Autor: David Taranza

Publikováno

S ledem na ledě

Neděle odpoledne po sobotní mrazivé noci, možná dvou. Vyrazil jsem na chvíli na přehradu, že se trochu provětrám a pokusím se ulovit nějaké zimní obrázky. I když to vlastně kolikrát ani nemusí být cílem. S sebou obvyklý cca devítikilový cestovní batůžek – D750ka s „širokáčem“ (16-35 mm), D7000ka s „teletem“ (70-200 mm), stativ a pár filtrů.

Po příjezdu k přehradě mě docela překvapilo množství lidí, které se po ledovém povrchu přehrady prohánělo na bruslích, s kočárky a dokonce i na kole. Led podle mě nebyl až tak tlustý a kompaktní, ale očividně to stačilo. Záchranáři však byli náležitě v pozoru a hlídkovali na svém stanovišti u Kozí Horky. „No nazdar, tak v těchto davech něco ulovit, to bude teda peklo.“ problesklo mi hlavou. Ale neklesal jsem na mysli a vyrazil hledat kompozice. Po chvíli jsem narazil na vylomené velké kusy ledu, a tak jsem zkusil štěstí.

„Když to vezmu hodně ze široka, zdůrazním tím perspektivu a bruslaři vzdálení pár desítek metrů budou úplně malinkatí a půjdou dobře vymazat.“

Vytáhl jsem stativ, nastavil ho skoro až k zemi tak, aby první kus ledu byl od objektivu asi tak 30 centimetrů, možná méně, a našel vhodný úhel, abych měl i kus oblohy, která už se hezky červenala od zapadajícího slunka.

„Hmm, pořád se mi to nějak nezdá….. Potřeboval bych větší kontrast mezi tím vylomeným kusem a ledovou hladinou…. Co takhle přidat polarizák?“

Polarizační filtr při správném natočení odstraňuje odlesky od nekovových ploch, což byl i tento případ. Hezky ztmavil popředí a odhalil temnotu pod hladinou, čímž dal vyniknout kusům ledu s bílou námrazou.

„No jo, ale když jsem takhle blízko, tak i s vyšší clonou (f/11) a širokým ohniskem (16 mm) to neucloním a nebude dostatečná hloubka ostrosti, pozadí bude neostré. Budu muset fotit naněkolikrát s různým zaostřením a pak skládat, aby výsledná fotka byla celá ostrá.“

Celkem jsem udělal myslím čtyři fotky – dvě zaostřené na první kus ledu (přední a zadní hrana), jednu na další dva ledy a jednu na pozadí. Možná vás napadá, proč jsem neclonil víc – f/16 nebo f/22. Jenže relativní vzdálenosti popředí a pozadí od objektivu byly tak moc rozdílné, že s clonou f/16 bych to možná zvládl na tři fotky místo čtyř (a skládání by mě čekalo tak jako tak) a s f/22 už by se začala projevovat difrakce (pokles ostrosti kresby vlivem štěpení světla na miniaturní štěrbině clony).

Doma jsem potom fotky navrstvil na sebe a prolnul podle toho, co bylo na které ostré (myslím že už i u nás zdomácněl výraz „focus stacking“). Vymazal jsem pár bruslařů, ztmavil oblohu a lehce zdůraznil její barvy. Líbilo by se mi, kdyby hladina byla čistější a nebyly na ní ty rýhy od bruslí a malé kousky ledu, ale to bych asi musel vyrazit brzy ráno a ne až odpoledne. Holt základem úspěchu je dobře naplánovat 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

PF 2024

Všem pravidelným čtenářům i náhodným zabloudivším vše nej do příštího roku 2024!

