Po dlouhé pauze opět s fotopřístrojem v ruce. Respektive, na stativu. Nadešel čas adventní a centrum Brna se již tradičně ponořilo do záplavy stánků. Na náměstích se mísí vůně svařeného vína a punče s pronikavou vůní skořicových trdelníků, pečeného masa a uzených klobás. Letos má však Brno jednu premiérovou atrakci – třiatřicetimetrové ruské kolo.
Poměrně dlouho jsem hledal kompozici, která by kolu slušela – aby bylo v čistém prostoru a nevedla přes něj žádná šňůra světel. A zároveň aby popředí nedominovaly všudypřítomné odpadkové koše, což při stanovišti na zemi a širokém ohnisku (10 mm na APS-C) byl trošku problém. Původně jsem měl připravenou kompozici s dvojicí pouličních lamp po krajích. Ale lampy z nějakého důvodu nesvítily, čímž v kompozici ztratily svoje opodstatnění, a tak jsem tuto variantu opustil.
I při tak širokém ohnisku bylo potřeba fotoaparát mírně naklonit vzhůru. I když focení trvalo jen pár minut, neuchránil jsem objektiv od dešťových kapek. Napřed jsem počasí ten den (šedé plechové zataženo a mírný déšť) proklínal. Když jsem ale uviděl fotku, byl jsem mile překvapen – barevné rozostřené skvrny mi nejen nevadily, ale naopak pro mě dotvořily atmosféru studeného sychravého počasí, které k adventu patří stejně neodmyslitelně jako zálohované kelímky ohřívající svým obsahem prokřehlé ruce návštěvníků.
Třešničkou na pomyslném dortu pak byla paní ve žluté bundě, která notnou chvíli hypnotizovala kolo. Možná přemýšlela, jestli stojí za to vystát frontu a dát jednu jízdu. Možná si jen užívala svůj kelímek a nasávala atmosféru blížících se Vánoc.
Při focení v atelieru vyznávám osobní mantru: Pokaždé vyzkoušet něco nového. Ne moc revolučně. Trošičku. Mám-li v plánu 5 fotek, jedna z nich musí být experimentální, taková, jakou jsem ještě nedělal. Za prvé, nutí mě to o nadcházející session přemýšlet dopředu a přicházet s kreativními nápady. Za druhé, řemeslně se posouvám dopředu (nebo, aspoň v to věřím).
Tentokrát s Julií. V čem je fotka „běžná“? Atelier. Dva blesky. Modrý (CTB) a oranžový (CTO) gel. Normálka. V čem je fotka nová? Především použitým tvarovačem hlavního světla. Dnes žádný deštník, žádný softbox. Žádný beauty dish, který tak rádi používají módní fotografové. Obyčejné domácí zrcátko. A pár kusů kvalitní šedé lepící pásky, takzvané „gafy“ (Gaffer tape).
BTS:
Pozadí: Jeden blesk s CTB gelem, malý softbox.
Popředí: Stíny malinko prosvětluje odražené modré světlo z pozadí. Oči osvětluje druhý blesk s CTO gelem, který má Julie po své pravé ruce a mírně za sebou. Světlo vyletí z blesku, obarví se gelem na oranžovo (na teplotu žárovky). Dál putuje mřížkou, aby se mu nezachtělo příliš do stran. Proletí spořádaně Julii těsně kolem hlavy a dopadá na zrcátko, jehož plocha je částečně přelepena gafou tak, aby vznikl nepravidelný tvar (téměř trojúhelník). Od zrcátka se odráží a konečně dopadá Julii do tváře. Povrch zrcátka paprsky odráží, avšak nerozptyluje (!) a vytváří tak nepravidelný tvar s ostrými hranicemi.
Selhání: Za zrcátkem po mé pravé ruce byl ještě velký 150 cm deštník, který měl velmi malým výkonem projasnit místa, kde Julie není osvětlená zrcátkem (tedy skoro všude). Jenže jsem nemehlo a při manipulaci se světly mezi fotkami jsem si blesk omylem přepnul do jiného režimu. Takže nebleskal. Co na to říct? Napadá mě akorát: „Pane Bu, proč já?!?“
Po roce opět na Velkém Dářku. Tentokrát však ne tradičně od hráze se západem slunce. Letos od Radostína – s východem slunce.
