje expozici o 3 EV, tj. 8x), což mi umožnilo místo času 1/8000 fotit s časem 1/1000. No a to už je jen 2 EV nad synchročas (1/250), tam ten zmíněný úbytek výkonu ještě není tak úplně fatální. Na nízké clonové číslo (1,8) lze na cca metr, metr a půl, usvítit i standardní deštník o průměru 100 cm.

Blesk vám umožní dostat světlo tam, kde je opravdu potřebujete mít. Světlo z blesku můžete snadno přemístit, směrovat, dávkovat a ovlivňovat jeho kvalitu i barvu. S denním světlem to jde o poznání hůř (zkuste si posunout slunce o metr doleva a 20 cm níž). Fotit s bleskem znamená trochu práce navíc a nějaké kompromisy. Ale za tu svobodu to rozhodně stojí.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Ve volné chvíli

Alenku a Máru znám už asi 8 let. Kromě jiného byli oba i u mě v garáži a focení bylo tak pohodové a uvolněné, že mi před čtyřmi lety svěřili zachycení jejich nejdůležitějšího dne. Tentokrát se opět fotilo krátce v garáži a pak na přehradě. A při čekání na večerní modrou hodinku (pro jinou fotku) máte na výběr. Můžete jít do hospody, je-li poblíž, na pivo a buřta. Nebo můžete udělat další fotku. Zvládli jsme obojí. Nevyužít krásného nízkého protisvětla by byl totiž jistojistě hřích (a fotit s prázdným břichem se nedoporučuje všeobecně).

Moc si vážím toho, že se nebáli postavit se před můj objektiv. A taky toho, že se nebáli to udělat opakovaně. Ale nejvíc si vážím našeho přátelství. Fotky jsou jen bonusem, onou pověstnou třešničkou na dortu. 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Jana

Garáž & Prýgl photoshoot 2020/1

Jednou jsem ji už fotil, bylo to téměř před dvanácti lety.  Byla plachá, stydlivá a já teprve začínal objevovat taje a krásy fungování blesku mimo fotoaparát. Teda, jestli se tak dá říkat jednomu odraznému deštníku uvnitř malé bílé místnosti. Asi si dokážete představit, jak to světlo vypadalo. Pokračovat ve čtení „Jana“

Publikováno

20 let

Na začátku letošního roku tomu bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit. Víc, než polovina našich dosavadních životů. Ze začátku to nebyla taková ta bláznivá zamilovanost, která časem opadne. Pokračovat ve čtení „20 let“

Publikováno

Covid Diaries

Současný nouzový režim se sice nedá nazvat jako úplně striktní lockdown, ale jak všichni víme, bezpečné je sedět doma a netrajdat. Kromě sezení, práce v režimu home office (každé zablikání ikony MS Teams na monitoru, ať už se uděje kdykoliv, je v podstatě povolávací rozkaz k akci), domácí výuky dětí a péče o domácnost (uvařit – umýt nádobí – opakovat) je také ideální (no, říkejme spíše dobrá) příležitost k atelierové tvorbě. Fotit totiž nemusíte jen hotové domácí úkoly a pracovní listy pro paní učitelky, ale zejména máte příležitost k zachycení svých blízkých (cizí k vám totiž zatím nesmí). Dejte se tedy do toho, stačí vám jedno světlo. Pokud máte, přidejte kus čisté zdi nebo látkové pozadí, a odrazku (klidně v podobě hlasově ovládaného stojanu s kusem bílého polystyrenu). A můžete začít. Mladším za spolupráci slibte nějakou odměnu, třeba perníček, budou ochotněji spolupracovat. A sebe odměňte chvílí volné tvorby a fotkou do rodinného alba či do práce na nástěnku.

Vzdáleností světla od fotografované osoby (tj. změnou relativní velikosti světelného zdroje) budete ovlivňovat měkkost/tvrdost světla, vzdáleností odrazky pak množství výplňového světla, které bude prosvětlovat stinnou stranu tváře. Kdo nemá blesk, může místo něj použít okno domu nebo bytu, jen asi bude mít o něco větší lavírování s expozičními parametry.