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Best of 2023

Na sklonku roku již tradiční nízký průlet uplynulým rokem a pár fotek, které se na blogu neobjevily. Ne proto, že by se mi nelíbily. Hlavně proto, že letos jsem méně psal a více fotil. Fotek v digitální knihovně zůstalo po promazání něco přes deset tisíc. A 20+1 z nich je zde. Něco z portrétů, něco z krajinek, něco na film. Panoramata, HDR, experimentální fotky, blesky v atelieru, blesky v exteriérech, půjčená technika. To všechno letos bylo a jsem za to vděčný. A taky za to, že sem chodíte a čtete a prohlížíte tyto stránky. Jestli chcete, nechte dole koment, názor, dojem. Budu rád. Ale nemusíte 😉 Díky.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Rodinné focení v Růženině lomu

Na jaře, když jsem v dubnu fotil Andreu, se jen tak mezi řečí a fotkami zeptala, jestli fotím i děti. Že má skoro ročního synka a že by s partnerem chtěli nějaké rodinné focení. V tomhle směru sice nejsem úplně matador, ale byla to opět po nějaké době příležitost, jak si procvičit práci s jiným než vlastním dítětem (a jak jsem v průběhu focení zjistil, také příležitost plně si uvědomit několik dalších věcí).

Dohodli jsme místo, čas, oblečení a pár dalších detailů a šlo se na to. Jelikož byl červenec, ideální světlo by bylo zhruba mezi sedmou a osmou večer. Ale třináctiměsíční dítě má určitý režim a poměrně omezenou dobu pozornosti a není dobré režim příliš narušovat. Mohlo by se totiž stát, že nebude vůbec spolupracovat. Domluvili jsme se proto na pátou, což dobře zapadlo do harmonogramu dne. OK, chápu, přizpůsobím se. Světlo není priorita. Udělal jsem si potřebnou přípravu, namemoroval fotky, které chci udělat. Na místě jsme byli všichni včas, věci běžely podle plánu. Tedy až doteď, kdy to bylo v rukou dospělých.

V prvních zhruba pěti minutách focení jsem zjistil, že dál věci nepůjdou úplně tak, jak chci já. A že třináctiměsíční dítě věnuje pozornost tomu, čemu zrovna chce. Ne nějakým trapným rodičům, které má doma pořád, natož pak úplně cizímu člověku, který se navíc každou chvíli schovává za jakousi podivnou černou věcí. Asi půl hodiny jsme se snažili naplnit společnou představu o tom, jak by focení mělo probíhat. Nutno podotknout, že ne vždycky úspěšně. V jejím průběhu mi postupně docházelo, v jak velkém omylu jsem doteď žil a jak rychle mě z něj ten malý prcek vyvádí ven. Bylo na čase přerámovat zadání. Vystoupit z role režiséra a stát se jen pozorovatelem. A pokusit se co nejlíp zachytit to, co ten malý je ochoten dát. Po necelé hodině a půl jsme naznali, že je na čase skončit, že další snaha k lepšímu výsledku už nepovede. Vznikla spousta hezkých spontánních fotek, ze kterých byli nadšení. A já si připomněl, že i když si myslím, že mám relativně všechno pod kontrolou, je to opravdu JEN relativně.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Svatě úniková

Rok se rokem sešel a zavolali k tomu ještě další dva. Po čtyřech letech od Totalitně únikové připravila Katka Bukovjanová a tým učitelů a rodičů z Pramínku na druhý listopad další únikovku, tentokrát „Ke všem svatým“.

Akci předcházela papírová pozvánka, která všem žákům oznámila čas a místo setkání. Teplé nápoje a oblečení s sebou to jistily, zkušenosti z minula už velká část účastníků měla.

Po dokončení úvodních příprav hra začala příjezdem sv. Václava na koni a příchodem ostatních svatých patronů naší země. Václavův plamenný projev o křehkosti a neřestech dnešní mladé generace uvedl hráče do kontextu. Cílem hry bylo získat 20 klíčů, které odemknou zámky na velké truhle s překvapením. Úkol plnilo celkem 20 soutěžních týmů, které byly důmyslně namíchané tak, že každý tým sestával ideálně z jednoho zástupce z každé třídy školy. Tím bylo (kromě výkonnostní vyrovnanosti družstev) zajištěno i několik dalších cílů, které mimo jiné charakterizují Pramínek – spolupráce jednotlivců i skupin, mezitřídní i věková solidarita a pomoc druhému.