Budíček ve 4:30. Adrenalinová jízda kolmo potmě lesem s baterkou na hrudní přezce batohu. Můj bajk totiž žádné svítilny nemá (jsou pro trapáky a je to zbytečná zátěž). Naštěstí se nikdo nepokoušel Pomáhat a chránit. Hodinu do půli stehen ve vodě a hledání nejlepší kompozice a světla. ND filtr a kabelová spoušť zastrčené v plavkách, střídavě dle potřeby vytahuji jedno nebo druhé a to zbývající se snažím neutopit ve vodě. Série odstupňovaných expozic (bracketing pro HDR) s různým časem, různou clonou (f/9 pro maximální ostrost popředí a horizontu, f/22 pro sluneční paprsky) a různou zaostřovací vzdáleností (focus stacking).
Když už je slunko docela vysoko, balím, suším nohy a jedu lesem zpět. Tentokrát už bez baterky. Ještě dlouho před snídaní jsem doma. Někteří ještě leží v posteli 🙂
Miluju tichá rána. Jen já, foťák, příroda a světlo. Nic víc. To stačí.
Budíček ve 4:40. Obloha roztažená, silnice mokrá – v noci pršelo.
4:50 odjezd autem do lokality mezi Kníničkami a Jinačovicemi, zastávka u prvního slunečnicového pole.
To, co dnes hledám, je anomálie. Slunečnice, která ráno NENÍ otočená na východ. Rebelka, která dokáže popřít svoji přirozenost. A – východ slunce. Nejlépe obojí v jedné fotce. Pár takových slunečnic jsem našel. Koukají na jih (na rozdíl od zbytku stáda, které tupě zírá na východ a čeká na nevyhnutelné).
Jediné, co tu není, je lepší světlo. Protisvětlo. Východ slunka blokuje kopec. Než se přes něj slunko přehoupne, bude už pozdě. Měním lokaci.
Přesun do Jinačovic. Mlha, skoro až tma. No go.
Přejezd k lehce vyvýšeným Rozdrojovicím. Slunečnicový lán svažující se na severovýchod. Pár desítek metrů pode mnou se po silnici líně převaluje mlha. Slunko vykoukne co nevidět. Co víc si přát? Hledám Rebelku. Nenacházím. Široko daleko ani jedna. Asi mají lepší disciplínu než ty holky dole pod kopcem. Škoda. Už není čas hledat dál.
Rozevírám stativ a exponuji. Priorita clony. Zaostřit na popředí, clona f/9 pro maximální ostrost. Přeostřit na horizont (resp., na nekonečno), clona f/20 pro delší paprsky sluneční hvězdy.
Lightroom. Vyvolání obou fotek – vyrovnání (sblížení, chcete-li) jednotlivých expozic („exposure matching“). Photoshop. Prolnutí obou fotek. Retuš tmavých skvrnek, způsobených nečistotami na čipu, které jsou při f/20 už hodně vidět. Slaboučké barevné tónování – stíny do modra, jasy do červena. Ortonův efekt, doostření, ořez. Uložit.
Rebelku jsem našel. Bohužel na nevyhovujícím místě. Tato fotka má však pro mě daleko silnější atmosféru, kouzlo okamžiku.
Podlehl jsem. Zvítězila forma nad obsahem?
Osobním projektem na tento rok jsou takzvaná „selfíčka“. Jako, ne že bych chtěl běhat po okolí s telefonem na tyčce. Nejsem totiž tupá blondýna s velkým telefonem. (Jsem středně tupej plešoun s středně velkým telefonem. A o co menší je můj telefon, o to větší je moje pleš.) Pokusím se do toho dát trochu víc úsilí. Proč? Za prvé – nehodlám se spokojit s průměrnými výsledky. Za druhé – jakkoli zvláštní se to zdá, ještě pořád (fotograficky) nevím, kdo jsem. Často se cítím jako kapitán Jack Sparrow, který stojí u kormidla své lodě a kouká na kompas, který NEukazuje směr. Třeba mi tento projekt pomůže aspoň trošku odkrýt velkou záhadu vlastní identity. (Jak se tak čtu, vypadá to na jasný případ pro psychologa…)
První vlaštovkou je volné rozvinutí tématu „Get Low„. Neměl jsem však v úmyslu stát se rekordmanem v plivání na osmičku ani být hlavní postavou večerních zpráv, a tak jsem fotil nadvakrát a následně skládal.