Pojďte do toho. Až vláda rozvolní pravidla do normálu, vyběhnete ven a domů se vrátíte nejspíš až s prvním sněhem.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Zakázka téměř komerční

Nedávno jsem tu psal o únikové hře, kterou spáchali učitelé a rodiče dětí ze ZŠ a MŠ Pramínek k třicátému výročí sametové revoluce. Někomu klíčovému se asi musely líbit moje fotky, tak mi v mejlu přistála prosba o zhotovení fotek pro nový školní web.

Kromě obrázků z výuky (mateřská škola plus oba stupně základní školy) jsem měl obsáhnout také podobenky cca 45 zaměstnanců školy – což není úplně málo – a to celé v časové dotaci necelých 5,5 hodin. Představa byla asi taková, že učitelé budou zachyceni přímo „v akci“, tedy při výuce. Téměř instinktivně jsem tuto ideu zavrhl. Představa nekontrolovaného prostředí a nutnosti přizpůsobovat se světlu, času a průběhu výuky mě upřímně děsila. Místo toho jsem se chtěl držet postupu, který umím nejlépe a který bude mít ve výsledku nějakou štábní kulturu.

Svůj garážový atelier jsem tedy nacpal do auta a přemístil do ředitelny školy, kterou k tomu účelu velkoryse poskytla paní ředitelka. Chvíli si možná myslela, že se tam chci rovnou nastěhovat, ale zcela profesionálně nedala na venek nic znát.

Místnost byla sice asi o půl metru kratší, než jsem si přál, ale připravený plán nebylo nutné nijak revolučně modifikovat. V zásadě jsem zvolil univerzální dvousvětelný set-up, přičemž hlavní světlo v ose objektivu (a odrazná deska pod ním) osvětlovalo osobu a druhé, taktéž v ose, odrazem o zeď relativně rovnoměrně osvětlovalo pozadí – bílou rozptylku:

Tak je zajištěno, že na rozdíl od „klasického“ svícení ze 45° úhlu může portrétovaný nastavit libovolnou stranu tváře včetně „ánfasu“ a všechny fotky vypadají stejně. Navíc se jednalo téměř výhradně o dámy, takže s nějakým bočním svícením – které zvýrazňuje nerovnosti pleti a nemůže si je proto dovolit každý – jsem se nechtěl pouštět na tenký led. Spíš jsem chtěl děvčatům trochu polichotit a k tomu se nejlépe hodí frontální svícení shora a zespoda (tzv. clamshell lighting).

Nepřišli sice všichni, ale i tak – málokdo chce/může v nabitém programu běžného pracovního dne strávit s fotografem víc než dvě nebo tři minuty. A i za ten kratičký čas musí fotograf udělat maximum pro to, aby fotky byly v každém individuálním případě nejen použitelné, ale i reprezentativní.

Kvůli tomu přece angažovali specialistu. Někoho, kdo držel foťák v ruce víc než jednou.

. . . [ o ] . . .
Publikováno

Barevné hrátky

Barva je ve fotografii důležitým výrazovým prvkem. Čisté světlo z blesku je  sterilně bílé (tj. má neutrální spektrum), barevná teplota cca 5400 K. Někdy takové světlo chceme.

Většinou ale ne. Ze života kolem nás totiž známe mnoho světelných zdrojů – slunce, oheň, nejrůznější typy žárovek, zářivek, LED zdrojů, pouličních neonů atd. Ale téměř žádný z nich není neutrálně bílý. Možná tak slunce na bezmračné obloze kolem poledního. Ale při východu a západu je nejprve červené, pak tmavě oranžové a s rostoucí intenzitou sytost barvy slábne. A ve stínu má světlo modrý nádech.

Někdy se snažíme bleskem emulovat různé typy osvětlení, aby to vypadalo, že svíceno není bleskem. Kdo to takhle umí, může se považovat za mistra. My ostatní se ještě musíme hodně učit.

Někdy se ale nesnažíme nic emulovat. Někdy je primárním účelem ta barva a nebojíme se to naplno přiznat. Proč? Protože je prostě cool a zábavné mít nahoře modrý jazyk a po stranách růžový.

Ale o tom, jaký je rozdíl mezi emulací světelného zdroje a bláznivou divadelní paletou zase až někdy jindy. Teorie barev je sama o sobě dost složitá.

. . . [ o ] . . .