Jednotlivé týmy měly k dispozici 20 různých stanovišť, na kterých se mohly dozvědět něco o svatých patronech a vyzkoušet si něco z jejich životů. Výměnou za prokázané konkrétní znalosti a potřebnou fyzickou i rukodělnou zdatnost získávaly symbolické atributy svatých, které ve finále proměnily v klíče k zámkům na truhle. Úkoly byly vždy charakterizovány daným patronem – poskládat papírovou hvězdu (sv. Jan Nepomucký), naštípat sekerou dříví (sv. Prokop), rozluštit nápis psaný hlaholicí (sv. Cyril a Metoděj), sepsat přímluvy za potřebné (sv. Vojtěch), nebo třeba připravit chutnou krmi pro hladové z potravin nakoupených za vlídné slovo a ošetřit nemocné a žebrající (sv. Anežka). Aby to týmy neměly tak jednoduché, pohybovaly se v areálu zlé, zlomyslné a poťouchlé duše, které sváděly od plnění úkolů, nabízely zábavu a sladkosti, odváděly pozornost a ubíraly čas na dosažení společného cíle, případně se snažily týmům prodat falešné klíče výměnou za již získané atributy. Přestože se někteří jedinci nechali zlákat vidinou snadného zisku, záhy zjistili, že podobně jako v životě ke kýženému cíli jednoduchá a bezpracná cesta nevede. Nakonec se všem dvaceti týmům podařilo získat „svůj“ klíč, který odemkl jeden ze zámků na truhle.

Celá hra nebyla samoúčelná se záměrem vyplnit jeden z výukových dní ve škole pouhou zábavou. Pohledem nezávislého fotoreportéra by se dala charakterizovat jako výuková, testovací a teambuildingová, ale také s cílem důmyslně hravým způsobem formovat dospívající osobnosti správným směrem. A že se to dařilo, o tom nepochybuji. „Pokladem“ v truhle totiž nebylo nic hmotného. Hlavním pokladem bylo zjištění, že je to jejich vlastní budoucnost, kterou mohou v každém okamžiku života utvářet svými slovy a činy. Čekal jsem hlasité projevy zklamání, ale těch jsem se od pléna přítomných asi 160 žáků školy nedočkal. Bravo! Úspěšné zakončení a závěrečný proslov přijel pronést opět sv. Václav, tentokrát již plně motorizovaný.

Znovu jsem byl rád součástí takového mimořádného programu. Programu, ze kterého děti odcházely s vědomím, že co je snadné, nemusí být vždycky správné. Že když budou spolupracovat a nebudou lhostejní k druhým, dojdou cíle. A že zkratky a cheaty používají (ve hrách i v životě) jenom lajdáci 😊.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Srpnové šplouchání

Na konci července jsme jako „správní Češi“ vyrazili autem do Chorvatska. Naplánovat cestu, rámcově vymyslet program, zařídit nezbytné cestovní formality a jde se na to. Pochopitelně bez konzerv a jídla na dva týdny, protože zas TAK správní být nemusíme.

Baterky v obou tělech plně nabité, paměťové karty zformátované, skla vyleštěná, stativ v pohotovosti. Vzal jsem s sebou širokáč 16-35, tele 70-200 (resp. 105-300 na crop těle D7000) a obligátní padesátku (která si ovšem na bajonetu moc nepobyla), protože je malá a lehká. Jedeme přece k moři, tam bude spousta vody v pohybu a tím pádem i fotografických příležitostí. Z ostatního vybavení ještě standardní výbavu filtrovou (polarizák a dva neutrální šedé – vari-ND 2-5 EV a 10 EV), dálkovou spoušť a panoramatickou hlavu. Aniž bych z těch posledních dvou zmíněných věcí cokoli použil, takže to ve výsledku bylo spíš dobrovolné závaží, abych po výletech a po horách nechodil moc nalehko a neodfouknul mě vítr.

Příležitostí bylo opravdu hodně a zejména u vody jsem se hodně vyřádil. Domů jsem přivezl přes 2600 fotek, z čehož sice velká část byla odpad, ale i přesto zbyly po selekci skoro čtyři stovky na tvorbu fotoknihy. Bude tlustá. Tak to má ale být. K čemu by ty fotky jinak byly, kdyby nešly na papír.