Ve fotografii přírody je máloco tak vděčného, jako světelné podmínky, které můžete vidět jen pár minut za den. Obvykle ráno a v podvečer. Tady jsem zase po dlouhé době měl štěstí. Poslední paprsky na rozkvetlých stromech kolem silnice mezi Žebětínem a Troubskem. Čekal jsem, že nejlepší fotka bude s protisvětlem. Boční světlo vyhrálo. Čekal jsem rovnou linii silnice. Že linie lesa v pozadí bude kopírovat linii korun stromů, to byl tedy, ehm, samozřejmě,… jaksi…. kompoziční záměr, že ano. 🙂
Jen tak, pro radost. Mám rád přírodu. A miluju stromy.
Už delší dobu tu nebylo nic z praktického focení. Dnes si řekneme něco o sešívaných portrétech (stitched portraits). Nebudou to – jak by se možná na první pohled mohlo zdát – portréty hráčů pražské Slavie, ale portréty vzniklé složením z několika fotek. Je to v podstatě jistý druh panoramatu, na rozdíl od klasických panoramat má však svoje specifika a účel, který stojí v pozadí jeho vzniku. Focení portrétů tímto specifickým způsobem se také říká „Brenizerova metoda“, protože jejím autorem a průkopníkem je talentovaný newyorský svatební fotograf Ryan Brenizer.
Proč Brenizerova metoda vznikla
Cílem a výsledkem této metody jsou portréty s nízkou hloubkou ostrosti, takže postava se nám zdá „odpíchnutá“ od pozadí, nebo že z fotky téměř vystupuje (máme silnější pocit prostorovosti fotky). Nízké hloubky ostrosti samozřejmě lze, jak již víme z příslušné lekce Fotoškoly, dosáhnout i jinak – nastavením nižšího clonového čísla či změnou poměru vzdáleností „fotoaparát – objekt – pozadí“. Brenizerova metoda však dosahuje lepších a efektivnějších výsledků – většího rozostření pozadí – kterých lze standardními postupy dosáhnout jen obtížně. Ne každý si může dovolit skla se světelností f/1,4 (nebo dokonce ještě méně) a jediný další „standardní“ způsob, kterým lze obdobného výsledku docílit, je výměna fotoaparátu za jiný – s větším formátem čipu. Koho nezajímají technické detaily, může zbytek tohoto odstavce s klidným svědomím přeskočit. Čím větší je totiž formát čipu/filmu, tím delší objektiv potřebujete k zobrazení běžného úhlu záběru. Je-li pro full-frame fotoaparát (24×36 mm) „základní“ objektiv 50 mm (základní je takový, který má zobrazovací úhel stejný jako lidské oko), pro fotoaparát s menším APS-C čipem (23,7×15,6 mm) je základním objektivem 35 mm. Pro středoformátové přístroje s čipem větším než full frame (např. 44×33 mm) je základním objektivem třeba 80 mm. Jinými slovy, se třemi různými fotoaparáty a třemi různými objektivy uděláte ze stejného místa zcela stejný záběr. Každý ze záběrů ale bude pořízen jinou ohniskovou vzdáleností a za takových podmínek bude nutně mít (při stejném clonovém čísle) jinou hloubku ostrosti. Protože čím delší ohnisko, tím nižší hloubka ostrosti.
Jak to správně provést
Postup focení je v podstatě shodný s focením panoramatu – pro snadné „sešívání“ potřebujete:
Světelný objektiv (alespoň f/2,8);
Fotoaparát v manuálním režimu a pro všechny dílčí fotky stejné expoziční hodnoty včetně nastavení bílé;
Fotoaparát ve stabilní poloze – tj. mezi jednotlivými snímky s ním pokud možno nepohnout dopředu nebo dozadu (stativ nebo „palcová metoda“);
Manuální ostření (resp. zaostření a následná deaktivace autofokusu);
Dostatečně velké překrytí jednotlivých snímků (alespoň 1/3);
Software pro sešívání fotek (Lightroom CC, Photoshop, Autopano Giga atd.).
Oproti klasickému panoramatu (krajiny či architektury) však budete pracovat s nízkým clonovým číslem (jde nám přece o nízkou hloubku ostrosti), a tak stabilita fotoaparátu (zejména ta předozadní) hraje klíčovou roli – pohybem fotoaparátu o pár centimetrů se můžete snadno dostat mimo rovinu zaostření. Posledním, neméně důležitým požadavkem je, aby se portrétovaná osoba mezi dílčími snímky nepohnula. Nebo, pokud možno, co nejméně. Jestliže se totiž bude hýbat, počítač může mít problém jednotlivé snímky spojit. A pokud nebude mít problém je spojit, zaručeně je spojí tak, jak nechcete (použije ty nesprávné části). Murphyho zákony fungují, věřte mi.
No a pak už si stačí určit jen počet snímků, které chcete použít, a systematicky je odfotit. Ze začátku bývá trochu problém s odhadem prostoru (zejména u těch snímků, na kterých nemáte vizuální záchytný bod), ale jakmile získáte trochu cviku, není to problém.
Nejčastější chyby
Pominu-li nevypnutý autofokus a polo- či plně automatický režim expozice, nejčastější chybou bývá použití příliš krátkého ohniska objektivu. Pamatujte, že čím kratší ohnisko, tím více se projevuje perspektivní zkreslení a počítači dá velkou práci takové snímky k sobě dobře slepit. Často pak vznikají prázdná místa, která musíte složitě vyplňovat, deformovat či hodně ořezávat. S delším ohniskem je práce jednodušší a efekt celé metody větší. Za rozumné minimum považuji ohnisko základní, tj. 35 mm na APS-C či 50 mm na full-frame přístroji.
Používejte také co možná nejnižší clonová čísla. Při f/5,6 nebo f/8 téměř celý efekt této metody jednoduše zahodíte. „Na jistotu“ z hlediska hloubky ostrosti bývá tak f/2,8. Můžete-li méně, rozhodně se toho nebojte. O to více ale hlídejte, abyste fotoaparátem nepohnuli.
Vyberete-li pozadí bez detailu, počítač může mít problém takové snímky k sobě spojit. Buďte tedy opatrní s pozadím typu bezmračná modrá obloha, hustá mlha atd.
Osudným pro celý portrét může být také nedostatečné překrytí mezi jednotlivými snímky. Obecně se doporučuje minimálně 30%, čím více to ale bude, tím lépe. Raději pár snímků přidejte, než abyste o celý portrét přišli proto, že nejde slepit dohromady. To stejné platí pro orámování celé fotky. Raději kolem portrétované osoby nechejte více místa – věřte mi, že se to vyplatí (oříznout můžete vždy).
Příklady
Fotka v úvodu článku je sešita z 22 dílčích fotek. Obvykle to však z praktických důvodů bývá méně, zpravidla 3 – 9. Jednak portrétované osoby nemívají tolik trpělivosti, jednak s prodlužující se dobou mezi první a poslední fotkou roste riziko pohybu objektu či fotoaparátu. Zde přidávám několik portrétů vzniklých Brenizerovou metodou. Nejvíce vzrušující je to netrpělivé čekání, jestli se výsledná fotka podaří. O to větší je pak radost, když ano 🙂
Opět se blíží změna času na letní a to je ten nejlepší čas pro focení východu slunce. Nejenže nemusíte vstávat tak brzy, ale dokonce máte ještě šanci zachytit noční světla města. Tedy, ne že byste jindy neměli, ale právě těsně před změnou času nemusíte na místě strávit hodiny, abyste měli obojí. A máte-li po ruce šikovný editor, můžete mít obojí v jedné fotce! Pokračovat ve čtení „Okno“