Publikováno

Natálka a Martin

Natálka se před mým objektivem objevila poprvé před dvanácti lety, na svatbě její tety. Pak ještě asi dvakrát (třeba tady) a znovu minulou sobotu, tentokrát sama v roli nevěsty. Martina jsem do té doby neznal, a taky proto jsem se s oběma chtěl před svatbou vidět osobně (což dělám vždy, pokud je to možné).

Dohodli jsme všechny detaily a já si všechno pečlivě zapsal do notýsku, protože moje hlava ráda zapomíná a ze všeho nejraději zapomíná důležité věci. Na focení včetně skupinek jsem dostal dvě hodiny. Musel jsem se sice o čas dělit s kameramanem, ale i tak byl rozsah zcela dostatečný.

Svatební den probíhal (až na drobné zpoždění před obřadem) podle dohodnutého harmonogramu. Musím ocenit, jak promyšlené to všechno měli. Že mysleli nejen na dospělé, ale nezapomněli ani na děti a celiaky. Každý si mohl najít to, co chtěl a potřeboval.

Během celého dne jsem se snažil fotit opravdu hodně, abych pak neměl nouzi při tvorbě výběru. Hlavní události, detaily, momentky. Všeho hodně. Overshooting. Největší celkový objem fotek, který jsem kdy na svatbě pořídil, a výsledný výběr rozsáhlejší než kdy jindy. Pro vlastní pocit bezpečí, že dodám důstojný výsledek. Výsledek, za který se nebudu muset stydět.

Pokud jste tam byli, zažili jste na vlastní kůži, jaké to bylo. Pokud jste tam nebyli, můžete atmosféru jejich svátečního dne nasát aspoň z fotek. 🙂

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Barokní portrét

Nedávno jsem pro kolegyni dělal nějakou práci. Ptala se mě, co budu chtít na oplátku. Jelikož poměrně často mluví o tom, že její synové dělají historický šerm (dobově spadající do třicetileté války), nebylo snazší volby.

Dohodli jsme datum, které oběma stranám vyhovovalo, a sešli jsme se (zcela tématicky) u hradu Veveří. Jelikož ale ten den nebylo úplně vlídné počasí (prudká průtrž opticky těžkých mraků s kroupami dvě hodiny před setkáním leccos napověděla), po pár úvodních fotkách nás zahnal poměrně intenzivní déšť. Naštěstí mám svou útulnou garáž, tak jsme focení přesunuli tam.

V garáži jsem chtěl udělat portréty, které by vypadaly dobově. Třicetiletá válka, to je věk Rembrandta. Jeho obrazy jsou charakteristicky tmavé, typicky osvětlené jedním (výše umístěným) oknem s mistrným zvládnutím kontrastu. A o to jsem se pokusil i tady. Jeden blesk do octaboxu zleva shora, doplněný odraznou deskou vpravo (Rembrandt odrazky nejspíš nepoužíval, zato mohl svým štětcem exponovat každou část obrazu jinak), jednolité pozadí, na které jsem v editoru přidal jednu nebo dvě textury. Většina obrázku v tmavých tónech, vysoký lokální kontrast v oblasti obličeje a viditelná gradace světla od hlavy směrem dolů. Aby bylo světlo ještě plastičtější, natočil jsem jej schválně rameny v ose světla, tak aby torzo nebylo osvětlené rovnoměrně. Pak už stačilo fotku jen barevně sjednotit a bylo hotovo.

V plánu toho bylo víc. Počasí však bylo proti, a tak jsme se dohodli, že zbytek dofotíme příště. Kluci byli nadšení, že budou mít co dát na sociální sítě, a pozornost fotoaparátu si náležitě užívali. A já byl zase spokojený, že budu mít pár nových fotek do portfolia, tentokrát trochu jiných, než jaké dělám obvykle. Lepší odměnu za práci jsem si zkrátka nemohl přát.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Andrea pro LinkedIn + BTS

Nedávno mi zavolal spolužák ze střední, jestli ještě fotím. Že jeho přítelkyně by potřebovala fotku s bílým pozadím pro platformu LinkedIn a že se jim to doma s telefonem úplně nedaří. „Šůr. Bílý pozadí umím, číslo máš, tak ať mi zavolá a můžem rovnou domluvit konkrétní termín.“ O dva dny později stála v mé garáži. Jelikož mě nejvíc baví headshoty, navrhl jsem, že kromě oficiálního zadání (fotka do půli těla, bílé pozadí), bychom pak mohli udělat i pár fotek „navíc“.

Jako pozadí posloužila velká bílá „5-in-1“ rozptylka, nasvícená malými blesky do kříže (to kvůli lepší uniformitě). Jako hlavní světlo jsem použil 90 cm oktabox vlevo. Napravo na zeď a taky dolů pod úroveň pasu jsem přidal bílé odrazné desky, aby vrátily trochu světla tam, kam z levé strany nemohlo dopadnout. Finální fotka oficiálního zadání zde:

Pak jsme se přesunuli k fotkám „navíc“. Světlo jsem hodně sklopil (skoro do tabletopu) a dolní odraznou desku posunul trochu nahoru, aby jeho plocha byla relativně větší a světlo měkčí. Andrea naštěstí umí bravurně ovládat jednotlivé části svého těla (což vůbec není samozřejmost), a tak pro ni nebyl žádný problém nasadit sebevědomí a otevřenost. Za necelou hodinku bylo hotovo, přičemž podstatnou část jsme proklábosili :-D. Viděli jsme se sice (v podstatě) poprvé v životě, ale celá session byla od začátku nenucená a příjemně uvolněná.

Příspěvek na LinkedIn, pro který měla fotka sloužit, je na podporu celosvětové kampaně #EmbraceEquity. Páni. Moje fotka z garáže slouží celosvětové kampani?!? Tak to by mě na začátku, když mi spolužák volal jestli ještě fotím, ani nenapadlo.

. . . [ o ] . . .

Publikováno

Kyjovsko s dlouhým sklem

Nedávno jsem se opět vydal na krajinářskou fotovýpravu s přespačkou do malebného kraje Moravského Toskánska – kraje, který je za poslední dekádu řádně zprofanovaný a navštěvují ho fotografové z celého světa, o čemž ostatně svědčilo setkání s jednou skupinou z východní Asie, jednou skupinou z Polska a přátelským Samuelem z Izraele.

Z loňska jsem věděl, že ohnisko 300 mm je tady často docela málo. Půjčil jsem si proto vesměs chváleného Nikkora 200-500 mm f/5,6. V plánu byla klasika – čejkovická třešeň, Šardice, vlnky u Čejče, kolečko nad Svatobořicemi-Mistřínem. Sklo má skvělý dosah a rozumnou světelnost, spolehlivý stabilizátor a váhu atakující bezmála 2,5 kg. K tomu připočtěte váhu těla fotoaparátu a za pár hodin nošení máte solidně vytahané ruce. Když je taková sestava na stativu, stačí aby kolem proletěl čmelák a už máte záběr rozklepaný a neostrý. Z tohoto úhlu pohledu naprosto chápu, že někteří přecházejí na Olympus.

V sobotu bylo od rána zataženo a deštivo. Když jsem se odpoledne po dálnici blížil k Velkým Bílovicím, byla v podstatě bouřková tma a hustě lilo. V duchu jsem si mnul ruce, jaké mám štěstí – fotek s ideální atmosférou a slunkem těsně nad horizontem kreslící dlouhé stíny mají odtud všichni plno, ale zataženo a déšť bude mít jen málokdo (možná pan Radek Severa). Déšť ale pomalu ustával, mraky se tu a tam roztrhly a slunko nakonec i párkrát vykouklo.

No a když si myslíte, že zdejší krajina je jako dělaná pro dlouhá skla, překvapí vás skvělými kompozicemi na 16 mm :-D.

Půjčit takhle dlouhé sklo se opravdu vyplatilo – jednak mi dovolilo udělat záběry, které nemá každý, ale také mi pomohlo uvědomit si několik věcí – že takový rozsah má jen omezené použití, že je opravdu velké a těžké (na běžné nošení), že fotit s ním není vždy snadné (kvůli malé hloubce ostrosti, velké váze, množství atmosférických jevů atd.) a že i když jedete primárně pro záběry ultradlouhým sklem, najdete mezitím i ultraširoké záběry. Už teď se těším na příště 🙂

. . . [ o ] . . .